Ústava České republiky byla a je „norma norem“. Má nastavovat základní pravidla hry, pomáhat chodu státu a předcházet krizím. Nemá být manuálem k institucionalizovanému hašteření mezi Hradem a Strakovou akademií. A přesto se právě u jmenování ministrů už léta tváříme, že drobná ústavní nejasnost je vzrušující koníček pro ústavní právníky – místo, aby šlo o věc praktickou a srozumitelnou. Z Ústavy ČR dnes plyne dvojí pravidlo, které je dobré si říct nahlas a bez obalu:

1. Členy vlády jmenuje výlučně prezident republiky.

2. Prezident republiky nesmí jmenovat nikoho, koho mu nenavrhl předseda vlády.

Formálně je tedy prezident „jmenující“ a premiér „navrhující“. Materiálně je to ale premiér, kdo za vládu nese politickou odpovědnost – a to odpovědnost tvrdou, konkrétní a „neokecatelnou“.

Ergo kladívko, česká vláda odpovídá Poslanecké sněmovně, vláda tam žádá o důvěru, vláda ve sněmovně padá. Ne prezident.

A právě tady se nabízí de lege ferenda jednoduché řešení:

Novelizací ústavy zrušit bod 1.

Jinými slovy: pokud premiér vládu skládá, řídí a obhajuje před Poslaneckou sněmovnou, měl by ji také sám jmenovat. Prezident by do toho vůbec neměl a nemusel vstupovat.

Proč prezident premiérovi může hned na startu házet klacky pod nohy? Pakliže prezident (ať je jím kdokoliv) stejně nenese žádnou odpovědnost za to, zda vláda funguje, nebo se rozpadne při prvním hlasování o důvěře?

Prezident ve vládě sedět nebude

Pojďme si hlasitě připomenout jednu prostou věc: prezident v té vládě sedět nebude. Nebude s „problematickým“ ministrem sdílet porady, nebude s ním řešit rozpočet, nebude ho interpelovat opozice. Prezident nebude vysvětlovat Poslanecké sněmovně, proč má ministr dvě levé ruce, zapáchají mu obě nohy, je zlý jako Stalin nebo se chová jako Rumburak z Arabely. To všechno padá na hlavu premiéra.

A pokud ministr selže? Ať si ho premiér vymění. Rychle, politicky, bez ústavních přetlačovaných, bez měsíčních sporů o to, zda prezident „musí“, „má“, nebo „může“. Je tu navíc drobný detail, který by stál za zamyšlení: premiér prezidentovi do chodu Hradu „nekecá“ vůbec nijak. Nepřipomínkuje, kdo bude kancléř či vicekancléř. Neschvaluje, kdo bude „bílá paní“ Hradu. Nevetuje vedoucí odboru pro zamítání… pardon, posuzování milostí.

Prezident si svůj aparát skládá sám – a je to tak správně. Tak proč má mít možnost (byť jen formální, nebo obstrukční) zasahovat do složení vlády, za kterou politicky neodpovídá?

Ústava má sloužit, ne překážet

Pro pět ran do profesora Jana Kysely a docenta Vojtěcha Šimíčka: Ústava není literární dílo ani sportovní hřiště pro ústavní kreativitu. Je to vrcholný normativní nástroj. A dobrý nástroj má práci usnadňovat, ne komplikovat.

Pokud chceme jasnou odpovědnost, funkční vládu a méně ústavních krizí vyráběných z ničeho, pak je odpověď jednoduchá: Kdo vládu nese na zádech, ať si ji také sám jmenuje. Prezident má v ústavním systému dost jiných rolí. Tahle k nim nutně patřit nemusí. Tedy žádná kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu, jak po ní volají někteří politici a novináři, ale raději změna ústavy. Měnit normu norem je sice komplikované, ale zde velice potřebné.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.