Středa 18. února
Tahanice o Lisabonskou smlouvu postoupily do dalšího stádia. Podařilo se ji protlačit Poslaneckou sněmovnou. Přitom se ukázalo, že v tak zásadní věci za sebou premiér nemá většinu poslanců své strany a že většina v podstatě stojí za Klausem. Premiér si příliš nepomohl tím, jak okatě dával najevo, že smlouva je nechtěným dítětem a že ji podporuje s nechutí a z holého nezbytí. Možná, že by byl udělal lépe, kdyby byl proti. Jediné, na čem se sněmovna opět shodla jako jeden muž, byla podpora Benešových dekretů. Neměla by být tato jednota formalizována a nemělo by být jejich ostentativní podporou zahajováno každé zasedáni sněmovny? Taky by se mohla věrnost Benešovým dekretům stát součástí poslaneckého, prezidentského a vládního slibu a mělo by se na ně přísahat, jako se v civilizovaných zemích přísahá na bibli. Tématem schválení Lisabonské smlouvy se zabývá naše dnešní glosa.

Podle agentury STEM vzrostla dosti podstatně popularita vlády ve veřejnosti. Podle CVVM se zmenšil odstup mezi ČSSD a ODS v preferencích, a to tak, že preference ODS sice vzrostly jen zanedbatelně, ale preference ČSSD nezanedbatelně klesly. Zdá se, že veřejnost je syta paroubkovsko-rathovské sprostoty. Posun se dá zhodnotit slovy: než tohle, to raději Topolánek (což pro premiéra a ODS není zase až tak velká chvála).

Jiří Hanák shrnuje podstatné přednosti Evropské unie takto: „Nikde na světě se … lidé netěší takovým sociálním jistotám a výhodám, jako skoro půlmiliarda obyvatel zemí EU. Čtyři, pět či šest týdnů dovolené. Všeobecné zdravotní pojištění. Nemožnost zaměstnavatele jen tak zbavit se zaměstnance.“ Jako sociální zaopatřovna je to tedy takřka dokonalé. Nebýt nepříjemné povinnosti taky ještě tu a tam trochu pracovat, vyrovnalo by se to výhodám, které svým občanům poskytoval kdysi císařský Řím. Věc je jasná, zbývá odbourat práci a EU bude dokonalá.

Pověřenec polského premiéra pro mezinárodní otázky Bartoszewski se postavil rozhodně proti tomu, aby do nadační rady Centra proti vyháněním byla jmenována předsedkyně Svazu vyhnaných Steinbachová. Buď já (a já znamená my, tedy Polsko), nebo ona. Největší skupina vyhnaných v evropské historii dvacátého století nesmí tedy být v radě Centra zastoupena. Německá vláda couvla a jmenování odložila. Je zjevné, že zbudovat mezinárodní instituci, která by spravedlivě a nestranně posoudila problém deportací v Evropě ve 20. století, je v současnosti nemožné, doba pro to ještě neuzrála. Němcům nezbývá, než se za své vyhnané postavit a a zřídit si svou vlastní instituci – jen se jim do toho nějak nechce. Proč, mají na to právo.

Soud došel ve věci Mackova záhlavku Rathovi k závěru, že kdyby se incident odehrál mezi dvěma neznámými lidmi a ne mezi „kontroverzními“ politiky, bylo by odškodné ještě vyšší. Tento závěr mi sice připadá úplně absurdní, ale s radostí konstatuji, že bohyně spravedlnosti, zastupovaná JUDr. Žákovou, rozhodla, že „kontroverzní“ osoby (občas mám dojem, že v parlamentě sedí samé takové), mají při fackování slevu. Prezident Soudcovské unie Lichovník zase novinám sdělil, že celkově je nyní sazebník vyšší: „Pokud člověk někoho urazí, tak za to pravděpodobně zaplatí výrazně více než v minulosti.“ Nabízí se příležitost, jak to otestovat v praxi: Rath prohlásil dnes pro Mladou frontu Dnes: „Pan Macek nemá žádnou čest.“ Je jen otázka, bude-li mít „poškozený“ chuť a trpělivost si slova pana předsedy ověřit v praxi. Jinak paní poslankyně Páralová, se kterou politicky nijak nesympatizuji, se v MfD k věci vyjádřila takto: „Mě ve sněmovně dost často svrbí dlaň, když mluví poslanec David Rath. Já si myslím, že záhlavec, který dal kolega Macek panu Rathovi, byl přiměřený a v případě pana Ratha tuplem přiměřený. Co se týče Davida Ratha, řekla bych, že škoda každé rány, která padne vedle.“ Musím se přiznat, že závidím paní poslankyni její poslaneckou imunitu. Jana Bendová v MfD považuje Mackův „pohlavek zezadu“ za zbabělý. Nejsem si tím jistý. Pohlavek nebyl té brizance, aby pana doktora ochromil, bylo to v podstatě totéž jako když uražený vrhá sokovi rukavici v tvář: to se taky potvrdilo, následoval regulérní pěstní souboj, který zůstal bohužel skryt za řečnickým pultem, kamery ho nezaznamenaly a pan Rath se tedy dnes může chvástat, že ho vyhrál. Pokud ano, proč ještě obtěžuje soudy?

Paní Kateřina Koubová (dnešní MfD stránka A7) se domnívá, že souostroví Guadelupe obývá národnost zvaná Kreolané. To je velmi originální, běžné encyklopedie uvádějí pouze slovo kreol, které znamená míšence bělocha a indiána, a to všude v Latinské Americe.

V rozhovoru, který Jiří Paroubek poskytl Mladé frontě Dnes, zdůvodňuje návrhy ČSSD na ekonomické ozdravění typu třináctého důchodu tím, že jde o to, aby se nepropadla poptávka. Je vidět, že je díky své dlouholeté činnosti v RaJ poněkud jednostranně orientován. Když nebudou strávníci, nebudou restaurace. Když strávníci nemají peníze, musí je jim někdo dát. Když jim je dají restauratéři, nula od nuly pojde. Musí to tedy být stát, tj. nejen ti, co restaurace vlastní a co do restaurací chodí, ale i ti, kteří jedí doma. Díky tomu všichni zchudnou – až na restauratéry, ovšem.

Kromě finančních darů pro konzumenty plánuje ČSSD i snížit spotřební daň na benzin. Benzin je už pár měsíců mimořádně levný. Je třeba ho zlevnit ještě víc (respektive přidat něco do kapes vlastníků čerpacích stanic, slevy na spotřební dani se příliš do cen pohonných hmot nepromítají), protože to vládě zkomplikuje život a pracující na tom nebudou tratit.

Další věc je zdanění bohatců. „Lidé s nejvyššími příjmy dobře vědí, proč pracují,“ říká předseda ČSSD čtenáři MfD, který se ptá, proč chce zdanit lidi, kteří makají, až se z nich kouří. Dobře vědí, svině, proč pracují, protože na rozdíl od nás, co jsme na spravedlnost, jsou na prachy. Proto je třeba jim ty prachy vzít a dát je těm, co jsou na spravedlnost (tj. nám), aby(chom) si trochu užili. Problém je v tom, že bohaté je sice možné pořádně oholit, ale ti ostatní na tom příliš nevydělají, protože bohatých, ač to na první pohled snad tak vypadá, nejsou miliony, ale jen nanejvýš tisíce, a navíc při redistribuci bohatství vždycky něco zbude za nehty redistributorům: z hlediska těch, ke kterým redistribuce směřuje, to nevypadá jako mnoho (obrazně řečeno místo pěti korun dostane každý jen čtyři padesát), z hlediska přerozdělujících to bývá slušná suma. Tím se z přerozdělujících stávají boháči, které je možné následně oholit. Atd. Tomu se říká permanentní ekonomická revoluce.

Autor libreta muzikálu „Kladivo na čarodějnice“ podle známého románu Václava Kaplického tvrdí, že si při psaní mohl pustit hubu na špacír, protože „úchylný inkvizitor, kat či jiné zrůdy“ podle něho mohly jen těžko mluvit salonní češtinou. Má úplnou pravdu, inkvizitor Bolbig (nikoli Bolbing), jeho oběti, děkan Lauthner nemluvili salonní češtinou. Mluvili německy.

MfD dnes přinesla mimořádně pobuřující článek Milana Vodičky o hraběti Stauffenbergovi. K tématu se vrátíme.

Čtvrtek 19. února
Poté, co se vládě podařilo s podporou ČSSD a odřenýma ušima protlačit Poslaneckou sněmovnou Lisabonskou smlouvu (v Senátu je ODS připravena ji zablokovat podmínkou, že napřed je třeba upravit jednací řád obou sněmoven tak, aby vláda musela o jakýkoli přenos kompetencí do Bruselu požádat parlament, a že navíc musí být v PS schváleny smlouvy o americkém radaru (na to ovšem koalice nemá dost hlasů a ČSSD jí nepomůže, protože jednak nechce a jednak nemůže, moc se do toho zamotala). Vázat Lisabonskou smlouvu na smlouvy o radaru je jen o něco méně neslušné než vázat vojenské mise na poplatky ve zdravotnictví (to říkám přesto, že smlouvy o radaru podporuji – tj. podporoval bych je, kdybych věděl, že Obamova vláda na výstavbě raketového štítu trvá. Pokud by ustoupila, považoval bych to sice za projev mnichovanství a nedůstojný ústupek Rusku, ale sotva bych mohl přehlédnout, že smlouvy tím samozřejmě padly). Hned nato slavila vnitřní opozice v ODS dvojí triumf: ruku v ruce s opozicí se jí podařilo shodit ze stolu vládní návrh zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (tím zkomplikovali situaci Bursíkovi a Straně zelených) a odložit schválení daňových zákonů. Přitom se v PS zformovala širší skupinka sdružující Tlustého lidi a tři pražské poslance. Tématu se týká naše dnešní glosa. Opakuji, že tato situace je politicky nesnesitelná a pro ODS sebevražedná, protože výrazně přispívá k úpadku preferencí a vnitřnímu rozkladu strany. (Osud ODS mi leží na srdci jen potud, že z ní Topolánek udělal – možná nechtě, to nevím – stranu, kterou je možno se skřípěním zubů volit. Ostatní strany v PS považuji pro politicky myslícího člověka za nevolitelné.)

KSČM pozvala do svého poslaneckého klubu ministra Nečase, aby představil poslancům protikrizová opatření. Ministr pozvání přijal, proč taky ne. KSČM se s jistou zlomyslností prezentuje jako ze dvou opozičních stran ta slušnější. V konkurenci s Paroubkovou a Rathovou ČSSD to není příliš těžké. U Paroubka tato komunistická taktika nepochybně vyvolává záchvaty tiché zuřivosti, ale nedokáže si s ní nic počít, protože slušný být jednak nechce a jednak to ani moc neumí.

Známý univerzální politický komentátor Jiří Paroubek zase v Právu vytýká ODS, že se vůči hospodářské krizi jen brání, brání a brání. To je divné, jak lze na něco, co má charakter samovolného procesu, jako např. živelní pohroma, útočit? To dovedou jen šamani.

Obhájce sexuálního vraha Nováka Fori prohlásil údajně před soudem o svém mandantovi: „V případě, kdyby existoval trest smrti, věřím tomu, že by dostal trest smrti, to je můj názor.“ A mezi jednáním sdělil novinářům, že je v kauze zbytečný, protože pro klienta očekává výjimečný trest. To vyvolalo jakési znepokojení advokátní komory. Není divu, výroky, jak je interpretují noviny (mohou být vytrženy z kontextu, ovšem) ve mně vyvolaly vzpomínku na znamenitou scénku před jakobínským tribunálem ve filmu Manželé z roku II. (souzený, kterého hrál Jean-Paul Belmondo, se po podobných slovech svého obhájce na něho ovšem vrhl a začal ho škrtit). Po podivném rozhodnutí soudkyně Žákové ve věci Mackovy facky je to další pozoruhodný doklad o surreálných momentech české soudní praxe.

Václav Klaus předstoupil dnes před Europarlament ve Štrasburku s projevem, při němž část europoslanců tleskala, část bučela. (Při Havlových projevech se nebučívalo, ale pozornost získá Klaus touto útočnou taktikou přinejmenším stejnou jako Havel.) K tématu se vrátíme.

Vladimír Plesník informuje v Právu, že president Roosevelt věděl předem o útoku na Pearl Harbour, při němž byla zničena značná část amerického válečného loďstva. Další krok nejspíš bude zjištění, že žádný japonský útok vlastně nebyl a všechno zorganizovala CIA (pokud tenkrát už existovala, nejsem specialista na dějiny amerických výzvědných služeb).

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.