V době, kdy se soudní aktivismus stal téměř módním fenoménem a kdy se některé soudy v Evropě i zámoří rády pouštějí na pole, která jim nenáleží, působí aktuální verdikt českého Ústavního soudu jako osvěžující návrat k rozumu. Senátoři, kteří žádali zrušení dvou příloh úhradové vyhlášky ve zdravotnictví, sice jistě jednali s dobrými úmysly, ale jejich návrh v sobě skrýval nepochopení role soudní moci.

„Brněnský“ Ústavní soud jim to připomněl způsobem klidným, právně čistým a bez přebytečných emocí. Podstatou sporu bylo, že podle senátorů vyhláška diskriminuje regionální poskytovatele zdravotní péče. Ti prý dostávají za stejné výkony méně peněz než velká specializovaná centra.

Předložená tvrzení možná působí spravedlivě a logicky. Ergo právní kladívko – regiony bývají podfinancované, menší nemocnice zápasí s odlivem personálu a obecně větší zátěží. Jenže z ústavně-právního hlediska to zkrátka nestačí.

Ústavní soud tu správně zdůraznil, že rozhodování o tom, jak bude stát rozdělovat prostředky ve zdravotnictví, je primárně otázkou politické odpovědnosti vlády, nikoli ústavní interpretace.

Jinými slovy: není úkolem justice (ani té konstituční) nahrazovat vládu, ministerstva, psát nové vyhlášky či rozhodovat, komu připadne kolik z veřejného rozpočtu. To jsou primárně politická rozhodnutí, za která nesou odpovědnost volení představitelé, ne soudci s (skoro) doživotním mandátem. A právě tento princip – zdrženlivost soudní moci vůči exekutivě – musí být jedním z pilířů právního státu.

Přepjatý formalismus vs. přepjatý aktivismus

Ústavní soud v odůvodnění zdůraznil, že jeho úkolem není hodnotit účelnost nebo vhodnost zvoleného řešení, ale pouze jeho soulad s ústavním pořádkem.

Tak prosté, a přesto tak důležité. Nebezpečí „přepjatého formalismu“ se dnes často zmiňuje, ale stejně nebezpečný je i opačný extrém – přepjatý aktivismus, kdy se soudy staví do role politických arbitrů. Což v minulosti správně kritizoval například ústavní právník Zdeněk Koudelka a další experti.

Zvláště ve zdravotnictví, které je mimořádně složitým a finančně náročným systémem, je iluzorní myslet si, že soud může „spravedlivě“ rozhodnout, jak konkrétně rozdělit prostředky mezi regiony a velká centra. To vždy byla a je oblast kompromisů, odborných analýz a politických priorit – tedy přesně to, co má být projednáváno ve sněmovně a na vládě, ne v Brně na Joštově.

Soud jako náhrada parlamentu?

Ústavní soud tímto verdiktem připomněl, že ústavní soudnictví není a nesmí být náhradou parlamentní politiky ani ochranou před každou nespravedlností, kterou život přináší. Jeho úlohou je chránit ústavnost, ne napravovat všechno, co se někomu nelíbí.

Mám za to, že citované „brněnské“ rozhodnutí si zaslouží uznání. Ne snad proto, že by problém regionální nerovnosti ve zdravotnictví nebyl skutečný – ten opravdu existuje a stát by se jím měl v blízké budoucnosti efektivněji zabývat.

Ale protože náš „soud soudů“ z nejkrásnějšího moravského statutárního města zůstal věrný svému poslání. Nepodlehl pokušení stát se tvůrcem politiky a zachoval rozumnou míru soudní zdrženlivosti.

Možná to není verdikt, který by sklidil potlesk na náměstích. Ale je to judikát, který v principu ochraňuje samotný princip dělby moci. A v časech, kdy se hranice mezi právem a politikou tak snadno rozmazávají, je to vlastně ta nejlepší zpráva, jakou mohl Ústavní soud vydat.

Dovětek na úplný závěr – soudcem zpravodajem zde byl vážený pan profesor Josef Fiala, který, bohužel, letos již končí na Ústavním soudě. Za svou vzornou desetiletou práci si zaslouží upřímný (nejen odborný, ale i občanský) dík.

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.