Hlavními soupeři jsou dvě silné strany. Poměr sil je nejasný vzhledem ke zmatku v preferencích (ČSSD s oblibou zveřejňuje průzkumy, které si sama objednala). Není však důvodů nepředpokládat, že šance jsou vyrovnané. Základní dojem z dosavadní kampaně je ten, že ODS je v defenzívě. Chová se na první pohled slušněji – ale nejde jen o nešikovnost a neschopnost? Slušnost nebývala v minulosti její silnou stránkou. Nosným tématem volební kampaně ČSSD je mobilizace (od koho se to asi naučili?). Bohatá menšina se chystá zotročit chudou většinu, hrozí modrá totalita. Obvinění je absurdní mj. i proto, že pokud ODS přece jen vyhraje, octne se v koalici, kde bude mít daleko slabší pozici než v letech 1992-6. Zdá se však, že na mnoho lidí zabírá.

Jedinou konstantou v předvolebních zmatcích je KSČM. Její preference jsou od samého počátku existence ČR setrvalé (volební úspěch z roku 2002 jen optický klam, způsobený velmi nízkou volební účastí, jež se ovšem letos bude, jak se zdá, opakovat). Budou pro ČSSD sice skrytým, ale spolehlivým a silným partnerem. Neudělají to pro krásné oči sociálních demokratů, proč taky.

Zato KDU-ČSL by podle preferencí měla dosáhnout nejhoršího výsledku od roku 1990. Nynější předseda Kalousek se v době největšího propadu ČSSD orientoval jednoznačně na ODS a současně strana setrvala v koalici s ČSSD, kterou rozkládala zvnitřku. Po Paroubkově nástupu se situace důkladně změnila: KDU-ČSL je stále opozicí v koalici, jenže v tom smyslu, že nese odpovědnost za rozhodnutí, které vláda prosazuje proti její vůli a s podporou komunistů. A to, že předseda strany je mimo vládu, se už dávno z výhody proměnilo v nevýhodu. Populistické tahy (odpor proti registrovanému partnerství, zpřísnění sazeb za těžké zločiny) buď nezabraly, nebo přišly pozdě. Pokud ODS zůstane odkázána jen na tuto trosku, nejspíš prohraje.

Novým prvkem v situaci je raketový nástup zelených. Na rozdíl od KDU-ČSL se profilovali se jako třetí síla (ani ODS, ani ČSSD) a vnesli zmatek mezi silné strany. Zejména ČSSD v poměru k nim úplně ztratila glanc. Zelení jsou na politickém výsluní nováčci, strana je nestabilizovaná, protože teprve před krátkou dobou změnila vedení i orientaci.

Rýsují se dvě možnosti povolebního uspořádání (výsledky jako ten poslední od Factum Invenio, který dává šanci zároveň menšinové vládě ČSSD s podporou komunistů a koalici ČSSD – KDU-ČSL – zelení, znamená prakticky menšinovou vládu, protože KDU-ČSL by si podruhé nezvolila pozici, v níž může být kdykoli přehlasována komunisty): menšinová vláda ČSSD s komunistickou podporou, která by nepochybně první dva – tři roky fungovala bez větších otřesů. Opozice by byla odsunuta na vedlejší kolej už jen proto, že náš ústavní systém stojí na zásadě „vítěz voleb do PS bere vše“. Později by nejspíš nastaly problémy vnitropolitické i zahraničněpolitické (představa, že ČSSD bude provozovat zahraniční politiku s podporou opoziční ODS, je naivní, KSČM by si to nedala líbit a ODS si to líbit nechat nemůže).

Spojenectví ODS –KDU-ČSL – zelení, druhá možnost, by bylo, pokud jde o povahu stran, skoro stejně nesourodé jako koalice vzešlá z minulých voleb. Zelení se octnou pod obrovským tlakem opozice. Čím větší bude jejich strana po volbách, tím bude nestabilnější.

Je zjevné, že volba je mezi stabilitou, která nevěští nic dobrého, a nejistotou, provizoriem a odkladem. Rozhodující je, zda ODS, která je v krizi, se sebou během té doby dokáže něco udělat. V opačném případě se opozice dřív nebo později stane bezvýznamnou a KSČM upevní svou roli v české politice. Bude se reformovat? Proč, když je tak úspěšná! Komunisté se reformují jen tenkrát, když jim teče do bot.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.