Poslanci ANO navrhli ústavní zákon, který by měnil dosavadní úpravu v tom smyslu, že pokud by se poslanec či senátor stal ministrem, přestal by vykonávat svůj parlamentní mandát a na toto uvolněné místo by nastoupil náhradník.

U členů Sněmovny je to relativně jednoduché, u senátorů je to složitější, tam by k tomu byla třeba nová volba. Kdyby tento parlamentní činitel přestal být členem vlády, vrátil by se zpět do parlamentu.

Tato iniciativa už tu jednou byla. V roce 1997 poslanci Unie svobody přišli s podobným návrhem. Ten skončil v prvním čtení, když jej jeho překladatelé vzali zpět.

Vláda se nyní vyjádřila neutrálně. To se vzhledem k jejímu koaličnímu složení dalo očekávat. Teď je na Sněmovně, aby rozhodla.

Z ústavněprávních hledisek je návrh problematický. ČR je parlamentní republikou, v níž je vláda odpovědná Sněmovně. Ta jí vyslovuje důvěru, zabývá se její činností při projednávání vládních návrhů zákonů, zpráv o činnosti, prostřednictvím interpelací a může jí vyslovit nedůvěru. Proto je výhodnější, aby členové vlády, kteří se do této funkce dostali na základě zvolení do Sněmovny, zůstali členy parlamentu i po dobu výkonu vládní funkce.

Úkolem ministra je řídit resort, ale není to jen technicky manažerská činnost. Je členem vlády, jež nese svou odpovědnost za vládní činnost a má ji obhajovat i před poslanci. Proto spojení obou funkcí je logické, jsou parlamentní demokracie, kde toto spojení je samozřejmé. I tam, kde tomu tak není, většina členů vlády mívá poslanecký mandát.

Předložený návrh s argumentací, že ministr se má věnovat řízení svého resortu a ne ztrácet čas při často prázdných parlamentních diskusích, přesvědčivý není.

Co s náhradníkem?

Z ústavních hledisek by vznikaly různé obtížně řešitelné problémy, když ten či onen člen vlády ztratí svou vládní funkci a měl by se vrátit zpět do parlamentu. Ve Sněmovně ale už je jeho náhradník, který má plný poslanecký mandát a měl by jej nyní uvolnit. Ústava však nerozlišuje dvojí druh poslaneckého mandátu, který by po takovéto úpravě vlastně vznikl.

Proto jsou tu na místě námitky, že nic z ústavněprávních hledisek nebrání tomu, aby se poslanec, který se stal členem vlády, svého mandátu vzdal. Pak nastoupí náhradník, který se stává poslancem až do konce volebního období.

Jak tomu bývá ve věcech politické povahy, argumenty pro různá řešení mají jen relativní, nikoli absolutní platnost. Jsou země, kde klouzavý mandát existuje, ale nepřevažují. Jejich zkušenosti nejsou tak inspirující, aby se toto řešení stalo převažující tendencí ústavních úprav.

Koaliční test

S touto iniciativou přicházejí poslanci ANO a tu stojí za pozornost, že nová úprava by se vztahovala jen na tři z jeho šesti členů vlády. Tři jeho ministři poslanci ani senátory nejsou. Je-li za tím jen nechuť předsedy ANO Babiše k „parlamentní žvanírně“, pak to není dostatečný důvod ke změně Ústavy ČR.

Poslanecký návrh ANO má ještě zvláštní aspekty z hlediska koaličního vládnutí ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Ve vládním prohlášení takovýto požadavek obsažen není.

ANO je z ústavního hlediska politickou stranou, ale zakládá si na tom, že je zvláštním fenoménem, který nemá nic společného s dosavadními politickými stranami. Koalice je tak novým politickým jevem, který se učí společně fungovat a vládnout. Je to dokonce, slovy Václava Bělohradského, příležitost k rehabilitaci koaličního vládnutí.

Dosavadní zkušenosti nejsou jednoznačné. I když všichni tři aktéři prohlašují, že chtějí společně vládnout – jsou si vědomi, že to je i v jejich vlastním stranickém zájmu, protože to zvyšuje jejich společenskou důvěryhodnost – přece jen v průběhu vládního působení dochází k různým střetům, vládní mašinérie se zadrhává.

V tomto kontextu se klade otázka, je-li vhodné pro udržování potřebné míry konsensu uvnitř vládní koalice, aby jeden z jejich členů přicházel s vlastním návrhem změny ústavy.

Uznávám ale, že koaliční smlouva nezahrnuje všechny otázky politiky jejich účastníků a že mohou být vlastní iniciativy z hlediska jejich programu. Nakonec ústavní změny chystá i vláda.

Formulace vládního prohlášení byly ovlivněny zjitřenou atmosférou spojenou s přímou volbou prezidenta republiky a obavami, že tu hrozí nějaké nebezpečí pro parlamentní demokracii. Ukázalo se, že takovéto riziko reálné není. Proto je třeba k možným ústavním úpravám přistupovat střízlivě a racionálně a zbavit se přitom politikaření tak příznačného pro českou politiku. Jednání o klouzavém mandátu by mělo být podnětem k hlubšímu projednávání ústavních otázek v parlamentu i v rámci vládní koalice, aby se upevnil společný základ jejího vládnutí.

Autor je ústavní právník

Právo, 23.4.2015