Pátek 27. února
Ministr Kocáb se rozhodl přijmout nabídku primátorky Chomutova a nastěhovat se na týden do bytu v panelovém domě s „neplatiči“ (Slovo „neplatič“ tu má tentýž význam jako u našich dávných předků slovo medvěd – znamenalo, jak ostatně i jeho dnešní podoba napovídá, „ten, který jí med“, protože v rámci politické korektnosti si tenkrát to strašlivé zvíře netroufli přímo pojmenovat, aby na sebe neuvalili jeho hněv). Aby experiment mohl mít patřičné následky, musel by tam pan ministr, zvlášť když vezmeme v úvahu jeho otrlost, bydlit aspoň měsíc a po tu dobu vykonávat nějaké normální civilní zaměstnání s pravidelnou pracovní dobou od osmi do půl čtvrté. Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby zůstal v Praze a snažil se najít nějaké normální řešení problému (za normální nelze považovat např. nápad, aby školy byly odměňovány za každé romské dítě, které se v nich bude učit). Pokud ho nenajde, najdou za něj jiní řešení nenormální a nebude problém pro ně získat otrávenou, nevyspalou a dezorientovanou veřejnost.

Před soudem nyní stanul sympatizant zelených Slunéčko, který během konfliktu mezi policistou Čermákem a (tehdy budoucí) poslankyní Jacques nakopl policistu do zadnice s takovou silou, že mu roztříštil kostrč a způsobil jeho invaliditu. Byl obviněn už podruhé. První obvinění bezprostředně po útoku bylo staženo a druhé bylo vzneseno až poté, co Čermáka zprostili obvinění za napadení budoucí poslankyně. Na nezúčastněného a do detailů neinformovaného diváka a čtenáře to vše působí zvláštním dojmem: za prvé, nechápu, co musela paní Jacques tomu policajtovi provést předtím, než s ní jednal tak, jak to zdokumentoval známý televizní záběr – nejspíš na něho vytáhla kudlu nebo ho aspoň několikrát silně udeřila pěstí do obličeje. A za druhé, až pana Slunéčka pustí, bude se moci živit buď jako obávaný vykopávač v nějakém baru, nebo bude moci předvádět své kopance v cirkuse v zápase s medvědem grizzlym (nebude pro něho žádný problém dobře umístěným „kopem“ postrach yellowstonského národního parku knockautovat). Pokud ovšem naopak kostrč pana Čermáka není mimořádně křehká (pana Čermáka údajně odmítají u policie ČR znovu zaměstnat, a pokud je pravda to druhé, nedivím se jim, člověk s tak choulostivým skeletem se pro tu práci očividně nehodí). O obvinění, odvinění a opětném obvinění pana Slunéčka z ohleduplnosti pomlčím, po státních zastupitelstvích se teď vozí kdekdo, dokonce i ministři.

Ukrajincům zbývá už jen asi osm dní do termínu, kdy mají zaplatit tři sta milionů dolarů za únorové dodávky zemního plynu. Podle ruského listu Kommersant (který tu, jak se zdá, slouží jako diskrétní signalizátor budoucích kroků vlády) pokud se tak nestane, Gazprom dodávky pro Naftogaz opětně na rusko-ukrajinských hranicích zablokuje. Lednová blokáda Evropy se osvědčila, Rusové si dají repete. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministr Kalousek odmítá převést budovy ostravské nemocnice do vlastnictví státu. Je to zjevně reakce na rozhodnutí města hradit část regulačních poplatků v nemocnici za pacienty. Rozhodnutí města (je v rukou koalice, jíž vévodí ČSSD) je zřejmě eskalace vzpoury, kterou organizovala ČSSD zatím na úrovni krajů. Reakce ministra Kalouska je pochopitelná. Obojí vytváří těžko snesitelnou situaci studené politické války. Teď za ni může ČSSD (nicméně za Špidly to bylo přesně naopak).

Transparency International tlačí politiky k regulaci lobbingu. Předseda ČSSD Paroubek se jako snaživý kadet Biegler hlásí – prosím, prosím, my už to máme připravené. Jako drobný příspěvek do debaty o tomto problému připomínám náš fejeton z doby před čtyřmi lety, kdy to bylo aktuální. Obsahuje i několik konkrétních návrhů na regulaci lobbingu a hlavně na nezbytné sankce.

Jak se zdá, Jiří Dienstbier kandidoval do Senátu s podporou hned dvou uskupení: Liberální reformní strany (LiRa), resp. její pokračovatelky Liberálové.cz, a ČSSD. Svědčí to o volební přitažlivosti pana Dienstbiera. Bylo to logické: pan Dienstbier je původně – tedy po listopadovém převratu – liberál, ale z šedesátých let, kdy byl ještě v KSČM, protože jinak by podle jeho vlastních slov nemohl dělat nic kloudného, má silně vyvinuté sociální cítění. Poté, co se dostal do Parlamentu, si tedy mohl vybrat a vybral si sociální demokraty. Liberálové se cítí být oklamáni a žádají na nevděčníkovi peníze, které (údajně) do jeho kampaně investovali. Senátor tvrdí, že žádné nebyly. Navzájem na sebe podávají trestní oznámení. Nu což, byly – nebyly, hlavně že je pan Dienstbier senátorem. Za ČSSD, ovšem.

Karel Steigerwald cituje ve svém dnešním „haiku“ v Mladé frontě Dnes pozoruhodná slova někdejšího velvyslance USA v Praze Steinhardta. Napsal je v dubnu 1948, kdy byl ještě ve funkci, státnímu tajemníkovi Marshallovi: „Únorová krize byla výsledkem Československo-sovětské smlouvy. Češi jsou malým národem. Ohebná povaha je nutí, aby popuzovali sousedy a sázeli na obě strany. Za druhé světové války se jim podařilo uniknout zkáze, rozvinout průmysl a skončit na straně vítězů. To jim pomohlo dosáhnout neodůvodněného pocitu důležitosti. Dnes jsou jako národ skleslí. Komunisti byli agresivní, drzí a dostatečně organizovaní k tomu, aby využili situace. Nekomunisti dávali přednost stranické loajalitě a osobním ambicím před bojem proti komunistům. Tato situace způsobila zhroucení. Z hlediska amerického se jeví opovrženíhodným, že s výjimkou několika studentů ani jeden občan od prezidenta až po nejprostšího občana se nepostavil na obranu politických práv. Několik Čechů prohlásilo, že když vlastní lidé nebyli ochotni za svobodu bojovat, nezaslouží si ji!“ Pane Bože, ten nás měl přečtené.

Luboš Palata přirovnává ve svém zajímavém článku v LN nynější „odesílání“ zahraničních dělníků k vyhnání sudetských Němců. Skoro bych řekl, že je to jiné a ještě trochu horší vzhledem k tomu, že značná část těch lidí se sem dostala poněkud podobným způsobem jako kdysi černošští otroci na plantáže v jižních státech USA.

A nakonec přece jedna dobrá zpráva: možná přijede i Obama. Stráví u nás celou noc ze 4. na 5. dubna 2009. A protože u nás zatím nejsou u moci sociální demokraté, nebude to v hotelu Vyhlídka v Náchodě.

Sobota 28. února
Ministr životního prostředí Bursík se profiluje podobným způsobem jako jeho kolega (rovněž za zelené) Kocáb. V rámci nového zákona o odpadech hodlá mj. zpoplatnit igelitové tašky v obchodech. S návrhem nesouhlasí ministerstvo financí ani Hospodářská komora. Výsledkem bude, že lidé zaplatí za tašky v úhrnu o něco více než dosud a výrobci tašek asi vydělají o něco více než dosud. Cena tašky přitom není taková, aby lidi nějak výrazně motivovala (ale možná, že pan Bursík chce tašky zdražit na desetinásobek). Protože ministr už s jedním ekologickým zákonem u svých koaličních kolegů z ODS narazil (šlo ovšem o cílenou záludnou akci vnitřní opozice v ODS proti vládě jako celku a proti Topolánkovi, ne proti Bursíkovi, a Bursík nemůže být takový hlupák, aby to nevěděl), nechal se slyšet, že požádá o spolupráci opoziční ČSSD. Paroubek mu se svou obvyklou neomaleností přes média vzkázal, ať kouká vystoupit z koalice, a pak se s ním budou sociální demokraté možná bavit. Co mohl proboha Bursík čekat jiného? Navíc pokud by opravdu vystoupil z koalice, bude to nejspíš jeho konec, Paroubek se bude bavit s vnitřní opozicí v SZ. Takže poučení zní: Nechoď, Bursíku, s Paroubkem na led.

Válka, která vzplála mezi ostravskou ČSSD a ministrem financí Kalouskem o ostravskou městskou nemocnici (viz včerejší Co týden dal), se promítá do nitra KDU-ČSL. Proti Kalouskovi se postavil předseda Čunek, který podpořil tři ostravské lidovecké zastupitele (solidarizovali se, pokud jde o vybírání poplatků v ostravské městské nemocnici, s ČSSD, ač jsou v městském zastupitelstvu v opozici, a zdůvodnili to mj. tím, že by to zastupitelstvo schválilo i bez nich, argument, který je těžké vyvrátit, protože člověk nenalézá slov). Je zjevné, že se Paroubkovi podařilo rozštěpit všechny tři koaliční strany a že ty strany z toho budou dřív nebo později muset vyvodit důsledky. Zelení a ODS už na situaci reagovali sjezdem a kongresem a převolením vedení (reakce nic moc, ale aspoň nějaká), KDU-ČSL strká hlavu do písku.

Všechna média žijí počinem sportovní komentátorky ČT Kocumové, která ve zpravodajství z libereckého mistrovství světa v lyžování dost důsledně nepřechylovala jména zahraničních účastnic (tj. nedávala jim, jak se na správnou Češku sluší, koncovku –ová) a její šéf Černý ji nejdříve vyhodil, poté nevyhodil. Rozpředla se divoká debata o tom, co v češtině odpovídá duchu jazyka (debata může být nekonečná, někde to jde, někde ne). Nejde však o debatu, ale o to, že paní Kocumová si postavila hlavu a zjevně se nechce nechat sekýrovat kvůli pitomosti. Což je sympatické.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.