28.3.2024 | Svátek má Soňa


ÚVAHA: Čtyři „R“

20.2.2021

K písmenům se dostanu později, ale patrně tušíte, že se vracím k pandemii. Před časem jsem se dočkal kritiky, že moje stížnosti směřují především na premiéra Babiše. Ale on je přece předseda vlády, tedy moci výkonné, on nese zodpovědnost za její konečné rozhodnutí. Třeba tohle píšu ve čtvrtek večer, a jedná se o rozvolnění od pondělí, které vehementně prosazuje ministr Havlíček. Po rozvolnění touží každý z nás, ale údaje o vývoji pandemie tomu nepřejí. Premiér váhá, ministr zdravotnictví krčí rameny a je skryt v koutku.

Ostatně výmluvné je chování sousedního Německa, které si stále více hlídá hranice. Ty s námi. K tomu Německu. Klíčový je tu Ústav Roberta Kocha, odborníci na infekční choroby, jehož dobrozdáním se řídí kancléřka Merkelová a premiéři zemských vlád. Němci jsou pečliví, a hlavně dodržují předpisy. Ne všichni, ale valná většina. Jak mi potvrdili němečtí kolegové, velké nadšení nepanuje, jak by ostatně mohlo, ale co se dá dělat. Rozhodně shledávají, že jsme varovný příklad – a tak si raději nasadí roušky nebo respirátory.

Teď se u nás najednou zrodil pandemický zákon, dnes odpoledne, ne za pět minut dvanáct, ale hodinu po dvanácté. Trochu zavzpomínejme. V nedávném rozhlasovém komentáři padla zmínka, že pandemický zákon navrhl loni v březnu tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch. Takže otázka – co dělala od té doby vláda? Nic. Opět pan premiér. On vládu vede.

Týž ministr Vojtěch chtěl od poloviny srpna zavést roušky. Co se stalo? Dostal vynadáno. Premiér Babiš rozhodl jinak. Později skromně přiznal, že se asi mýlil. Kdyby jen v tom. Vláda, zvlášť ministři a ministryně za ANO mi připomínají klasické „křoví“ za zpěvákem. Vydává zvuky, samozřejmě na stejné noty. Odlišný názor ve vládě není, i když teď občas přece jen prosakuje, že s Andrejem Babišem se nedá mluvit. Je sebestředný, arogantní a hned nadává. Nevím, tvrdí to politici, a už nejen opoziční. Pokud je ve vládě jiný názor, tak odchod. Máme tak třetího ministra zdravotnictví, když profesor Prymula doslova šlápl vedle.

Nebyl sám, ale také už jsem psal, že slova hýbají a příklady táhnou. Těch příkladů je dlouhá série. Pokoutně otevřené restaurace, falešné služební cesty s celou rodinou, o šéfovi národní sportovní agentury, někdejším slavném brankáři nemluvě, a také o dalších bujarých oslavách. K tomu samozřejmě kritický hlas bývalého prezidenta, který na sebe musí upozorňovat aspoň tím, že nenosí roušku. Také nevím, jestli už za to zaplatil pokutu. A zaplatil ji vůbec někdo?

Zase odjinud – kdo přijede do Anglie, šup s ním do karantény, na vlastní nemalé náklady. Pokud zatají, že předtím pobýval v rizikové zemi, jejich seznam je k dispozici, pak za mříže. Podle Švejka musí být na chudý lid přísnost. Nejen na něj. Na všechny.

Zpět domů. Byl to premiér, kdo prosazoval uvolnění, když byly volby do zastupitelstev, což se vymstilo, a ještě víc rozvolnění před vánočními svátky, ze kterého jsme se už nevzpamatovali. Přitom se pořád množily zprávy, které všechny firmy pracují na vakcíně, takže bylo jasné, že se objeví brzy. Co dělala naše vláda? Zase nic. Program očkování mělo Německo někdy v září. My dodnes zoufale improvizujeme. Nakonec se premiér Babiš sám jmenoval hlavním koordinátorem očkování. Jak to dnes vypadá? Vakcín opravdu není dost, nemůžeme za to, a přesto leží ve skladech. Není vybrán distributor. Jak je to možné? Premiér, opakuji „hlavní koordinátor očkování“, to prý „nestihl“. Místo toho cestoval, aby zjistil, jak očkují jinde. Přitom by bylo lepší, kdyby jelo pár odborníků. Jaksi nám chybí ten Kochův ústav. Našel by se jistě u nás, ale premiér by ho sotva poslechl. Poslouchá ten pán někoho?

Přitom se nabízejí praktičtí lékaři, že by očkovali, ale ministr zdravotnictví praví, že by to bylo složité. Pro něj bezpochyby, o premiérovi ani nemluvě. Ten jen hovořil o logistické operaci, aniž by patrně tušil, co to je. Skutečně to není řízení firmy. Andrej Babiš jen věděl, že je to složité, což mu řekli jeho poradci. Ano, je to nesmírně složité, takže se ještě začátkem roku nabízeli odborníci, kteří se právě logistickými operacemi profesionálně zabývají. Dopadli jako pověstní sedláci u Chlumce – jen zůstali naživu. Nikdo s jimi nejednal. Podivným způsobem to dnes zařizují ministerští úředníci. Přitom právě výkyvy v dodávkách vakcín jsou úkolem pro logistické specialisty.

Právě oni mohli spolu s ministerstvem zařídit organizaci logistické operace očkování, v níž by byli začleněni i praktičtí lékaři. Očkovací centrum má nějakou denní propustnost, ovšem omezenou, takže každá další pomoc s vakcínou by všechno zrychlila. Ale muselo by to být logisticky zvládnuté, což není, už jen tím, že se hledá distributor. Vakcínu rozváželi tuším také hasiči, ale zakázali jim to. Nakonec to zatím vozí nouzově vybraná firma.

Všude se doporučují respirátory. Někdy loni z jara vypsalo ministerstvo vnitra tendr zprvu na šest milionů FFP2, pak na větší množství. Dočetl jsem se, že naše firma (bohužel jí nemohu dělat reklamu) vyrábí takové respirátory na bázi nanovláken, v nichž jsme na vysoké mezinárodní úrovni. Tyhle české roušky firma vyváží do Anglie. Tendr vyhrála jiná naše firma, která respirátory nikdy nevyráběla a do tendru nabídla čínské výrobky …

V posledních dnech se snesla bouře, když hejtmani a hejtmanky (dál pro stručnost jen mužský rod, dámy prominou) podpořili nouzový stav. Ten vyhovuje vládě, ale je neúnosný. Jim ale nezbývalo nic jiného. Poslanci ho odmítli, přiznejme právem, protože nemůže trvat do nekonečna. Komu nadávat? Poslancům, že ho odmítli? Opakuji, je dlouhodobě neúnosný. Chyběl pandemický. Vytýkat hejtmanům, že „šli na ruku“ vládě? Sotva; jejich zásluhou se pandemický zákon pohnul z místa.

Poslanci jsou, při veškeré úctě, dav spojený programem strany. Jde o to, že v tomhle davu se odpovědnost jedince ztrácí. Navíc, z poslanecké lavice vypadá život jinak, než jak ho vidí majitel hotelu, restaurace, firmy, školák a ostatně každý z nás. Na druhou stranu hejtman má mantinely dané zákonem, ale je sám, on nakonec zodpovídá za kraj, který řídí. Co měli hejtmani dělat? Středočeské paní hejtmance lidé spílali. Pravda, jiní chválili. Ale měla čekat, co se po skončení nouzového stavu stane? Nemocnice jsou plné.

Nakonec můžeme nadávat také sobě. Kolik lidí odmítá nosit roušku? Inspirováni různými demonstracemi, a bohužel i politiky, byť bývalými, dělají „hrdiny“. Jaké? Bezohledné. Vždyť mohou sami šířit nákazu, ale mohou se také nakazit. Přitom nemocnice omezují plánované výkony, přičemž při tomhle vývoji se třeba nedostane ani na akutní případy. A zrovna si může takový odmítač zlomit nohu, což mu nepřeji, a pak čekat hodiny, až bude mít doktor čas. To je nakonec lepší možnost. Infarkt by byl horší, tam se moc čekat nedá.

Takže co dál? Vzpomněl jsem si na vtip ještě prý z první republiky. Baví se dva muži o politice; i tehdy nestála za nic. První: „A jak z toho ven?“ Odpověď: „Sto? Tisíc!“ Dnes to není k smíchu, jsme v tom po uši. Druzí na světě v počtu nemocných na sto tisíc. Jestliže jsem kritizoval premiéra, je to kritika i do vlastních řad, těm, kdo volili ANO, těm, kdo odmítají roušku. Premiér je nepoučitelný a touží vyniknout. Volby se blíží. Bohužel vynikl jinak, než očekával, a dnes je obrazem bezradného těkání. Hlavní koordinátor očkování, který to nedokáže koordinovat a s oblibou pak hází odpovědnost na jiné.

Znovu – jak z toho ven? Každá rada je více než drahá, na výběr moc není. Děkan Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, kde působím, napsal na závěr dopisu studentům a zaměstnancům, aby dodržovali „čtyři R“.
Tedy: roušky, ruce, rozestupy a ROZUM.