Jde o umění záměrného váhání, kombinaci lhostejnosti, odmítnutí a přitom být jaksi pro, domnívám se. To je základem jejich postojů v dobách nejenom čistě krizových. Váhání je prostředkem donucení – je to, řekl bych, velice promyšlená, sofistikovaná metoda maximalizace politického vlivu.

Nátlak není realizován agresivním vpádem třeba financí, ale naopak. Jedná se o hrozbu odstoupení od smlouvy, zpoždění poskytnutí a třeba odmítnutí úvěru, odmítnutí budoucí spolupráce na již realizovaném projektu, vypovězení zásadního mezinárodního ujednání atd. Evropa se transformovala do politické neaktivity - nedělání ničeho zásadního. Nazval bych to jakousi politickou prokrastinací, nic tzv. neuspěchat, řešení odkládat - a to se může v budoucnu jistě vymstít. Nejednotnost států EU při řešní zásadních problémů nejenom Evropy je jako další nedostatek jistě rovněž alarmující.

Prkotina jako například vystoupení Velké Británie z EU je neadekátně oceňována a zbytečně komentována a přitom je podstata všem jasná, stejně jako je jasné, jaký bude výsledek a důsledky. Zájmy politiků a různých politických uskupení nejenom v této záležitosti jsou roztříštěné a v mnoha případech konfliktní. Na jedné straně jsou zastánci tzv. národních států prosazující jakýsi třeba i etnický nacionalismus a na druhé straně jsou to zastánci kosmopolitních přístupů a politiky.

Jinými slovy na jedné straně působí individualizace podpořená masivní propagandou a následně třeba diskutabilními, mnohdy stupidně provedenými referendy, jež jednotlivce jako politické aktéry činí bezmocnými, a na druhé straně působí globalizace především ekonomická, v níž kapitál s vysokou transnacionální mobilitou využívá státy a zároveň omezuje jejich moc a názory lidí obchází. Kapitál a jeho moc tak přesouvá na bedra lidí pouze rizika a ohrožení občané mají jen malé nebo žádné možnosti participovat na rozhodování o záležitostech a podmínkách vlastního života.

Ve světě současné globalizace silné státy Západu, mocné mezinárodní instituce, banky a nadnárodní společnosti diktují ostatním zemím své vidění světa, což se rovná velmi často ohrožení především států slabších, méně rozvinutých, poznamenaných třeba komunistickou minulostí. Proto není divu, že se mnohým jeví soudobá globalizace jako nespravedlivá. O čistě ekonomických aspektech nemluvě.

A při tom všem se zapomíná na jednu zdánlivou maličkost, již v naší kotlině jistě cítíme nějak, řekl bych, silněji, že totiž největším bohatstvím, které máme a o něž se musíme (jak nás přesvědčila a stále přesvědčuje praxe totalitních režimů) kvůli špatně vedené politice obávat, jsou lidé a jejich svoboda. Co by asi bylo dobré, aby si odpovědné politické elity rovněž uvědomily, je skutečnost, že mezi pojmy politika a politikaření je značný rozdíl...