Všichni čeští presidenti se dostávali do rozporu s Ústavou

Ze současné vládní krize je možné odvodit mnohé, ale jedno poučení se zdá zcela zřetelné. Ustanovení čl. 74 Ústavy („President odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“) nezpůsobuje žádné problémy právní, neboť jeho výklad je z tohoto hlediska jasný a nezpochybnitelný, ale zcela zřetelně je však v rozporu s politickou realitou. Neboť jinak by bylo možné vysvětlit, že všichni, ale opravdu všichni čeští presidenti se dosud dostávali při jeho praktické realizaci do rozporu s názory právníků a byli, ve větší či menší míře, obviňováni z porušování Ústavy. To by se však v právním státě, nepodsouváme-li všem presidentům snahu ignorovat Ústavu, asi dít nemělo.

V čem je problém? Třeba v tom, že i ti, kteří se drží zcela striktního výkladu tohoto ustanovení , totiž že president je povinen ministra na návrh předsedy vlády bezpodmínečně odvolat, přiznávají, že president tak nemusí učinit bezodkladně, že může věc zvažovat, informovat se u předsedy vlády o nezbytnosti tohoto kroku, případně si vyžádat informace o nástupci odvolávaného ministra. Zdá se, že nikdo se nepřiklání k požadavku na okamžité konání presidenta ohledně akceptace návrhu předsedy vlády. Ale k čemu tato benevolence? Pokud tak president musí činit, je mu daná možnost zvažování a informování se k ničemu, neboť bez ohledu na to, co se dozví, odvolat prostě musí.

Je zde tedy zcela zřejmý, ústavně obtížně řešitelný rozpor v pojetí výkonu presidentského úřadu, který plyne patrně i z toho, že všichni naši dosavadní presidenti před nástupem do svého úřadu byli aktivními politiky s výrazným podílem na politice státu a nehodlali se této činnosti ani po svém zvolení vzdát. A dnes zde není nikdo, kdo by se domníval, že by tak měli učinit. Jenom nějak nemůžeme najít vhodný soulad mezi jednoznačným právním výkladem ústavního textu, a tedy striktním stanovením „presidenta – podpisovače“, a počínáním presidenta sice neodpovědného, ale slibujícího, že bude vykonávat svůj úřad „v zájmu všeho lidu“.

Nechce se nám patrně přímo říct „podepiš a o ostatní se nestarej“, a tak mu necháváme možnost, aby sice „bez zbytečného odkladu“, ale přece jenom trochu zvažoval, informoval se - ale jen jako jakýsi benefit bez praktického významu. Příliš důstojně to nevypadá....

Stojí to jistě za zamyšlení. Nechceme snad, aby o přímo voleném presidentovi České republiky nakonec platilo to, co o někdejším československém presidentovi v listopadu 1938 nestupující předseda vlády Rudolf Beran, když na námitku lékaře, že kandidátovi na presidenta Emilu Háchovi může špatný zdravotní stav bránit při rozhodováni, řekl: „Pan president se nedostane do situace, aby musel o něčem rozhodovat.“

Právo, 18.5.2017