21. srpna si připomínáme okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Pro českou debatu o válce na Ukrajině je tato zkušenost mimořádně důležitá. Nejen proto, že ovlivňuje náš vztah k Rusku, ale také proto, že dobře ukazuje obecnější problém: stejnou složitou politickou realitu mohou různí lidé skládat do velmi odlišných obrazů.

Rozdíl přitom nemusí spočívat pouze v hodnotách. Dva lidé mohou stejně odmítat vojenskou agresi, stejně podporovat české členství v NATO a přesto dojít k opačným závěrům o tom, jakou politiku má Česká republika vůči Ukrajině prosazovat. Mohou se totiž lišit v odhadu toho, co způsobilo současný konflikt, jak pravděpodobná je další ruská expanze, jaký vliv na bezpečnost má rozšiřování západních institucí nebo jaké následky budou mít jednotlivé možné výsledky války.

Politický názor tedy nevzniká pouze z hodnot a zájmů. Vzniká také z modelu reality: z představy, které příčiny jsou důležité, jak spolu jednotlivé události souvisejí a jak pravděpodobné jsou budoucí scénáře.

Právě proto může stejná událost znamenat pro různé lidi něco téměř opačného. Hlubší začlenění Ukrajiny do západního politického a bezpečnostního prostoru může být pro jednoho především rozšířením legitimního řádu a snížením budoucího ruského nebezpečí. Pro druhého může představovat geopolitický posun, který sice může být legitimní, ale zároveň může zvyšovat konflikt mezi velmocemi a jehož konkrétní přínos pro Českou republiku je třeba samostatně prokázat.

Podobně může někdo v ruském vítězství na Ukrajině vidět přímý krok k vyššímu ohrožení střední Evropy, zatímco jiný může souhlasit, že Rusko je agresivní stát, a přesto pochybovat, zda má vojenskou sílu, motivaci nebo možnost pokračovat proti členským zemím NATO. Rozdíl zde není nutně mezi člověkem, který nebezpečí „vidí“, a člověkem, který je „nevidí“. Je mezi dvěma různými odhady stejné reality.

A právě zde začíná spor o český národní zájem.

Veřejně se přeme o pomoc Ukrajině, výdaje na obranu, vztah k NATO nebo o to, zda lze novou pražskou nemocnici započítat mezi obranné výdaje. Za jednotlivými spory se ale skrývají rozdílné představy o tom, jak svět funguje a co z toho pro Českou republiku vyplývá.

Český národní zájem proto nelze jednoduše vyčíst z nějakého objektivního seznamu hodnot. Závisí také na tom, jaké příčinné vztahy považujeme za důležité, jaké budoucí scénáře za pravděpodobné a jakou hodnotu přisuzujeme institucím a mocenskému uspořádání, jehož jsme součástí.

Hlavní otázka tohoto textu tedy není pouze, zda má Česká republika podporovat Ukrajinu. Je obecnější:

Proč různé části české společnosti docházejí při pohledu na stejnou válku k tak rozdílným představám o českém zájmu?

Jedna z odpovědí může spočívat v rozdílných odhadech bezpečnostního rizika. Další v rozdílném pohledu na geopolitické rozšiřování Západu. A další v tom, jak lidé vnímají své vlastní postavení vůči institucím, které tento politický řád vytvářejí.

Ukrajina je proto zajímavá nejen jako zahraničněpolitický problém. Je také mimořádně citlivým testem toho, jak různé části české společnosti interpretují složitou realitu.

Veřejný argument není totéž co motivace

Výrok, že Ukrajina je suverénní stát a má právo sama rozhodovat o svých bezpečnostních vazbách, je právním a normativním argumentem. Říká, proč lze určitou politiku považovat za legitimní. Neříká ale sám o sobě, proč má být pro Českou republiku žádoucí právě geopolitický výsledek, k němuž tato volba vede.

Má Česká republika považovat právo Ukrajiny na bezpečnostní spolupráci s NATO za hodnotu, kterou má aktivně hájit? A pokud ano, je zároveň v českém zájmu, aby Ukrajina tuto spolupráci skutečně prohlubovala, jestliže tím vedle její vyšší obranyschopnosti může růst také riziko konfliktu s Ruskem?

To jsou dvě odlišné otázky.

Právní argument nám říká, jak lze určitou politiku ospravedlnit. Chceme-li ale pochopit její motivaci, musíme hledat výsledek, který tímto argumentem legitimizujeme, kdo tento výsledek považuje za žádoucí a proč.

A zde se dostáváme od obecného práva Ukrajiny rozhodovat o sobě k českému sporu o to, zda její další začleňování do západního politického a bezpečnostního prostoru samo představuje český zájem.

Rozdílní voliči, rozdílný český zájem

Rozdělení české společnosti v otázce Ukrajiny není pouze hypotetické. Voliči stran někdejší vládní koalice dění na Ukrajině sledují podstatně pozorněji a častěji je považují za hrozbu pro bezpečnost České republiky než voliči současné vlády. Právě u Ukrajiny je tato politická polarizace mimořádně výrazná.

Elektoráty se současně liší svým sociálním složením. Podpora SPOLU, STAN a Pirátů rostla s vyšším vzděláním, zatímco podpora ANO a SPD klesala. SPOLU a STAN byly zároveň silnější mezi lépe materiálně zajištěnými voliči, zatímco ANO dominovalo mezi lidmi, kteří svou situaci hodnotili hůře.

Z toho ovšem ještě neplyne, proč právě tyto skupiny nahlížejí Ukrajinu rozdílně.

Jedno možné vysvětlení spočívá v tom, jak lidé vnímají své vlastní postavení vůči institucím, které vytvářejí pravidla.

Člověk může mít malou osobní rozhodovací pravomoc, ale přesto se silně identifikovat se státem, Evropskou unií, expertními institucemi nebo širším západním politickým prostředím. Může sdílet jejich jazyk a hodnoty a jejich rozhodování považovat za v zásadě legitimní a „své“. Jiný člověk může mít vysoký příjem, vlastnit firmu nebo fakticky rozhodovat o mnoha lidech, ale vůči stejným institucím se vnímat především jako adresát rozhodnutí přijímaných někým jiným.

Pro politický postoj proto nemusí být rozhodující pouze to, kolik moci člověk skutečně má, ale také to, zda se s institucemi, které moc vykonávají, identifikuje, nebo zda je vnímá převážně jako vnější moc.

Pozoruhodným příkladem je nedávný průzkum, v němž byl Andrej Babiš druhou nejčastější odpovědí na otevřenou otázku po nejvýraznějším opozičním politikovi, přestože je předsedou vlády. Průzkum sám neříká, proč jej lidé takto zařadili. Ukazuje však, že formální rozdělení moci a její subjektivní vnímání nemusí být totéž.

Jednou z možných interpretací je, že Babiš pro část veřejnosti nereprezentuje pouze vládu, ale zároveň odpor vůči širšímu politickému a institucionálnímu prostředí. To už je ovšem hypotéza, nikoli výsledek samotného průzkumu.

Pokud takový rozdíl ve vztahu k institucím skutečně existuje, může mít přímý význam právě pro Ukrajinu. Lidé, kteří západní instituce považují za součást vlastního politického řádu, mohou další rozšiřování tohoto prostoru směrem k Ukrajině chápat nejen jako geopolitický posun, ale také jako rozšíření legitimního systému pravidel.

Pro lidi, kteří stejné instituce vnímají spíše jako vnější mocenské prostředí, nemusí mít tentýž geopolitický výsledek sám o sobě pozitivní hodnotu. Budou chtít vědět, co přesně z něj získá Česká republika.

Nejde o tvrzení, že jedna skupina vědomě podporuje rozšiřování vlastní moci. Jde o hypotézu, že rozdílná identifikace s institucemi ovlivňuje, které geopolitické výsledky intuitivně chápeme jako „naše“.

Fiala: geopolitický výsledek jako český zájem

U Petra Fialy není nutné geopolitickou rovinu pouze domýšlet. Ve svých projevech podporu Ukrajiny spojoval s jejím budoucím začleněním do západních organizací, s budoucím místem Evropy ve světě a s českým bezpečnostním zájmem.

Nejde tedy jen o argument, že Ukrajina má právo sama rozhodovat o své orientaci. Tento argument zároveň legitimizuje konkrétní geopolitický výsledek, který Fiala považuje za žádoucí: hlubší začlenění Ukrajiny do západního institucionálního prostoru a omezení ruského vlivu ve východní Evropě.

To je pro hlavní otázku článku podstatné. Fialova argumentace poměrně snadno přechází od posílení západního prostoru k českému národnímu zájmu.

Ani praktická politika jeho vlády přitom neumožňuje ukrajinskou politiku jednoduše ztotožnit s okamžitým růstem českých vojenských schopností: obranné výdaje zůstávaly v letech 2022 a 2023 pod dvěma procenty HDP. To samo o motivech vlády nic nedokazuje. Fialovy vlastní výroky ale ukazují, že její argumentace byla od počátku širší než pouze bezprostřední obrana České republiky.

Šlo také o geopolitické uspořádání Evropy, soudržnost západního prostoru a budoucí zakotvení Ukrajiny.

Západní zájem není automaticky českým zájmem

Právě zde je důležité odlišit český zájem od zájmu Západu. Pokud část české společnosti přisuzuje posilování západního prostoru vysokou hodnotu, musíme se ptát, co vlastně tento „západní zájem“ znamená a jak vzniká.

Západ není jednotným politickým subjektem. Existují Spojené státy, Německo, Francie, Polsko a další státy, jejichž zájmy se někdy překrývají a jindy rozcházejí. Ani americký nebo německý zájem nevzniká mimo společnost. V domácí politické soutěži se prosadí určitá představa toho, co je pro danou zemi žádoucí, a ta potom vstupuje do jednání NATO nebo Evropské unie.

Zjednodušeně:

společenské preference a zájmy → domácí politické rozhodnutí → politika významného státu → alianční vyjednávání → společná politika.

A teprve potom vzniká otázka: za jakých podmínek a v jaké míře má být výsledek tohoto procesu považován také za český zájem?

To, že se určitý cíl stal cílem NATO nebo Evropské unie, ještě samo nedokazuje, že má pro každého člena stejnou hodnotu.

Ukrajina a změna geopolitického uspořádání

Tento rozdíl je důležitý právě u Ukrajiny, protože podporu jejího západního začlenění lze chápat dvěma způsoby: jako obranu její nezávislosti, ale zároveň také jako podporu určitého geopolitického uspořádání východní Evropy.

Není přesné popisovat konflikt pouze jako střet Ruska, které chce evropské uspořádání změnit, se Západem, který pouze chrání existující stav. Hlubší integrace Ukrajiny do Evropské unie a západního bezpečnostního prostoru rovněž znamená změnu geopolitického uspořádání.

To neznamená, že způsoby prosazování ruského a západního vlivu jsou stejné. Rusko použilo vojenskou sílu, okupaci a anexi území. Západní vliv se prosazuje převážně hospodářskými vazbami, pomocí, politickou spoluprací a institucionálním sbližováním se souhlasem ukrajinského státu.

Z hlediska geopolitiky jde však v obou případech také o otázku vlivu.

Často se přitom pracuje pouze se dvěma možnostmi: Ukrajina bude bezpečnostně spojena se západními státy, nebo skončí pod rozhodujícím ruským vlivem. Pokud tuto dichotomii přijmeme, západní integrace se téměř automaticky stává synonymem ukrajinské nezávislosti.

Logicky však existuje i třetí možnost: Ukrajina mimo západní vojenský systém, která zároveň není podřízena Rusku. Zda je takové uspořádání dlouhodobě stabilní, je empirická otázka. Jeho nemožnost ale nelze pouze předpokládat.

NATO a význam budoucího vývoje

Ukrajina spolupracovala s NATO dlouho před rokem 2022 a od summitu v Bukurešti v roce 2008 existovala oficiální perspektiva jejího budoucího členství.

Současně platilo, že členem NATO nebyla.

Oba výroky mohou být pravdivé, ale z hlediska příčin konfliktu nemusí mít stejnou váhu. Strategická realita se může měnit ještě před změnou právního statusu prostřednictvím vojenské spolupráce, interoperability, institucionálních vazeb a očekávání budoucí integrace.

Pro Moskvu proto mohla být významná nejen aktuální alianční příslušnost Ukrajiny, ale také očekávaná budoucí geopolitická orientace země.

To neznamená, že takové ruské hodnocení bylo správné nebo že by vojenskou agresi jakkoli ospravedlňovalo. Samostatnou otázkou je pouze jeho kauzální význam.

Formální status se snadno dokazuje. Z toho ještě neplyne, že má největší kauzální význam.

A právě zde se spor vrací k českému zájmu. Jestliže někdo považuje rozšiřování západního prostoru za faktor zvyšující dlouhodobou bezpečnost, může dojít k jinému závěru než člověk, který mu připisuje významnou roli při vzniku bezpečnostního dilematu.

Pavel: spor o pravděpodobnost budoucnosti

Petr Pavel staví ukrajinskou otázku výrazněji do bezpečnostní logiky. Jeho argument lze zjednodušeně rekonstruovat takto:

ruský úspěch na Ukrajině → větší ruská moc → vyšší schopnost ohrozit další evropské státy → vyšší riziko pro Českou republiku.

Každá šipka je ale samostatnou empirickou hypotézou.

Je možné považovat ruské vedení za agresivní a zároveň se lišit v názoru na jeho skutečné vojenské možnosti, pravděpodobnost další expanze nebo na to, zda by vítězství na Ukrajině schopnost Ruska vést další konflikt zvýšilo, či zda by jej dlouhodobá válka naopak zásadně oslabila.

Část českého sporu o Ukrajinu tedy nemusí být pouze morálním nebo ideologickým sporem. Může být také sporem o pravděpodobnost budoucích scénářů.

Babiš: alianční priorita ještě není českou prioritou

U Andreje Babiše je vývoj složitější. V lednu odmítal považovat závazek 3,5 plus 1,5 procenta za automaticky převzatý závazek své vlády. Později jeho kabinet alianční rámec do roku 2035 akceptoval, současně však zdůrazňoval revizi v roce 2029, konkrétní cíle výstavby armády a skutečné české bezpečnostní potřeby.

Rozdíl proti Fialovu přístupu tedy není absolutním odmítnutím alianční politiky. Jde spíše o větší důraz na její samostatné poměřování českými prioritami.

Takový přístup ostatně není nutně protizápadní. Česká republika může považovat členství v NATO za zásadní bezpečnostní výhodu a současně nepovažovat každou alianční prioritu za českou prioritu stejné intenzity.

Právě zde se obě logiky rozcházejí nejzřetelněji. U Fialy se posílení západního prostoru poměrně snadno stává českým zájmem. U Babiše je třeba ještě doložit konkrétní český přínos.

Do tohoto obrazu zapadá i plánovaná nová pražská nemocnice, jejíž vojenský charakter umožňuje uvažovat o započtení výdajů do obrany.

Pokud stát nejprve identifikuje naléhavou vojenskou potřebu, očekávali bychom pořadí:

hrozba → chybějící schopnost → projekt → výdaj.

U nemocnice je patrný také opačný postup:

existující politická priorita → vojenské využití projektu → možnost započítat náklady do obrany.

To neznamená, že nemocnice nemůže mít skutečný vojenský význam. Ukazuje to však rozdíl mezi splněním aliančního výdajového ukazatele a maximalizací čistě vojenských schopností.

Rok 1968 jako filtr

Do českého uvažování vstupuje zkušenost roku 1968. Pro jednu část společnosti je sovětská okupace silným modelem, podle kterého interpretuje i současné Rusko. Pro jinou jsou rozdíly mezi tehdejším Československem uvnitř sovětského bloku a dnešní Českou republikou uvnitř NATO natolik zásadní, že této analogii přisuzuje nižší predikční hodnotu.

Nemusíme se tedy lišit v hodnocení okupace. Můžeme se lišit v tom, kolik nám rok 1968 říká o pravděpodobném jednání dnešního Ruska vůči dnešní České republice.

I zde jde nakonec o stejnou otázku: jak velké riziko představuje určitý budoucí scénář a jak vysokou cenu má smysl zaplatit za jeho omezení.

Spor uvnitř českého vztahu k Západu

Český spor o Ukrajinu tedy není pouze sporem o Rusko nebo o pomoc napadenému státu. Je také sporem o to, zda má být rozšiřování západního politického a bezpečnostního prostoru samo o sobě považováno za český národní zájem.

Jedním z možných důvodů rozdílných odpovědí může být rozdílná identifikace s institucemi, které tento řád vytvářejí a spravují.

Pro jednu část společnosti může hlubší začlenění Ukrajiny intuitivně znamenat rozšíření legitimního systému pravidel. Posílení západního prostoru je pak téměř automaticky také posílením prostředí, k němuž Česká republika patří.

Jiná část společnosti může západní instituce podporovat, ale chápat je především jako nástroj české bezpečnosti a prosperity. Jejich další geopolitické rozšiřování proto nemusí považovat za hodnotu samo o sobě a bude požadovat samostatný důkaz jeho českého přínosu.

Nejde tedy nutně o jednoduchý konflikt mezi „prozápadními“ a „proruskými“ občany. Podstatná část sporu může probíhat uvnitř samotného českého vztahu k Západu.

Spor vzniká už v premisách

Výrok „je to v českém zájmu“ proto nemůže být koncem argumentace. Je jejím začátkem.

Kdo tento výsledek považuje za výhodný a komu skutečně prospívá? Jaký je jeho konkrétní český bezpečnostní přínos? Jak pravděpodobné jsou scénáře, na nichž je argumentace založena? Kdo ponese náklady? A proč má být právě jedna z několika možných představ českého zájmu povýšena na zájem celé země?

Stejný problém existuje i ve velkých západních státech. V jejich domácí politické soutěži se prosadí určitá interpretace amerického, německého nebo francouzského zájmu. Ta se prostřednictvím vyjednávání může stát politikou NATO nebo Evropské unie. A tato politika se nakonec vrací do České republiky jako něco, co je prezentováno jako společný alianční, evropský a následně český zájem.

Na každém z těchto přechodů se však něco vybírá, hodnotí a politicky prosazuje.

Právní a morální argumenty nám říkají, jak výslednou politiku ospravedlňujeme. Institucionální rozhodnutí ukazují, která představa získala politickou převahu. Ani jedno samo neodpovídá na rozhodující otázku:

Proč je právě tento geopolitický výsledek na Ukrajině českým zájmem, které části české společnosti jej za výhodný považují, komu skutečně prospívá a kolik má smysl zaplatit za jeho dosažení?

Možná právě zde leží jedna z nejhlubších dnešních dělicích čar české společnosti.

Ukrajina ji nevytvořila. Pouze ji mimořádně dobře odhalila.