Prosincový odchod profesora Josefa Fialy z Ústavního soudu uzavírá desetileté období, které se do historie české ústavní justice zapíše spíše klidem, vybroušenou argumentací a intelektuální poctivostí než okázalými mediálními gesty. Možná ho leckterý čtenář ani nezná, proto následujících pár řádek.

Josef Fiala nastoupil do funkce v prosinci 2015 jako respektovaný profesor občanského práva z brněnské právnické fakulty a zůstal jím i po celé své ústavně-soudní působení: akademikem, který přemýšlí v souvislostech, váží slova a ctí právní kontinuitu.

Na „brněnském“ Ústavním soudu působil deset let, převážně ve IV. senátu, a patřil k těm soudcům, kteří měli mimořádně silný vliv na kvalitu vnitřní debaty.

Do širšího veřejného povědomí se Josef Fiala výrazněji (a možná i trochu proti své vůli) zapsal v posledních letech svého mandátu, kdy se mj. dvakrát otevřeně vymezil vůči většinovému názoru vlastních kolegů v otázkách důchodové politiky.

Odmítl jednak rychlé zpřísnění předčasných důchodů, a dále pak snížení mimořádné valorizace důchodů. Nešlo přitom o politické postoje (jak mu bylo perfidně vyčítáno četnými hlupáky v internetových diskuzích a na sociálních sítích), ale o pečlivou ústavně-právní analýzu, která nezapomněla na (sociální) spravedlnost.

V obou případech Fiala upozorňoval na to, že stát sice může měnit sociální politiku, ale nesmí tak činit způsobem, který popírá legitimní očekávání občanů, narušuje právní jistotu a obchází standardní legislativní proces. Právě zde se ukázala Fialova síla: byl soudcem, který dokázal říci „ne“ nejen zákonodárci, ale – je-li třeba – i většině uvnitř vlastního soudu.

Zdravé a potřebné nekompromisní disenty

Takové disenty (jaké psal J. Fiala nebo J. Svatoň) nejsou projevem rozkolu, ale zdraví instituce. Ústavní soud není a nesmí být hlasovací stroj. Musí to být místo střetu propracovaných mnohovrstevnatých právních názorů.

A soudci, kteří jsou ochotni zůstat v menšině, jsou pro jeho opravdovou autoritu častokrát důležitější než ti, kteří se pohodlně přizpůsobí. Fialův styl byl dlouhodobě charakteristický také pracovní kázní a precizností. Odchází bez „nedodělků“, s minimem nevyřízené agendy, což v prostředí ústavní justice není samozřejmost. Jeho kolegové opakovaně připomínají jeho fenomenální paměť, pečlivost při zpracování spisů i schopnost upozornit na poloskryté judikaturní souvislosti, které by jinak zůstaly přehlédnuty.

Na jeho místo nastupuje docent Michal Bartoň (tuším první olomoucký absolvent na ÚS), rovněž výrazná akademická osobnost. Byť o generaci mladší.

Panta rhei.

S odchodem Josefa Fialy náš soud soudů, tedy Ústavní soud ztrácí soudce, jenž zosobňoval jeden dnes už vzácný typ: neokázalého, sociálně citlivého právního racionalisty.

V době, kdy se právo často dostává pod tlak politické rychlosti a veřejného očekávání okamžitých řešení, je Fialův odkaz připomínkou, že ústavnost je disciplína trpělivosti a předvidatelnosti.

Skutečná autorita soudce se nepozná podle počtu citací v médiích, ale podle odvahy stát si za právním názorem – i když zůstane osamocen.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.