Stejně jako v minulosti, ani nyní není zahraniční politika ústředním tématem předvolební kampaně. Ve volebních programech zaujímá jedno z posledních míst. Jejich tvůrci zjevně cítí, že by voliče nezaujali. To je situace příznačná pro období hlubokého míru (ve vypjatých chvílích ohrožení žije zahraniční politikou celá společnost).

Základním úkolem zahraniční politiky země je zajistit společnosti bezpečnost a podmínky k rozvoji. Programy českých politických stran vycházejí vesměs z přesvědčení, že tu existuje škála osvědčených mezinárodních organizací: OSN, EU, NATO, OBSE. Je jen nutno si správně vybrat a správně rozložit důraz mezi ty, jež jsme si zvolili. A tak ODS upřednostňuje transatlantické vazby a NATO, ČSSD a KDU-ČSL zdůrazňuje zároveň NATO i EU (rozdíl snad může být jen v síle akcentu na tu či onu složku), zelení si zjevně vybrali EU (zjevně mj. pro zásadní nesouhlas se současnou americkou politikou), komunisté odmítají NATO a kritizují (i když podstatně umírněněji) i EU, chtěli by stavět na OSN a OBSE.

Příznačné je, že jde vesměs o organizace, které vznikly buď jako výsledek druhé světové války (OSN), nebo z potřeby sjednotit vojensky i hospodářsky Západ ve studené válce (NATO, EU) či konečně jako plod helsinského „příměří“ (OBSE). Všechny jsou dnes v krizi. OSN se opírá o utopické principy a je v rozhodujících chvílích bezmocná a nefunkční. EU si posledním rozšířením vzala zjevně příliš velké sousto, postkomunističtí kverulanti posílili už tak existující dezintegrační sklony v organizaci. NATO vidí své nové poslání v podpoře mírových misí ve světě; k tomu je však zapotřebí, aby je tam, kde zasahují, v této roli respektovali. OBSE se potácí na prahu bezvýznamnosti. Západ žije dosud ve stínu druhé světové války a jejích následků. Je v jejím zajetí, nedokázal k ní získat střízlivý a věcný odstup a i proto podceňuje nová nebezpečí.

Ve skutečnosti spočívá přístup české veřejnosti a českých politických stran k mezinárodněpolitickým otázkám na dvou omylech: nežijeme v hlubokém míru a svět prošel od konce druhé světové i studené války zásadní proměnou. Krátké období bezvládí po zhroucení ruského komunistického impéria skončilo nejpozději 11. září 2001. To, co se u nás decentně nazývá „mezinárodní terorismus“ (totiž islámský terorismus) je jen špičkou ledovce rozsáhlého emancipačního hnutí, namířeného proti bohatému demokratickému Západu. Západní společnosti toto hnutí samy podporují pochybnostmi o tom, zda blahobytu dosáhly korektním způsobem (ideologie jako marxismus). Jediné, co dokáží nabídnout jako protihodnotu, je neúčinná „multikulturalita“. Emancipující se společnosti přitom disponují energetickými zdroji, které jsou pro další rozvoj Západu nezbytně potřebné, a proti terorismu nenašel Západ dosud účinnou obranu. Přitom toto nebezpečí je větší, než byla kdysi Hitlerova Třetí říše.

Zvláštní roli v tomto světě hrají Rusko a Čína. Kocovina z krachu imperialistických plánů a tradiční pocit ohrožení ze Západu brání Rusku vybudovat demokratické instituce. Čína je komunistická. Přitom Rusko drží dodávkami nafty a zemního plynu v šachu celou Evropu a pro Čínu, která zažívá hospodářský boom, je Západ nepříjemnou konkurencí. Obě země se v konfliktu tváří „neutrálně“, ale ve skutečnosti se snaží omezit Západu možnosti účinné obrany.

Reagovat na ohrožení v okamžiku, kdy ho vidí každý, znamená reagovat pozdě. Přede dveřmi je nové globální nebezpečí a Západ by mu měl přizpůsobit své instituce.

Mladá fronta Dnes 13. května 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.