Doba byla tenkrát v mnohém odlišná: byly tu ruské tanky, StB se probouzela k životu. Podobné bylo heslo dne: zabránit návratu těch, které pražské jaro smetlo. Nejlepší cestou k tomu bylo údajně držet pozice. Každý se bude co nejusilovněji držet svého křesla, zapustí v něm kořeny. A protože počet křesel je omezený, vetřelci přijdou zkrátka.

Metodou držení pozic byl kompromis. Protože by snadno mohl vzniknout dojem, že ho motivuje hlavně potentočkovanost a snaha udržet si dobré bydlo, je zapotřebí účinné ideologie. Ta zní: dnes není čas na falešné hrdinství a hysterickou zásadovost. Jde o důležitější věci než o ukájení vlastní ješitnosti. A ti, kteří by se takto rádi profilovali, jsou vlastně podrazníci, trhají partu a boří národní jednotu, a proto je legitimní, když budou co nejdřív vyhozeni.

Tak celá společnost postupně zapadala do bahna. A ti, co zakořenili ve svých seslích, dělali pak často iniciativněji a lépe to, co správně měli dělat ti, před nimiž své sesle bránili. Zároveň si namlouvali: kromě toho, že sloužíme sobě, sloužíme i dobré věci.

Dnes nejsou ve hře tanky ani StB. Přesto středopravou politiku ovládá strach: zatímco „levice“ prokázala v Poslanecké sněmovně při hlasování o důvěře Topolánkovi jednotu, pravice neuspěla při volbě předsedy Sněmovny a utrhla si ostudu s Kalouskovým kotrmelcem. Proto je zjevně třeba bránit komunistům v návratu k moci tím, že v příští koalici zasedneme jejich místo.

Cestou je kompromis s ČSSD. Hájí ho prezident. Vyslovil se proti „kontraproduktivnímu“ rozdělení společnosti, kdy je „každý kompromis vydáván za zbabělost a rozumnost postavena do role zrádce“. Jeho oddaný stoupenec volí bezelstnější formulaci: „Za odvážného nelze považovat politika, který ,statečně a neochvějně‘ brání svou jedinou pravdu, ale toho, který má odvahu ze své pravdy slevit, v jejím rámci nabídnout kompromis a obhájit jej.“

Nechci brojit proti kompromisům, je jich zapotřebí. Ale kompromis je křehká květinka a vyžaduje si odpovídající klima. V okamžiku, kdy se třesu strachem o politické přežití, je pravděpodobné, že vznikne shnilý kompromis, který ničemu nepomůže. Chvíle pro kompromis je tenkrát, když jsou síly vyrovnány nebo když mám převahu. ODS takovou příležitost měla během Špidlovy a Grossovy vlády mnohokrát a nevyužila ji. Výsledkem je Paroubek. Představme si, že by Jiří Paroubek neuspěl ve třetím pokusu: jak velké pokušení zadupat poraženého soupeře do země! A jak velká příležitost pro kompromis! Podstatou kompromisu není slevení z pravdy, ale velkorysost.
Proto se nedá dělat s plnými kalhotami.

MfD, 22.11.2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.