Pondělí 23. února
Dnešní den byl mimořádně chudý na události. Ministr Langer vysvětloval veřejnosti, proč nepovažuje za užitečné, aby Nejvyšší správní soud zrušil KSČM. Vznikla by pak nová strana se starými lidmi. Řdekl bych, že zrušit KSČM v současné době už prakticky nejde, demokratický režim je povinný tolerovat i politická uskupení, která ho chtějí omezit nebo zlikvidovat, pokud se přitom pohybují v mezích předepsaných zákony. A na to si komunisté dávají velký pozor. Problém pro komunisty by snad mohl být jen v tom, že by strana při překabátění přišla o hmotný background, ale i to by si jistě dokázali nějak ošetřit. Zrušeni měli být bezprostředně po listopadu, taky by to vyřešili překabátěním, ale jednak by byla naděje, že bude o něco důkladnější, a jednak by se tehdy bylo dalo snáze zařídit, aby začínali stejně jako ostatní politické strany, tj. pěkně od nuly.

Poslanec ČSSD Dušek se údajně před časem ptal bývalého libereckého policejního ředitele Dvořáka (dokud byl Dvořák ještě ve funkci) na to, není-li jeho stranický kolega, vicehejtman Sepp, vyšetřován kvůli trestnému činu. Netušil, že sám Dvořák je zrovna kompetentními policejními orgány odposloucháván kvůli trestné činnosti. Dvořák mu odpověděl (čímž porušil zákon) a informace o tomto kontaktu se pak dostala na veřejnost. ČSSD protestuje kvůli úniku informací z vyšetřovacího spisu, právem.

Jediné, čeho se člověk může v této prázdnotě jakž takž chytit, je blížící se výročí únorového puče. Týká se ho s malým předstihem naše dnešní glosa.

Úterý 24. února
Hospodářské noviny přinesly zajímavé zprávy o tom, jak veřejnost podle průzkumů veřejného mínění reaguje na politiku ČSSD a co na to vedení ČSSD, na průzkumy tradičně citlivé. Zadala si průzkum u své dvorní agentury STEM a z něho údajně vyplynulo, že voliči si nepřejí, aby ČSSD v době českého předsednictví EU agresivně útočila na vládu (troufnu si bez průzkumu odhadnout, že si agresivní útoky nepřejí vůbec, mají jich plný žaludek, přílišná sprostota přece jen většině veřejnosti zatím pořád ještě nevyhovuje – změnilo by se to ovšem, kdyby se dramatizovala sociální situace), a měla by víc spolupracovat na evropském předsednictví. ČSSD prý zpracovala výsledky průzkumu STEM do vlastní „analýzy“, kterou bude vedení strany projednávat začátkem března. Plyne z ní, že ČSSD nehodlá zatím iniciovat další hlasování o nedůvěře vládě (stejně by asi neuspěla, Topolánkovým oponentům v koalici a v ODS tato situace vyhovuje). Průzkum nabudil silnou vlnu vlastenectví především u Zdeňka Škromacha („Je to správná úvaha, že nejdůležitější je dobrý obraz republiky“) – Zdeněk Škromach je klasický model sociálně demokratického přítele, který v tichu a relativní loajalitě čeká na příležitost, aby mohl svému velkému bossovi vrazit kudlu do pupíku. (Taky je zajímavé, jak kdysi loajální Špidlovi souputníci v jeho neúspěšném úsilí o postkomunistickou sociální demokracii s lidskou tváří, Sobotka, Zaorálek ad., se ukázněně solidarizovali s paroubkovskou linií, jejímž mottem je tradiční „píchni ho, řízni ho, pusť mu krev“.) Průzkum STEM je jako obvykle ČSSD-freundlich, a zdůrazňuje, že ve volební kampani do EP se ČSSD musí držet vnitropolitických témat a ne českého předsednictví, že nesmí ustoupit ze svých klíčových témat – zdravotnictví státní a zadarmo a žádný radar v Brdech. Je pozoruhodné, že Právo o průzkumu STEM přineslo docela zavádějící zprávu, z níž plyne, že průzkum vlastně ČSSD potvrdil vše, co doposud dělala, a vyzval ji, aby v tom co nejdůsledněji pokračovala. Zřejmě se ze sebe v Právu snaží setřást ódium vládního listu, a možná, že dokonce přes ČR přechází zase nějaká oklusní fronta z Východu. Obecná otázka, která z toho všeho vyplývá, a ke které se, pokud zbude čas, vrátíme, je nemravnost a ošidnost politiky vycházející vstříc průzkumům veřejného mínění – zvlášť když se do nich může promítat podvědomá snaha pořizovatele číst zadavateli myšlenky.

Malér má i ODS. Potřebuje zjevně uklidit do Štrasburku a Bruselu autoritativního moravskoslezského exhejtmana Tošenovského, který se po volební porážce (odéesáčtí hejtmani si ji aspoň dílem zavinili tím, že se v těžké chvíli snažili zbaběle a zároveň beznadějně distancovat od svého stranického vedení, a zasloužili se tak o optimistickou zprávu veřejnosti, že ani v tak upadlé politice, jako je ta česká, se skunkovství pořád ještě nevyplácí) octl ve stavu hladových duchů a potřebuje být pacifikován. Proto jej zařadili na druhé, pravděpodobně ještě volitelné místo kandidátky ODS do EP; odsunul tak středočeského kandidáta, dosavadního europoslance a oddaného Klausova zbrojnoše Fajmona až na tutově nevolitelné osmé místo. Ve Středočeském kraji se zvedá vlna nevole, kterou pan Fajmon sice neorganizuje, ale když se ho někdo zeptá na názor, horlivě ji podpoří. Topolánek riskuje, že se ke vzbouřené Praze přidá ještě Středočeský kraj. A otázku, zda je lepší, když je ve Štrasburku a Bruselu uklizen a zároveň saturován pan Tošenovský nebo pan Fajmon, si netroufám řešit, nevidím do útrob ODS. Odhaduji jen, že pan Tošenovský, který ještě před časem hodlal Topolánka řezat řemenem, má asi z mocenského hlediska přednost.

Množí se počet nově vznikajících či recyklovaných stran, které hodlají kandidovat do europarlamentu: po hradní Straně svobodných občanů a Libertas.cz Vladimíra Železného doplnila „klausovce“ ještě koalice „Suverenita“ Jany Bobošíkové, nedávné kandidátky na funkci prezidenta za KSČM. Příznačné pro ty strany je, že jejich lídři se navzájem naprosto nesnášejí, ale budou všichni prosazovat totéž, tj. „klausismus“, ovšem v nesmiřitelném vzájemném zápase. Jejich koexistence vykazuje tedy všechny podstatné rysy procesu integrace pravice, jak jsem tu o něm mnohokrát psal. Pak jsou tu strany proevpropské, „Evropská demokratická strana“ europoslankyně Hybáškové, Liberálové Milana Hamerského a europoslanec Josef Zieleniec, který si svou stranu teprve hledá. Pozoruhodné je, že v drtivé většině jde o jednoduchou záležitost: europoslanci, zvolení za nejneuvěřitelnější politické subjekty v době, kdy volební účast byla tak nízká, že se do Europarlamentu mohl dostat i šimpanz, si sestrojují katapulty, které je mají znovu vymrštit do štrasbursko-bruselské sinekury. Vypadá to jako soutěž o sestrojení nejneuvěřitelnějšího létacího zařízení, která se před časem pravidelně konala v nevím už kterém českém městě. Ale to byla aspoň legrace. Tohle je jen smutná podívaná, která mi nejvíc ze všeho připomíná to, co zhlédne člověk ve výlohách při návštěvě jedné amsterodamské čtvrti poblíž hlavního nádraží, kam jsem nedopatřením zabloudil někdy na počátku devadesátých let.

Policie České republiky vyklidila pole na fotbalových stadionech. Hned vzápětí se ukázalo, že pořadatelská služba fotbalových klubů není sama schopna situaci zvládnout. Paroubek žádá návrat policie na stadiony. Člověk nezaujatý by řekl, že by snad bylo rozumné uvažovat o tom, jak se mají pořadatelé s policií o zajišťování pořádku podělit, a že předávání kompetence klubům musí probíhat postupně. Něco podobného je panu Paroubkovi vzdálené, má důležitější starosti – jak co nejvíc zavařit vládě. Klasický případ, jak v podstatě rozvratné následky pro všednodenní život má třídní boj v politice.

Vrchní státní zástupce v Praze Rampula vydal oficiální vyjádření vrchního státního zástupce v Praze k případu státního zástupce Bašného, o němž jsme tu psali. Podivné je pouze to, že tak učinil v rubrice „Ring volný“ deníku Právo.

Krajně znepokojivý je i vývoj v česko-francouzské (vlastně francouzsko-české) spolupráci na předsednictví EU. Nejprve (po nehorázném vyjádření francouzského prezidenta k přemístění části kolínské automobilky do Francie a po zjevně politicky zmanipulované protičeské kampani francouzského tisku) se s prominutím podělal premiér Topolánek a poté, co se proti Sarkozyho projektu ohradil, prohlásil v Bruselu: „Přiznávám, že je nešťastné si tyto názory vyměňovat prostřednictvím médií.“ Tím vzal vinu vlastně na sebe. Nyní se ministr Schwarzenberg dohodl s francouzským ministrem Kouchnerem na tom, že nejméně dvakrát týdně budou spolu koordinovat politické postoje obou zemí. Proč? Proč ne s Polskem, Slovenskem, Maďarskem? Proč ne s Velkou Británií? V čem je pro nás Francie výjimečná kromě toho, že ze sobeckých důvodů podporovala po roce 1918 to nejhorší v české politice a pak tytéž české politiky, které hecovala k nejhoršímu, v roce 1938 ze zbabělosti a prohnilosti cynicky podrazila a ČSR prodala Hitlerovi? V Evropě není země, která by byla, zvlášť když projevuje směšné a nenáležité velmocenské ambice, méně vhodná k tomu, aby jí dnešní čeští politici věnovali důvěru. Navíc když za nynějším francouzským vyváděním nepochybně stojí i strmě klesající veřejná podpora francouzského prezidenta v samotné Francii.

Velmi toužím po tom shlédnout filmovou pohádku Peklo s princeznou. Velmi by mne zajímalo, zda je v ní ztvárněn tradiční post-bolševický český světonázor, vlastně náboženství, ztvárněné v řadě českých televizních pohádek vlastně už v normalita době: žádné nebe, Bůh atp. neexistuje. Existuje jedině peklo. Přijdeme tam všichni, takže se můžeme na tomto světě chovat jako totální čuňata. Ale nemáme se čeho bát: v pekle je sranda.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.