Ministr obrany Martin Stropnický řekl v pondělí agentuře Reuters, že stálé umístění vojenských jednotek na našem území by byla potíž, protože patří ke generaci, která v době "normalizace" zakusila 80 tisíc sovětských vojáků, což je stále ještě psychologický problém. Připouští tedy rozšířenou spolupráci v dílčích aktivitách, jako je např. výcvik, ale ne přímo umístění vojenských jednotek. Agentura se ministra ptala v souvislosti s tím, že otázka rozmístění jednotek NATO ve východní Evropě jako možná reakce na ruské chování vůči Ukrajině má být na podnět Polska projednávána na zářijovém summitu aliance ve Walesu.

Paralela mezi ruskými jednotkami v roce 1968 a jednotkami NATO dnes vzbudila hned vzápětí živý zájem opozice, která v PS navrhla, aby byl na program probíhající schůze Sněmovny zařazen další bod, totiž "Informace vlády o jejím postoji k k plánům Severoatlantické aliance na posílení vojenské přítomnosti v členských státech".

Nejprve malá poznámka generační povahy. Jsem o šestnáct let starší než pan Stropnický, a dá se tedy říci že patřím k jiné generaci. Část mé generace (já taky) nemá psychologický problém s přítomností jakýchkoli cizích jednotek na našem území, nýbrž s přítomností ruských jednotek (kterým se tehdy říkalo tajnosnubně "sovětské", případně dokonce ještě "vojska Varšavské smlouvy") na našem území. Pokud by k nám v takové situaci nějaké cizí jednotky přišly, aby nám pomohly, část mé generace by to přivítala, protože další naše stresující zkušenost z té doby je, že když k nám jednou ruské (tj. "sovětské") jednotky "vstoupí", sami si s tím poradit neumíme. Zvlášť by mně osobně nevadil vstup amerických jednotek, protože jejich "vstupu" (tedy aspoň do Prahy, a o to šlo) se kdysi, v roce 1945, podařilo účinně zabránit, a dodnes mne to mrzí.

Další, ještě důležitější problém, na nějž se také v Poslanecké sněmovně poukazovalo, ovšem je, že vojska NATO nejsou žádná cizí vojska, protože NATO jsme i my, ČR do NATO zcela legitimně a z vlastní vůle vstoupila.

Na slova ministra Stropnického se cítil povinován reagovat i premiér Sobotka. Prohlásil, že to srovnání je historicky nepřesné, nepravdivé a zbytečně komplikuje spolupráci s našimi spojenci, a že si to s panem ministrem vyříká. Zároveň však dodal: "My jiné spojence než NATO nemáme." Zdá se tedy, že úplně jasno nemá ani pan Sobotka: NATO není náš spojenec, NATO jsme i my.

Přesto byla reakce pana Sobotky rychlá a poměrně razantní, takže by člověk mohl cítit jakési zadostiučinění. Brání tomu jen dvě věci:

Za prvé, projednání bodu navrhovaného TOP 09 a ODS se v PS podařilo hravě zabránit. Protože šlo o doplnění již schváleného programu schůze, stačilo k tomu veto dvou poslaneckých klubů, ČSSD a ANO. Je to škoda, moc by mne zajímalo jednak to, jak by se tato vláda k plánům na stálé umístění jednotek NATO ve východní Evropě vyjádřila, a jednak jak by se v případě, že by se o zařazení bodu hlasovalo, zachovaly ČSSD, ANO a zejména KDU-ČSL – podotýkám, že zdržet se by v tomto případě bylo totéž jako být proti. Jak by se zachovala KSČM a Úsvit, je předem jasné, a TOP 09 a ODS se nebyly schopny domluvit ani o tom, aby by návrh podaly společně, a s bezelstnou hravostí soutěžily o to, kdo s ním přijde první. Jako celek je nynější PS krajně nedůvěryhodná a úplně bezmocná.

A za druhé: postoj pana Stropnického je bohužel nejspíš diktován i pragmatismem jeho strany: je před volbami do Evropského parlamentu a ANO by si nerado rozhněvalo své voliče. Nedá se totiž vůbec vyloučit, že postoj pana Stropnického a paralela, kterou kritizoval i pan Sobotka, vadí české veřejnosti daleko méně než nám, přívržencům starého (tj. polistopadového, demokratického) režimu. Možná by to stálo za průzkum. Obávám se, že nynější většinové stanovisko zní: Nechceme tu žádná cizí vojska, ani když jsou to spojenci. Cizí vojska u nás strpíme jen tenkrát, když budou dost silná a nebudou se nás předem ptát na dovolení.

13. května 2014