V právu platí jednoduchá zásada: pokud určitá konstrukce dlouhodobě nefunguje, nemá smysl tvářit se, že problém spočívá pouze v lidech, kteří ji naplňují. Platí to i pro český ústavní systém. Události uplynulých měsíců opět ukázaly, že vztahy vlády a prezidenta republiky nejsou zatíženy a deformovány jen osobními či politickými rozpory.

Jde o hlubší konflikt, vyplývající ze samotného aktuálně chybného institucionálního uspořádání. Skutečnost, že spory dvou vrcholných složek výkonné moci stále častěji končí u Ústavního soudu, není projevem zdravého fungování ústavnosti, ale symptomem systémové chyby.

Stále stejné napětí

Výmluvným příkladem se stalo nedávné (dle mnohých značně nepředvídatelné) předběžné opatření Ústavního soudu, kterým bylo vládě uloženo umožnit prezidentovi republiky účast na summitu NATO v Ankaře včetně jeho početného, možná i lobbistického doprovodu. Nechme nyní stranou, jak dopadne samotné řízení v důstojném brněnském justičním paláci na Joštově ulici.

Důležitější je něco jiného, tedy, že otázky, které by měla řešit samotná logika Ústavy, se stávají předmětem soudního rozhodování. Ústavní soud se proto stále častěji ocitá v roli arbitra politických sporů, což zcela jistě nebylo původním záměrem českého ústavodárce. Příčina přitom nespočívá výhradně ani v současném prezidentovi, ani v aktuální vládě. Dokonce to nezavinil ani všemocný pan Babiš, který může v Česku za všechno, od neúspěchů fotbalistů přes drahé pivo na brněnské přehradě až po nezměrná horka.

Stejné napětí jsme v různých podobách sledovali již za (jiného přímo voleného) prezidenta, Miloše Zemana. Je proto iluzí se domnívat, že s příští hlavou státu problémy zmizí. Nezmizí, i kdyby příštím prezidentem byl třeba Zdeněk Svěrák (z pohádky) nebo Matěj Hollan (z Brna) či jiný extrémně hodný člověk.

Kořeny dnešní situace sahají do roku 2012, kdy byla přijata přímá volba prezidenta republiky. Šlo o politicky velmi atraktivní změnu, která získala širokou podporu veřejnosti. Jenže ústavodárce tehdy učinil pouze slabou polovinu práce. Prezident získal nejsilnější možný demokratický mandát, přímou legitimitu od milionů voličů. Jeho pravomoci však zůstaly téměř totožné s těmi, které odpovídaly hlavě státu volené parlamentem.

Narušená rovnováha

Česká republika tak vytvořila ústavní konstrukci, která nemá mnoho obdob. Prezident disponuje mimořádně silnou politickou legitimitou, ale poměrně omezenými kompetencemi. Je z něj takový dlouhovlasý ústavní skinhead. Je proto téměř nevyhnutelné, že se každý aktivnější prezident bude snažit svůj silný mandát promítat i do výkonu moci nad rámec Ústavy. Stejně přirozené je, že vláda, odpovědná Poslanecké sněmovně, bude takovým snahám rázně oponovat. Nejde tedy o selhání jednotlivců, ale o střet dvou legitimních interpretací politické odpovědnosti.

Ústavní právo přitom dlouhodobě zná základní pravidlo: legitimita a pravomoci by měly být v rovnováze. Pokud stát svěří určitému orgánu silnější demokratický mandát, zpravidla tomu odpovídají i jeho kompetence. Typickým příkladem je Francie, kde přímo volený prezident disponuje výraznými ústavními pravomocemi. Jak jsem již zmínil, Česká republika si, bohužel, zvolila jinou cestu. Převzala pouze přímou volbu, nikoliv odpovídající ústavní model.

Vznikl jakýsi ústavní „kulatý čtverec“. Byla vážně narušena rovnováha v ústavně-právních střevech naší jinak roztomilé středoevropské republiky. Prezident s mimořádně silným politickým mandátem ukovaným v přímé volbě působí v systému tradiční parlamentní demokracie, který je založen na odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně, jako hradní mamut v porcelánu. Konflikty proto nejsou výjimkou, ale důsledkem chybně nastaveného systému.

Cesta zpět dopředu

Nabízejí se v zásadě dvě řešení. Prvním je přeměna České republiky na poloprezidentský systém s podstatně silnějšími pravomocemi hlavy státu. Taková změna by však znamenala zásadní přepsání ústavní architektury a vyžadovala mimořádně širokou politickou shodu. Tuto cestu nedoporučuji.

Druhou možností je návrat k nepřímé volbě prezidenta. Politicky je to nepochybně krok nepopulární. Z ústavněprávního hlediska by však šlo o řešení čistší, systematičtější a lépe odpovídající charakteru (i historii) české parlamentní demokracie. Dobrá Ústava není ta, která funguje, pouze když její aktéři projevují mimořádnou zdrženlivost, ale jak správně říkával dlouholetý senátor a učitel na pražských právech Petr Pithart: nesmí být jen do dobrého počasí.

Kvalitní Ústava má fungovat i v době politických konfliktů. A právě tuto zkoušku současný model přímé volby prezidenta opakovaně nezvládá. A zvládat nebude. Možná proto nastal čas přiznat si, že experiment z roku 2012 nesplnil očekávání. Bolek Polívka, když byl donucen občas hrát kopanou, údajně na spoluhráče-celebrity křičel: „Stáhněte se do útoku.“ Mám za to, že návrat k nepřímé prezidentské volbě by byl právě takovým útokem, který by zasadil ránu systémovým zmatkům, jichž je naše politika plná.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.