Sympatie mezi předsedou ČSSD Paroubkem a slovenským premiérem Ficem jsou čím dál tím zjevnější. Nejde o to, že oba stojí v čele levicově orientovaných stran. Společný mají i bezbřehý pragmatismus a ochotu spolupracovat třeba i s Marťany. Díky tomu na Slovensku už Marťané sedí ve vládě, zatímco u nás je to, jak soudí pesimisté, jen otázka času.

Ficovi se suverénně povedlo to, co Paroubkovi zatím – byť jen velmi těsně – uniklo. Vládne tak skoro tři čtvrtě roku a těší se obrovské veřejné podpoře. To musí předsedovi ČSSD nesmírně imponovat.

Odtud plyne solidarita a úzká spolupráce obou politiků. Paroubkův šéfporadce pendluje mezi Prahou a Bratislavou a usiluje o synchronizaci politiky. Paroubek Fica jednoznačně podpořil v konfliktu s EU, kde pro společné vládnutí s Marťany nemají dost pochopení. Je to prozíravé, nedá se vyloučit, že sám bude za čas potřebovat protislužbu. Hovoří se o dvojjazyčném televizním vysílání a – zatím nejasně a všeobecně – o obnově značky „Czechoslovakia“.

Ze snahy o jakousi částečnou a plíživou resuscitaci Československa však nekouká nic dobrého.

Postkomunistická střední Evropa se dnes zmítá v politické krizi. Zavládla tu jakási únava z demokracie. Zdá se, jako by docházela trpělivost a dobrá vůle, bez nichž se demokracie nedá udržet při životě. V Maďarsku probíhá třídní boj mezi populistickou levicí a populistickou pravicí, podzimní bouřlivé události je obtížné označit jinak než jako pokus revidovat výsledky jarních voleb pouličními demonstracemi. V Polsku vládne fundamentalistická pravice v koalici s Marťany. Na Slovensku vládne, jak už bylo řečeno, populistická levice v koalici s Marťany. V ČR se od roku 1996 prohlubuje krize vládnutí, pokus o vládu populistické levice s podporou Marťanů selhal jen o fous a vůbec není do budoucna odepsán.

V této situaci znamená jakýkoli pokus o resuscitaci Československa dost mohutný rozkladný impuls. Proč?

Česká společnost vstoupila do druhého období své existence v roce 1945 s hysterickým a nikoli nepochopitelným strachem z Německa, frustrována morálně i politicky neudržitelnou politikou západních spojenců v roce 1938, nepřátelsky naladěná vůči dalším sousedům, jejichž chování před válkou pociťovala jako křivdu (Maďaři, Poláci) a neobyčejně posílena ve svých sympatiích k slovanskému Rusku. Česko-slovenské vztahy byly poznamenány vzájemnou nedůvěrou a slovenskými pokusy o emancipaci, jimž české politické elity tvrdě bránily. Československo se tak stalo pro Rusy ideálním satelitem: od Západu bylo izolováno hrůzou z Německa, se sousedy v utrpení cítilo jen minimální solidaritu, vnitřně bylo zaměstnáno česko-slovenským problémem a jakési zbytky slovanských sympatií přežívaly přinejmenším do srpna roku 1968. Proto mohli Rusové považovat ČSR, později „ČSSR“ s výjimkou krátké epizody „Pražského jara“ za svého nejvěrnějšího spojence, a proto se pokus o jakousi demokratizaci z jara 1968 tak rychle a potupně zhroutil (čeští politici usilovali tenkrát ne o obnovu národní suverenity, ale o zkřížení demokracie se samoděržavím, kdežto Slováci usilovali sice o obnovu národní suverenity, ale je logické, že jim nezbývalo než pokusit si ji vyvzdorovat v první řadě na Češích).

Dnešní situace ve střední Evropě i ve světě je docela jiná než mezi dvěma světovými válkami a docela jiná než v době studené války. Objevilo se nové globální nebezpečí, s nímž ještě opřed deseti-patnácti lety nikdo příliš nepočítal, radikální islám. Velmoci, které kdysi ovládaly svět a jejichž vzájemné konflikty přerůstaly do obludných rozměrů, Německo, Francie, Velká Británie, jsou dnes pouhými regionálními mocnostmi, odkázanými – ač o tom občas nerady slyší - na spojenectví s USA. Rusko v posledním dvacetiletí hodně oslabilo, přesto zůstává druhým nejsilnějším státem světa a v okamžiku, kdy bude Západ oslaben, se pokusí získat zpátky aspoň část toho, co kdysi ve střední Evropě drželo. Obnova Československa by mu přišla velmi vhod.

V téhle situaci je pro Českou republiku životně důležitá solidarita a spojenectví se Západem (západ je také Německo!) obnášející zároveň solidaritu a spojenectví s USA. Zároveň také solidarita a spojenectví s postkomunistickými sousedy (včetně Slovenska, ovšem). Obnovovat v téhle situaci Československo by znamenalo totéž jako vpustit do zámecké obory brontosaura.

A kromě toho: důsledkem klidného rozdělení federace je, že v Evropě existuje stát, kde Čechy vidí docela rádi; a že je to dokonce (řídká věc!) stát sousední. Tak proč bychom si to měli kazit?

11. února 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.