Pátek 20. února
Václav Klaus přednesl projev v Evropském parlamentu. Řekl tam přesně to, co se od něho očekávalo, a stalo se přesně to, co si přál. Vzbudil velkou pozornost, část přítomných freneticky tleskala, část bučela, někteří ostentativně odcházeli. Je s podivem, že se nikdo nenudil, když úplně všichni dělali jen to, co se dalo čekat. Předseda Evropského parlamentu Pöttering pak pochválil svou instituci za demokratičnost, kterou projevili tím, že nechali Klause mluvit (připomíná to anekdotu o soudruhu Dzeržinském, milicionáři, co hladí chlapečka, a socialistickém humanismu – mohli ho přece vyhodit! Evropský parlament je poněkud zvláštní útvar). Klausova okázalá nonkonformita je směšná, v zásadě si vymýšlí fiktivní nebezpečí (silná EU) a ignoruje skutečné (silné Rusko, na něž EU zatím vůbec nemá, což taky předvedla svým ostudným chováním v krizi s dodávkami ruského plynu). Premiér Topolánek se napřed docela správně postavil za prezidentovo právo říkat, co si myslí (a upozornil, že prezident není v našem ústavním systému vládě odpovědný), posléze se s Klausovými názory, v mnoha ohledech lacině populistickými a nesprávnými, servilně ztotožnil. To prosím ve chvíli, když mu Klaus v družné spolupráci s vnitřní opozicí a Paroubkem bourá vládu, protože u něho a u ní cítí té servility ještě pořád málo. Co si od toho premiér proboha slibuje? Klausova projevu se týká naše dnešní glosa.

Podle Práva rozjeli „Klausovi lidé v ODS“ útok na Topolánkovu vládu. To je zjevné (viz naše včerejší glosa). V Právu dovozují, že by po pádu Topolánkova kabinetu mohla přijít na řadu „vláda odborníků“ jmenovaná Klausem, která by pak vládla i v případě, že nedostane důvěru, až do řádných voleb. Je třeba dodat, že tento scénář se může rozvinout jen v případě, když Paroubek dá návrh na vyslovení nedůvěry a vnitřní opozice v ODS ho podpoří (nebo naopak). Čili: předpokladem je domluva mezi Klausem a Paroubkem, jsem přesvědčen, že je k ní už nakročeno. Pak by ovšem musela existovat i domluva o složení „vlády odborníků“. Proč za této situace Topolánek, místo aby se vůči Klausovi profiloval, mu v souvislosti s jeho projevem v Bruselu leze do zadnice, je naprosto nepochopitelné.

ČSSD trápí vnitřní potíže: její (bývalý?) východočeský předák Mrština, na nějž se provalilo, mimo jiné, že údajně provozoval v Náchodě nevěstinec (detaily jeho působení, ovšemže údajného, velmi důkladně a poutavě popisuje dnešní Mladá fronta Dnes), původně souhlasil s tím, že své členství ve straně až do vyšetření případu pozastaví, pak si to rozmyslel a v sociální demokracii setrvá. Paroubek běsní. Je zajímavé, že Paroubek naráží ve straně během svého silného předsednictví na podobné potíže, s jakými zápolil Stanislav Gross během svého předsednictví slabého.

Vládní debakl ze včerejška byl poněkud zmírněn tím, že poté, co se ministr Kalousek pokorně omluvil za to, že v souvislosti s blokováním návrhu o odpočtu DPH opozicí řekl něco o grázlech (jistě, neměl to dělat, tento způsob vládnutí bez vládní většiny je ovšem na nervy vládnoucích velmi náročný), sociální demokraté velkoryse souhlasili se znovuprojednáním bodu, s nímž, jak ostatně už předem ohlásili, nemají problém. Mělo se tak stát dnes, prý se tak stalo, hlasovat by se mělo někdy později. Opozici se nepodařilo prosadit žádný z návrhů na vrácení protikrizového plánu vládě k přepracování. Nedá se říci, že by vláda zaznamenala úspěchy, ale aspoň nezaznamenala žádný neúspěch.

ČSSD se prý rozhodla centralizovat pořizování všech zdarma rozdávaných krajských listů (tj. listy rozdávané kraji) v jeden „hejtmanský týdeník“ (doposud to byly většinou měsíčníky) pořizovaný zjevně pod stranickou kontrolou a v mutacích pro jednotlivé kraje (tvrdí to dnešní LN). Je to výborný nápad, zbývá ještě tomuto grandióznímu tiskovému superútvaru zajistit nějaké čtenáře. Nejlépe by se toho dosáhlo tak, že ostatní noviny se zakážou.

Ekonom CEP Marek Loužek považuje českou finanční pomoc Lotyšsku za zbytečnou a příliš drahou, rozpočty se prý utrhly i v Irsku, Francii, Španělsku, Řecku i na Maltě. Budeme se, ptá se pan Loužek, jednou skládat na Řeky a Iry? Problém je, že ani Irsko, ani Řecko, ani Francie, Španělsko atp. se na rozdíl od Lotyšska nevznášejí na niti nad do široka roztaženou mordou ruského krokodýla. Ti lidé kolem Klause jsou v některých politických momentech docela mimo realitu.

Sobota 21. února
Václav Klaus kritizoval českou pomoc Lotyšsku. Článek pana Loužka včera v Lidových novinách nebyl tedy žádná náhoda. Prý ty peníze mohly být využity „na naše sklárny“, tvrdí prezident. Argument gottwaldovské úrovně. Kamarád Putin bude mít radost.

Moravskoslezský vicehejtman Konečný se nechal slyšet, že by se disidenti neměli účastnit besed na školách, protože by tam neměl znít hlas jen jedné strany. Problém s takovými názory je v tom, že je někdo vůbec má a že se nestydí je nahlas říkat. Nestydí se proto, že mu stud v dostatečné míře nebyl dán a že veřejné mínění jej ke stydění nijak netlačí. Když je má a když se za ně nestydí, je zakazování poměrně neúčinné. Zákazy ze společnosti nestydů slušnou společnost neudělají. (Taky by mne zajímalo, kolik papalášů z ČSSD si myslí totéž, jen nepovažuje za taktické to nahlas říkat. Bohužel se to nedá nijak exaktně zjistit. Jistý si jsem jenom tím, že to rozhodně nejsou všichni.)

Podobné názory jako pan Konečný má komunistická poslankyně a učitelka z Náchoda Soňa Marková. Jde o to nezamlčovat jisté vady na kráse komunistického režimu, ale zdůrazňovat zároveň jeho nepřehlédnutelné a podstatné přednosti. Nesouhlasí s ní zásadně ředitelka jednoho pražského gymnázia a historik Pernes. Bylo by zajímavé zkoumat, na čem se takoví tři lidé mohou shodnout. Za vhodný experiment bych považoval položit jim otázku, co si myslí o „odsunu“ sudetských Němců: nevylezlo by z toho náhodou stanovisko, že jisté vady na kráse („excesy“) tu možná byly, ale je třeba především zdůrazňovat podstatné přednosti toho řešení?

Právo dnes uvádí přehled názorů ze světového tisku na Klausovo vystoupení v Bruselu. Je podepsán jako zpráva ČTK a šifrou mcm. O článku ze slovenských Hospodárských novin se tam píše, že označují Klause za evropského „heretika“, odhodlaně čelícího „davu přitakávačů“. „Klausova síla je i v tom,“ píší Hospodárské noviny, „že to není póza, je to postoj chráněný mnoha logickými argumenty a některé z nich se jen velmi těžce vyvracejí“. A zpráva v Právu pokračuje: „I když Klausovy argumenty v mnoha případech ztratí váhu, vždy v nich na misce vah zbude esence racionální pochybnosti, která protivníkovi nedovolí vychutnat si totální vítězství, soudí obdivně slovenský list. Samotnou podstatou údajných Klausových argumentů se však pro jistotu nezabývá." Takhle nestydatě tendenční informování o tom, co noviny píší, je i v Právu neobvyklé (doposud to řešívali spíš vhodným výběrem novin, z nichž citují, je to méně nápadné a méně humpolácké). Nejsem bohužel s to zjistit, zda jde o dílo četky nebo šifry mcm, podle toho, jak výkony šifry mcm sleduji od dob, kdy se ještě objevovala v MfD, bych si skoro tipnul to druhé.

Charles Darwin je v našem tisku prezentován jako duševní velikán, který mimo veškerou pochybnost prokázal, že Bůh není. Teď se zároveň ukazuje (viz dnešní článeček v MfD), že jako všichni velikáni je bytostně problematický (velikáni totiž nemají být, není to demokratické), protože ke svým výzkumům byl dohnán tím, že to byl cvok, a kdyby nebyl, zřejmě by se, jak se v článku výslovně praví, nedostal do učebnic. Trpěl totiž zvláštní formou autismu. Lidé takto nemocní „umějí sice poutavě mluvit, nedovedou však pochopit signály, které k nim vysílá jejich partner. Nepoznají, zda se jejich partner nudí, zda má vztek nebo zda je poutavě poslouchá. V kolektivu tak nemohou být oblíbeni. Na druhou stranu je pro ně typické, že se nadchnou pro určitý problém a neopustí jej, dokud nenajdou řešení.“ Naši politici, zvláště někteří, jsou už dál. Na rozdíl od umanutých vrtáků, kteří si melou za všech okolností své, překonávají tuto formu autismu pečlivým prováděním průzkumů veřejného mínění, a podle výsledků pak problém buď opustí, nebo neopustí. Nic geniálního od nich zjevně nelze očekávat, ale toho přece není k úspěchu zapotřebí.

Ombudsman Motejl se v rozhovoru pro LN pozastavuje mimo jiné nad tím, že chomutovský magistrát zabavuje „sociálně nepřizpůsobivým“ hned při vyplácení sociální dávky, a v souvislosti s tím navrhuje: „kdyby paní primátorka šla a při vyplácení dávek s těmi lidmi normálně hovořila… Kdyby jim řekla: ´Tady máte osm tisíc korun, dlužíte na nájmu, tak se pojďte dohodnout, my vám strhneme osm set korun a slibte mi, že zbytek neutratíte v kartách…´“ Přiznám se, že nevím, jaký je funkční recept na řešení problému chronických neplatičů, ale že to, co navrhuje dr. Motejl, vůbec nemůže fungovat, musí být zjevné každému.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.