Člověk by z některých příspěvků opozičních politiků, zejména na sociální síti X a na veřejnoprávní ČT 24, nabyl dojmu, že pouhé vznesení návrhu na podjatost soudce Ústavního soudu představuje téměř pokus o státní převrat. Padala slova o tlaku na justici, podrývání důvěry v soudy či dokonce o ohrožení právního státu. Jenže české ani evropské procesní právo naštěstí nefunguje podle emocí ani podle počtu sdílení na sociálních sítích.

Zákonné procesní prostředky

Námitka podjatosti je jedním z nejběžnějších institutů soudního řízení. České právo s ní počítá zcela samozřejmě a nikdo rozumný, kdo se pohybuje v právním světě, se nad ní nepozastaví. Účastník řízení může namítnout, že existují okolnosti, které objektivně vzbuzují pochybnosti o nepodjatosti soudce. Tím jeho role končí. O tom, zda je námitka důvodná, rozhodne soud podle zákona.

Právě tak se pozná právní stát. Nikoli tak, že lidé nebo instituce, dokonce demokratická vláda, svá procesní práva nevyužívají, ale tak, že je využívat mohou a že o nich rozhoduje nezávislý soud. Podání námitky podjatosti proto nebylo a není útokem na soudce. Stejně jako odvolání není útokem na soud prvního stupně nebo dovolání na druhostupňový soud (v civilním anebo trestním řízení).

Jsou to zákonné procesní prostředky, které zákonodárce vytvořil, aby posilovaly důvěru ve spravedlivé rozhodování. Kdo z jejich použití dělá skandál, fakticky zpochybňuje smysl procesních garancí. Ani Ústavní soud v tomto ohledu není výjimkou. Námitky podjatosti se před ním objevují opakovaně.

Není tajemstvím, že například vůči soudci Pavlu Šámalovi byly v minulosti podávány poměrně často, mimo jiné s poukazem na profesní působení jeho manželky u Nejvyššího soudu. Nikdo přitom netvrdil, že už samotné podání námitky představuje útok na demokracii. Soud se s ní jednoduše vypořádal způsobem, který předpokládá zákon.

Právní a logický nesmysl

Veřejná debata by proto měla být střízlivější. Je rozdíl mezi kritikou konkrétní námitky a tvrzením, že už její existence ohrožuje právní stát. Jedna opoziční europoslankyně dokonce Tejcův návrh na podjatost soudce Šámala nazvala „estébáckou praktikou“. První je legitimní polemikou, druhé nepochopením samotné podstaty soudního řízení.

Právní stát není založen na bezchybnosti soudců ani na tom, že účastníci, ať už fyzické nebo právnické osoby, budou mlčet, ale na pravidlech, která platí pro všechny. Jedním z nich je i možnost zpochybnit nestrannost soudce, pokud pro to existují zákonem předvídané důvody.

Rozhodující slovo však vždy náleží soudu, nikoli politikům, komentátorům nebo uživatelům sociálních sítí. Námitka podjatosti proto není známkou krize právního státu, ale jedním z jeho přirozených bezpečnostních ventilů. Ten, kdo z běžného procesního úkonu vytváří ústavní drama, tímto aktem zpravidla více vypovídá o vlastní nervozitě než o stavu české justice.

O vyloučení soudce v Česku nerozhoduje ten, kdo námitku podal, ale pouze soud, v tomto případě Ústavní. Takový návrh může být zbytečný či, jak říkají právníci, nedůvodný, ale každý na něj má právo, včetně opozičních studentek právnických fakult. Nicméně tvrdit, že samotné využití zmíněného legálního procesního prostředku je útokem Babišovy vlády na Ústavní soud, je právní a logický nesmysl.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.