Středa 25. února
Ministr spravedlnosti Pospíšil požádal úředně krajského státního zástupce v Ústí nad Labem Křivance o navrácení vedoucího liberecké odbočky Adama Bašného do funkce. Protože to Křivanec odmítl, odvolal vzápětí z funkce jeho. Bašný předtím na jakémsi diskusním fóru zpochybňoval postup státních zástupců v případu Čunek. Ministrovým zásahem se celá kauza Čunek a angažmá vysokých představitelů Státního zastupitelství v té věci na úřední rovině otevírá, ať už si to ministr přál nebo nikoli. Svým způsobem (i když nepřímo) se znovu otevírá i kauza Čunek. Opakuji jen, že podle mého názoru byl případ Čunek zpolitizován od samého začátku, že šlo o politickou bitvu mezi koalicí a opozicí, že Čunkova vina ve věci úplatku nebyla prokázána a pochybuji o ní, že svědectví paní Urbanové je pro mne víc než problematické, že ovšem nevěřím tomu, že by pan Čunek byl čistý jako lilium a že by zametení případu pod koberec působilo důvěryhodně. Celá záležitost by se měla odpolitizovat, zformalizovat a zbavit patosu boje za pravdu a lásku. Že by k tomu pan Bašný svým vystoupením byl přispěl, nevěřím, a jsem zvědav, co s tím vším chce ministr Pospíšil dělat. Jeho postavení mu věru nezávidím.

Pověsti o tom, že si ČSSD nasazuje ve věci českého předsednictví v EU lidskou tvář, vzaly za své tak rychle, jako se objevily Jiří Paroubek jakoukoli změnu „politické strategie“ ČSSD popřel, místopředsedové Sobotka a Vícha se připojili. Hlasování o nedůvěře nevylučují, i když ho nepovažují zrovna teď za úkol číslo jedna. Pozice ČSSD vůči vládě podle Paroubka je: „Vláda vykonává předsednictví a my jí v tom nebráníme.“ Jakousi chybu připustil Sobotka jen ve věci vypárování poslance Kvapila („nebylo to úplně ideální řešení, ačkoli bylo zdůvodněno naší snahou prosadit plošné zrušení poplatků“). ČSSD zjevně vadí, že umožnili KSČM vyprofilovat se jako ta slušnější strana, považují to nejspíš za taktickou chybu. Paroubek se hned tak měnit nebude.

Francouzský prezident Sarkozy a italský premiér Berlusconi na své schůzce v Římě vyzvali NATO, aby vytvořilo „společný prostor s Ruskem“ v zájmu evropské bezpečnosti. Zjevně nejlepší by bylo, kdyby se oba kumpáni s Putinem podělili o Polsko, ČR, SR a Maďarsko v dohodě podobné lístečkům, které si údajně v Jaltě posílali Churchill se Stalinem (každý si tam zachová 50% vlivu). Jak by to pak dopadlo, je jasné.

V Právu vyšel rozsáhlý rozhovor normalizační novinářské hvězdy Jana Kovaříka profesorem Václavem Pavlíčkem. Týká se, jak jinak, majetkových nároků zrádné šlechty. Téma se zjevně aktualizuje: Zazvonil snad onen příslovečný telefon, co má jenom sluchátko? Pavlíček argumentuje ve prospěch Lex Schwarzenberg, že jej iniciovali sociálnědemokratičtí poslanci v čele s „pravicovým“ Blažejem Vilímem a že jej v diskusi hájila Milada Horáková. Je mi líto, ale ani Vilím, ani Horáková pro mne nejsou žádná autorita. To, že je někdo „pravicový“ (sociální demokrat) nebo že se stal obětí justičního zločinu, ještě neznamená, že nemohl předtím provozovat nemravnou a zaslepenou politiku.

V listu Financial Times vyšel článek o hospodářské situaci východoevropských zemí, kde se ČR octla na jedné hromadě nejen s Polskem a Maďarskem, ale i s Ukrajinou a Ruskem. ČNB protestuje proti věcným chybám, zjevně právem (připouštím ovšem, že v té věci nejsem odborník). Nicméně se zdá, že „Nová Evropa“ se v té staré netěší přílišné vážnosti a že pověst ČR coby tvrze demokracie (a dodejme „kapitalismu“) ve střední Evropě se ve Velké Británii zatím dostatečně neprosadila. Není to náhodou přepisování výsledků druhé světové války? Ekonom Pavel Kohout se v Mladé frontě Dnes pozastavuje nad „nálepkou východoevropské země“, které se jen tak snadno nezbavíme. I když informace šířené britským tiskem mohou být dosti nepřesné, v širším než ekonomickém smyslu východoevropskou zemí jsme a ještě dlouho budeme. A mám dojem, že značnou část lidí u nás to vůbec netrápí.

Z informací českých historiků o politice Klementa Gottwalda po roce 1948 vyplývá, že ten člověk byl k odporným zločinům, jež má na svědomí, donucen ukrutným Stalinovým tlakem, přičemž významnou roli hrálo to, že ho nutili chlastat. „Sovětskými poradci zinscenované politické procesy, kdy si dokonce ani Gottwald nemohl být jist životem, jej proměnily v alkoholickou trosku.“ Chudinka malá! Podle českých historiků prý taky třetí světová válka nevypukla jen proto, že Stalin v třiapadesátém zemřel. Houbeles. Ruský imperialismus byl i v době komunismu tak podělaný, že by si troufnul vést třetí světovou válku tak nanejvýš proti Finsku. Při čtení takových úvah mne přepadají pochyby, zde přece jen není lepší, když se čeští historici věnují obhajobě vyhnání sudetských Němců.

Čtvrtek 26. února
Zdá se, že to Jiří Paroubek nebude mít s komunisty zase až tak lehké, jak předpokládal. Jeho kalkul „spolupráce s malými středovými partajemi, a co bude zapotřebí, prohlasujeme s komunisty“ předpokládá, že komunistům nezbývá nic jiného než vycházet ČSSD vstříc a že zůstanou jen pasivním účastníkem politické hry, který přiskočí, až bude osloven. Vzít komunisty do party však znamená dát jim svobodu politicky se rozhodovat, a komunisté se rozhodli, že dají Paroubkovi pocítit svobodu, kterou jim nechtě poskytl tím, že je zapojil jako plnoprávného účastníka politické hry. Postavili si hlavu ve věci vojenských misí, spojili se s ODS kvůli odkladu hlasování o Lisabonské smlouvě, rozhodli se znemožnit Paroubka tím, že sami vypárují poslance Kvapila (mimořádná zlomyslnost, Paroubek jim nahrál na smeč a ČSSD toho už nahlas lituje). Představa, že komunistům nezbude než se stát se trpným objektem politické manipulace, je nerealistická. (Komunisty nepochybně znepokojuje zjištění jakéhosi objednaného průzkumu, podle něhož většina lidí nevnímá rozdíly mezi ČSSD a KSČM. Paroubkovi a ostatním hlaváčům ČSSD to nejspíš příliš nevadí, sami si ty rozdíly asi moc nepřipouštějí.)

Poté, co ministr Pospíšil odvolal krajského státního zástupce v Ústí Křivance, se rozhořel spor o to, měl-li k tomu vůbec ze zákona právo. Křivancův přímý nadřízený, pražský vrchní státní zástupce Rampula, se domnívá že nikoli. Názory právních expertů se různí. Rampula se ohrazuje proti tomu, aby ministerstvo zasahovalo do vnitřního chodu státního zastupitelství. Užaslý divák má už mnoho měsíců dojem, že do vnitřního chodu soudních a policejních orgánů zasahuje kde kdo a že se tu občas (případ Čunek) hrají podivné politické hry. Je otázka, kdo a jak může této krajně nežádoucí politické válce v justičních orgánech zabránit.

Ministr Kocáb navrhuje, aby školy dostávaly za romské žáky jakýsi příplatek: „V takovém případě je budou lákat na své školy a budou jim prostě poskytovat prostředí, ve kterém se budou cítit spokojeni, to znamená, že rodiče tam budou děti posílat.“ V duchu se omlouvám exministryni Stehlíkové. Takhle divoké nápady opravdu neměla. Zdá se, že jen doplatila na jakousi výstřednost, která je spojena s vymezením tohoto resortu. Ministr Kocáb dělá dojem, že se pro něj přímo narodil. Už nápad poslat na inspekci do Chomutova svou tiskovou mluvčí je něco, co tu ještě nebylo.

Alexandr Mitrofanov chválí Topolánka za to, jak změnil své chování ke Kremlu. Jednak ho chválí ze svého hlediska právem (premiér se teď chová se teď vůči Putinovi a spol. jako milius) a jednak být Toopolánkem, hluboce se nad touto oprávněnou chválou zamyslím.

Ruský ministr „pro mimořádné situace“ Šojgu dostal mimořádný nápad. Ruský parlament by podle něho měl přijmout zákon, který by prohlásil za trestný čin popírání vítězství SSSR ve „Velké vlastenecké válce“. Návrh v této podobě je poněkud nesrozumitelný, s názorem, že by Rusko druhou světovou válku (tak ji u nás, v zemi kde byzantská tradice dosud nezapustila tak hluboké kořeny, nazýváme) prohrálo, jsem se dosud nesetkal. Jde prý v podstatě o to, jak „některým zahraničním exponentům nedovolit beztrestně vstoupit na území Ruska“. Zdá se, že se jim tam cpe nějak moc exponentů. Já sice nejsem exponent, ale do té země by mne dostali jen svázaného (nanejvýš bych si možná někdy rád tak na dva dny prohlédl Petrohrad, svědka lepší a navždy minulé ruské minulosti, ale docela dobře se bez toho obejdu). Panu Šojgu (to je strašné jméno, jak se to skloňuje?) jde spíš o pomlouvání a očerňování ruského vítězství, které provozují v Pobaltí, tamější podivné národy se domnívají, že je Rusové na konci války drze okupovali. Já si, pokud jde o nás Čechy, myslím totéž. S tím rozdílem, že jsme si o to sami řekli jako ta holka z westernu Hombre s Paulem Newmanem, které imponoval jakýsi bandita a tak dlouho se kolem něho kroutila, až jí předvedl, zač je toho loket. Mezi ruskými historiky zavládlo oprávněné zděšení, parlament by pro zákon naopak hlasoval rukama nohama. Generální prokurátor (ten zatím v Rusku nehlasuje, aspoň doufám) se nechal slyšet, že trestáno by mělo být i „zpochybňování role sovětského národa ve vítězství nad fašismem“ (je to prý minimálně porušení mravů a morálky, a prokuror nevylučuje, že za jistých podmínek může být „ošetřena“ i trestní odpovědnost za takové věci). Věcně vzato: nikdo Rusům (Rusům jako národu, ne jejich tehdejšímu indolentnímu politickému vedení) nemůže upřít obdivuhodnou houževnatost a statečnost při boji s nepřítelem, který je záludně napadl a chtěl je zničit. Nikdo nemůže popřít, že jejich podíl na vítězství byl když ne rozhodující, tak rovnocenný s tím USA a Velké Británie. Zároveň nechápu, proč bylo nutné, aby pak okupovali třetinu Evropy a ojebali půl Německa. Připadá mi to jako „porušení mravů a morálky“, řečeno slovy pana pokurora. Takže do Ruska nesmím.

Miloš Jakeš vstoupil opět do vysoké politiky, na jakési pražské komunistické konferenci držel řeč, v níž za viníky dočasného neúspěchu „socialismu“ (rozuměj rudého samoděržaví) označil nejen Gorbačova, ale i Chruščova, který se nezodpovědně pokoušel nasadit psí hlavu soudruhu Stalinovi. Předseda Filip se nechal slyšet, že Jakešovy názory na stalinismus odmítá, ale v partaji mají demokracii, takže takové akce zakázat nemůže. Řekl bych, že pan Filip ty názory sice zásadně odmítá (teď), ale zároveň je sdílí, jen říkat to za něj musí (zatím) Jakeš. Volba předřečníka je sice nepříliš šťastná, ale možná by to teď nikdo jiný říkat nechtěl.

David Rath je typický představitel sociálně demokratických zbojníků. Rozhodl se, že jeden ze dvou mastných platů, které pobírá (hejtmanský a poslanecký) rozdělí mezi potřebné. Během času se podle dnešních novin jeho názory vyvíjely, takže teď to vypadá na to, že rozdělovat se bude jen desetina jednoho platu. Což se dá vysvětlit tak, že v procesu vyhodnocování těch potřebných, kteří si podporu bezpochyby zaslouží, se na prvním místě ocitl sám pan doktor, a dostal hned devět desetin. Gratulujeme.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.