Debata o pravomocích prezidenta, jmenování ministrů či profesorů a o hranicích ústavního výkladu se v českém prostředí opakovaně vrací ke stejnému schématu. Spor se rychle zúží na otázku „musí, nebo nemusí“, případně „má právo, nebo nemá právo“, a následně se rozdělí do protikladných táborů. Rozdíly mezi hlavními myšlenkovými proudy českého ústavního práva přitom neleží ani tak v odpovědi na konkrétní otázku, jako spíše v metodě, jak se k ní dochází. Právě zde se otevírá prostor pro další možný přístup, který dosud v debatě není systematicky pojmenován.

Jedna linie české doktríny vychází z relativně silného pojetí prezidentské autonomie. Slovo „návrh“ chápe jako výraz toho, že prezident návrhem vázán není a může jej odmítnout, zpravidla s povinností uvést důvody. Tento přístup klade důraz na jazyk ústavního textu a na institucionální rovnováhu, zároveň však implicitně připouští poměrně široký prostor uvážení, jehož meze se obtížně vymezují. Jiný, dnes patrně rozšířenější proud, reaguje opačně a zdůrazňuje, že prezident diskreci nemá a odmítnout může pouze tehdy, pokud by jmenováním vznikl protiprávní stav. Tento výklad posiluje parlamentní odpovědnost vlády a omezuje riziko prezidentského veta, avšak často ponechává stranou otázku, jak postupovat v situacích, kdy protiprávnost není zjevná ani jistá.

Oba přístupy spojuje to, že se soustředí především na výsledek. Buď prezident „může“, nebo „nemůže“. Způsob, jak se má pracovat s právní nejistotou v okamžiku rozhodování, zůstává většinou nevyjádřený. Právě tato mezera se v debatě stále znovu objevuje, protože ústavní právo v praxi téměř nikdy neoperuje s absolutní jistotou. Aktéři jednají ex ante, v podmínkách neúplných informací, nejasného výkladu a politického tlaku. Požadavek ex ante jistoty protiprávnosti je v takových podmínkách těžko splnitelný, zatímco připuštění volné diskrece otevírá prostor pro svévoli.

Vedle těchto dvou ustálených linií lze uvažovat i o třetí možnosti, která vychází z obecné struktury veřejné moci. Moderní ústavní stát systematicky odděluje roli toho, kdo jedná, od role toho, kdo nese odpovědnost, a od role toho, kdo provádí korekci. Prezident může jednat v mezích své formální kompetence, aniž by nesl politickou odpovědnost, a přesto jeho akt může být následně přezkoumán či korigován jinde v systému. Neodpovědnost aktéra neznamená vyvázání z práva, ale přesunutí odpovědnosti a kontroly do jiných institucí.

Z tohoto pohledu se jako konzistentní jeví výklad, podle něhož je povinný akt zásadně třeba vykonat a odmítnutí představuje výjimku. Tato výjimka by nebyla založena na volném posuzování vhodnosti ani na morálním hodnocení osoby, ale na právně formulovatelném důvodu. Současně by se nepředpokládala absolutní jistota, že by jmenováním došlo k porušení práva; postačovalo by racionálně zdůvodnitelné riziko vzniku protiprávního stavu, které aktér nemůže sám odstranit. Takové odmítnutí by nefungovalo jako konečné veto, ale jako procesní signál, jenž přenáší věc k rozhodnutí nebo korekci jinam v ústavním systému.

Tato možnost se v jistém smyslu nachází v průsečíku hlavních českých doktrinálních přístupů. Sdílí s pozitivisticky orientovanými autory důraz na vázanost veřejné moci právem a odmítnutí svévole. Zároveň navazuje na úvahy o ochraně ústavního pořádku v situacích, kdy by mechanické splnění povinnosti mohlo vést k systémovému problému. Od obou tradičních linií se však liší tím, že nesměřuje k rozšíření ani k popření kompetencí, ale k pojmenování procesního pravidla, jak s hranicemi kompetencí zacházet v podmínkách nejistoty.

Smyslem tohoto pohledu není rozhodnout konkrétní spor ani nahradit existující doktríny. Jeho význam spočívá spíše v tom, že ukazuje, jak lze ústavní debatu posunout od binárních odpovědí k otázce, zda jsou uváděné důvody skutečně právní, formulovatelné a přezkoumatelné. Právě tím by se diskuse mohla vymanit z opakujícího se střetu sloganů a přiblížit se realitě, v níž ústavní právo musí fungovat i v hraničních a nepohodlných situacích.