O Ústavním soudu se v posledních dnech opět vede živá diskuse. A je to dobře, svobodná diskuse je základem každé demokratické společnosti. Není divu. Rozhodnutí v kompetenčním sporu mezi prezidentem a vládou ohledně cesty na summit NATO do Ankary ukázalo, že některé otázky naše ústava výslovně neřeší a že prostor pro soudcovský aktivismus či naopak zdrženlivost zůstává značný.

Jako právní pedagog dlouhodobě zastávám názor, že by stálo za úvahu otevřít debatu o několika systémových změnách.

Za prvé Zákaz rušit ústavní zákony

První návrh je jednoduchý: Ústavní soud by neměl mít pravomoc rušit ústavní zákony. Viz například kauza Melčák. Mladší čtenářstvo si ji snad vygoogluje.

Jinými slovy, pokud Parlament v řádné proceduře přijme ústavní (!) zákon ústavní většinou a prezident jej vyhlásí, musí být takový normativní akt konečným projevem ústavodárné moci.

Ústavní soud byl a je strážcem ústavy, ale neměl by se stát strážcem samotného ústavodárce.

Jistě, zastánci opačného názoru argumentují teorií materiálního jádra ústavy. Jenže zde vzniká legitimní otázka: kdo má mít v posledku poslední slovo? Lid prostřednictvím svých volených zástupců, nebo patnáct nevolených soudců?

Autorův názor je zřejmý, a to i přes to, že si ÚS ČR váží. Kritizuje ho, protože ho má v zásadě rád. Pochlebováním se nikdy nic dobrého nezformovalo.

Za druhé Kauza „Ankara“ aneb Stop neodůvodněným „předběžkům“ v kompetenčních sporech

Kompetenční spory, vysoce citlivé téma. Žádná legrace, když někomu sáhnete na jeho (domnělé) pravomoci.

Kompetenční spor má být především odborně laděný spor o výklad ústavy. Jestliže však soud soudů ještě před definitivním rozhodnutím začne vydávat předběžná opatření, může fakticky rozhodnout spor dříve, než jej vůbec projedná. Soudci to sice popírají, čemuž se nemožno lidsky divit. Nicméně kdo se nad věcí zamýšlí hlouběji, je mu jasné, proč předběžná opatření u těchto senzitivních sporů o kompetence vyloučit. Včera bylo pozdě.

Procesně i politicky je to velmi citlivá situace. Předběžná opatření mají své místo například v civilních sporech, kde hrozí nenahraditelná újma. V ústavních kompetenčních (!) sporech mezi vrcholnými orgány státu však vytváří dojem, že soud přehnaně aktivisticky vstupuje přímo do politického procesu. Nadto bez odůvodnění a bez vyslechnutí všech zainteresovaných stran.

Za zvážení by proto stálo, zda jejich použití u kompetenčních sporů výslovně nevyloučit. A to, co nejdříve.

Za třetí Plat soudce Ústavního soudu na úrovni poslance

O peníze jde až v první řadě.

Třetí návrh bude pro mnohé kontroverzní. Jsem dlouhodobě přesvědčen, že pokud často hovoříme o rovnováze moci zákonodárné, výkonné a soudní, měla by se tato rovnováha promítat i symbolicky. Plat soudce Ústavního soudu by proto měl být spravedlivě zákonem stanoven na úroveň platu poslance. Ne vyšší, ne nižší. Samozřejmě nikoliv retroaktivně, takže není nutno se obávat, že by soudci a soudkyně museli vracet „přeplatky“. Klidně si dokážu představit, že by zde bylo například dvouleté přechodné období, aby se na svoji novou ekonomickou situaci dokázali náležitě předpřipravit.

Naopak, tedy že by se poslanecké a senátorské platy měly dorovnávat na výši těch soudcovských, vzhledem k naší ekonomické situaci – státní dluh 4 biliony – opravdu nepředpokládáme.

Vůbec zde nejde o závist, ani o útok na soudce. Jde o princip. V demokracii nemá být jedna mocenská složka privilegovaná vůči druhé. Soudci Ústavního soudu mají mimořádně významné postavení, ale stejně významnou legitimitu mají i přímo volení zákonodárci. Nadto poslanec musí mandát obhajovat nejpozději za 4 roky.

Za čtvrté Pouze jedno funkční období za život

Poslední návrh považuji za nejdůležitější.

Nikdo (ani sebegeniálnější či sebespravedlivější právník) by neměl být soudcem Ústavního soudu více než jednou za život. O tomto návrhu píšu veřejně, v odborném i populárním tisku, již skoro dvacet let. Opakované jmenování totiž vytváří potenciální závislost na těch, kteří o novém mandátu rozhodují. Soudce, který ví, že už nikdy nebude usilovat o další jmenování, může rozhodovat svobodněji a nezávisleji. To je pro právní stát mnohem vyšší garance, než „pár desítek tisíc“ k výplatě. Viz námět číslo tři.

Musí jít o vrchol profesní dráhy, po němž následuje návrat do akademické sféry, advokacie, na notářství či do „běžného“ soudnictví. Nebo odchod do zasloužené penze.

Sečteno a podtrženo: Nejde o útok na Ústavní soud. Naopak. Silné instituce potřebují otevřenou slušnou kritiku a průběžnou diskusi o svém postavení. Ústava není a nebude posvátný text uložený pod sklem v muzeu. Je to živý mnohovrstevnatý zásadní dokument, který musí uvážlivě reagovat na zkušenosti praxe.

A zkušenost posledních měsíců ukazuje, že debata o pravomocích Ústavního soudu, o jeho vztahu k ostatním složkám státní moci i o mantinelech jeho rozhodování je dnes aktuálnější než kdy dříve.

Kterak říkali již staří moudří Římané: Quis custodiet ipsos custodes? Kdo bude hlídat samotné strážce?

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.