4.10.2022 | Svátek má František


UNIE: Scholz s rukou na klice flašinetu

5.9.2022

Pražský projev Olafa Scholze by neměl být pro nikoho překvapením. Německý kancléř nasadil notoricky známou píseň tahounů unijního hlavního proudu. Evropanský flašinet se zase jednou roztočil.

Německý kancléř Olaf Scholz přednesl 29. srpna v pražském Karolinu proslov Europa ist unsere Zukunft (Evropa je naše budoucnost). Nastínil v něm svoje představy o dalším směřování Evropské unie – představy, které můžeme dobře shrnout jednou z jeho vět: „Kdy, když ne teď, bychom měli vytvořit suverénní Evropu, která se dokáže prosadit v multipolárním světě?“.

Ve světě jsou prý všechny evropské státy samy o sobě příliš malé na to, aby dokázaly prosadit svoje zájmy a hodnoty. Potřebujeme proto suverénní, jednotně vystupující „Evropu“ (rozuměj EU), která bude silným geopolitickým hráčem a technologickou špičkou. Více než kdy dřív to má platit na pozadí ruského útoku na Ukrajinu a s ohledem na jednání Číny a dalších konkurentů. „Musíme se semknout, překonat staré konflikty a nacházet nová řešení.“ „Společně máme dokonalou šanci vtisknout 21. století evropskou tvář a spolupodílet se na jeho formování.“

Občané podle Scholze očekávají Evropskou unii, která koná – například pokud jde o rychlejší tempo v ochraně klimatu (dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality EU je prý náš „velký cíl“ a „jedinečná příležitost“ být průkopníkem na tomto poli), o lepší ochranu zaměstnanců, „skutečnou solidaritu“ apod.

S odvoláním na nynější geopolitickou situaci a na vyhlídku budoucího rozšíření EU se kancléř vyslovil pro reformy unijních struktur. Zakládací smlouvy EU podle něj nejsou vytesané do kamene. „Pokud společně dospějeme k závěru, že je smlouvy nutné upravit, aby se Evropa posunula dopředu, tak bychom tak měli učinit.“ Zejména by mělo dojít k postupnému přechodu na rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě EU tam, kde je doposud vyžadována jednomyslnost – tedy v rámci společné zahraniční politiky, daní a v dalších oblastech. Měla by být také výrazně posílena obranná politika EU a stejně tak nástroje pro ochranu právního státu.

Scholzův projev v našem prostředí vzbudil poměrně velký zájem. Zvláště úvahy o institucionálních reformách včetně opuštění zbytků jednomyslného rozhodování se dočkaly mnoha nesouhlasných i souhlasných reakcí.

Kdo ovšem sleduje – i jen velmi zběžně – dění v unijní politice, dobře ví, že Bundeskanzler s ničím převratným nepřišel. Naservíroval nám rutinní řeč plně v duchu myšlení unijního hlavního proudu. Píseň o jednotnější Unii, která je světovou velmocí a šampiónem, o „evropské suverenitě“, solidaritě, záchraně klimatu či o právním státu, je obehranější než Tučného „Báječná ženská“ na Country Radiu.

Ze záplavy projevů, článků, rezolucí, manifestů apod. vzpomeňme na Junckerova poselství „Chytit vítr do plachet“ ze září 2017 a „Čas evropské suverenity“ ze září 2018, Macronův projev na Sorbonně v září 2017, trojici rezolucí Evropského parlamentu k institucionálním reformám z 16. února 2017, projev Merkelové na semináři Konrad-Adenauer-Stiftung v Berlíně v listopadu 2018, závěrečnou zprávu Konference o budoucnosti Evropy z května 2022 či na ni navazující návrhy Evropského parlamentu na změnu smluv z června 2022. Ze starších textů stojí za připomenutí manifesty Young Europeans... Unite! z pera Daniela Cohna-Bendita a Felixe Marquardta (září 2013) a Europe is the solution, not the problem od platformy Council for the Future of Europe (září 2011).

Pohled do nedávné minulosti je velmi užitečný. Můžeme si povšimnout, že ať už se vnější okolnosti vyvíjejí jakkoli, problémy přicházejí a odcházejí, unijní centralisté jsou jako flašinetáři s repertoárem omezeným na jedno číslo. Utahaný popěvek na téma ever closer union je vždy znovu nasazován, ať o to někdo žádal, nebo ne. Už ho známe jako svoje boty – vlastně mnohem lépe, protože boty přece jenom občas měníme.

Centralizace je vydávána za univerzální řešení všech skutečných či domnělých obtíží, kterým EU a její členské státy čelí. Jednou je to dluhová krize, podruhé ta migrační, jindy koronavirus, naposledy válka na Ukrajině a energetická krize. Kritickou úvahu o tom, do jaké míry některé z těchto problémů sama centralizace vytvořila či k nim přispěla, nečekejme.

Ve stínu všech krizí posledních let a při četbě účtů za energie bychom měli konečně prohlédnout pomýlenost tohoto přístupu a pochopit, že integrace se vylila z břehů a začala vytvářet více problémů než užitku. Musíme se vrátit od ideologie programové centralizace a eurounijního nacionalismu zpět ke klíčovému požadavku Margaret Thatcherové a Václava Klause, že evropská integrace není cílem sama o sobě, ale pouhým nástrojem; že má smysl jen tam, kde přináší svým členům prospěch.

Scholzovy návrhy – nakolik je jeho zatočení klikou flašinetu hodno tohoto označení – jdou přesně opačným směrem, a problémy by jen prohloubily. Proto je třeba je odmítnout.