Vystoupení prezidenta Zemana v Poslanecké sněmovně bylo po formální stránce takřka dokonalé. Plynně přednesená řeč bez papíru, jak tomu bývá u lidí, kteří upřednostňují celkový umělecký dojem z vystoupení před pilováním slovíček. Výzva k boji proti podstatné části médií se už neopakovala, prezident tentokrát uvedl jiné tři priority: boj proti korupci, podporu investic a změnu volebního zákona. Je zajímavé, jak jsou táboroví řečníci fascinováni číslovkou tři. Je to ostatně praktické, čtyři a více se špatně pamatuje, kdežto uvést jen dvě by vzbuzovalo dojem, že se dotyčnému nedostává fantazie. Tres faciunt kollegium.

Premiér Nečas po projevu prohlásil, že prezident nenechal na nikom niť suchou. Prezident si ovšem dal záležet na tom, aby hned na začátku pochválil ODS za konsensus s ČSSD při volbě prezidenta NKÚ, a mezi řečí se pozitivně zmínil i o ministru Kubovi. Spekulovat hned o tom, že by poté, co se ODS vrátí ke svému kořenovi, visela ve vzduchu nová opoziční smlouva, by ovšem bylo předčasné.

Pokud jde o věcný obsah Zemanových priorit: kdo by nebojoval proti korupci, zvlášť když se za neúprosný a krutý boj s touto hydrou dají schovat i daleko přízemnější plány a zájmy. Investice se musí podporovat, za předpokladu, že máme kde si na ně půjčit. A nový volební zákon napříč stranami poskytne řadovému voliči příležitost se vyřádit na tom, že si bude moci vybrat mezi daleko větším množstvím jemu úplně neznámých jmen, a zároveň zlomí nadvládu stranických sekretariátů nad mnohoslibným a tvůrčím chaosem.

Drtivě ovšem působil – aspoň na mne – samotný závěr Zemanova projevu. Jak se dalo očekávat, byl věnován prezidentovu sporu s ministrem zahraničí (a vládou) o kompetence při jmenování velvyslanců. Zajímavé je, jak při tom dokázal sice nechtěně, ale účinně spolupracovat sám objekt ataku, ministr Schwarzenberg. Hned na jeho začátku totiž samovolně usnul. Svým způsobem to obdivuji, jsem zhruba stejně starý jako on, ale se spaním mám úporné problémy, a že bych usnul zrovna v přítomnosti Miloše Zemana, to si už vůbec nedovedu představit. Prezident toho faux pas okamžitě dvakrát využil, taky v závěrečné pointě projevu, a publikum, jak se dalo čekat, rozveselil. Demonstrativní odchod několika poslanců TOP 09 (neodešli ani všichni) jen demonstroval celkovou bezmocnost nespokojenců.

Nerad bych ministrovi křivdil. Soupeření s Milošem Zemanem je zjevně za hranou jeho fyzických možností (sám bych to taky nezvládl) a k tomu, aby se stal jeho nedobrovolným sparingpartnerem, ho jistě vedly i ideální pohnutky. Celkový dojem je ovšem úděsný. Pan Schwarzenberg připomínal ve Sněmovně cirkusového klauna, který svými žertovnými kousky provází výstup šikovného politického eskamotéra. Člověk by nakonec mohl mít dojem – jistě dost nespravedlivý – že si ho Zeman vodí s sebou jako kdysi římští císaři zajaté barbarské náčelníky, v řetězech a s kroužkem na nose, coby dokumentaci svého triumfu.

Takže: Goliáš vítězí a žádný David není zatím na obzoru. Smutné svědectví o stavu české politiky.

Reflex.cz 9. května 2013