Čtvrtek 5. února
Z dnešního novinového zpravodajství vyplynulo, že poslanecký klub ČSSD se rozhodl dát svým poslancům svobodu v hlasování o misích teprve poté, co premiér Topolánek splnil podmínku ČSSD a jednal přímo s vedením strany. Podle předsedy sociálně demokratického poslaneckého klubu prošlo rozhodnutí o zrušení závazného hlasování těsnou většinou. Jediné, co mne mrzí, je, že se už nikdy nedozvíme, zda by byl Paroubek ochoten mise zablokovat, i kdyby mu Topolánek nevyšel takhle vstříc. Skoro se mi zdá, že ne. Ministr Schwarzenberg ve vystoupení před hlasováním řekl: „Chápu opozici, že se snaží dělat problémy vládě, ale vážnost České republiky ve světě, spojenecké závazky a naše bezpečnost, to jsou témata, která by neměla podléhat sporům mezi vládou a opozicí.“ Neměla, ale podléhají. Komunisté udělali gesto a vypárovali těžce nemocného lidoveckého poslance Kvapila. Hodlají ho párovat v tzv. stojedničkových hlasováních (hlavně zákony vrácené Senátem) s výjimkou zdravotnických poplatků. To je výjimka málo zajímavá, protože v případě regulačních poplatků znamená Kvapilova nepřítomnost vlastně hlas proti původnímu návrhu ČSSD (kdežto v případě misí znamenala Kvapilova nepřítomnost, že vládě chyběl jeden hlas pro schválení jejího návrhu). Komunisté tak dostali Paroubka a ČSSD do nepříjemné situace těch méně slušných. Potřebují to, přetahují se s ČSSD o hlasy, a čím méně jich budou mít, tím méně budou do budoucna pro Paroubka zajímaví. Poté, co Paroubek v podstatě dovršil jejich integraci do českého politického systému, začali dělat vlastní politiku (v zásadních věcech se ovšem zatím s Paroubkem vždycky dohodnou).

Stínový (a bývalý) sociálně demokratický ministr financí Sobotka prohlásil, že vládní protikrizová opatření přicházejí pozdě. To se dá říci vždycky o všem a říkává se to obyčejně tenkrát, když chybí věcné argumenty.

Poslankyně Jacquesová kritizuje prezidenta Klause za to, že nepodepsal smlouvu o ustavení Mezinárodního trestního soudu. Výsledkem je prý ostuda v Radě Evropy. Nechápu, co je to za argument. Pokud má Klaus k ústavnosti smlouvy výhrady (a v téhle věci je chápu), houbeles záleží na tom, budou-li se nad ním v radě Evropy pohoršovat, ale jen a jedině na tom, má-li pravdu nebo ne, ostuda sem, ostuda tam. Ministr Svoboda se pokusil v Právu pochyby o té instituci rozptýlit: dokument prý předpokládá, že závažné trestné činy spáchané českým občanem budou nejprve řešit domácí soudy, a jen při neschopnosti místní justice přijde na řadu mezinárodní soud. Ale co bude považováno za neschopnost? A kdo to rozhodne? Nejčistší řešení je, když si každý soudí své darebáky sám.

Nerad komentuji hospodářské záležitosti. Takže si dovolím vyjádřit jen jednu pochybnost: ČSSD i někteří vládní politici (Vondra, Říman) se různou formou vyjadřují pro tzv. šrotovné: kdo odstaví své staré auto a bude si chtít koupit nové, dostane od státu příspěvek. Polská vláda se rozhodla pro rozpočtové škrty. Jakkoli se obě rozhodnutí nekříží, připadá mi normálnější hasit ekonomický malér šetřením než rozhazováním peněz, kterými se navíc jen zalátá jedna momentálně nejhrozivější díra v naději, že se nakonec nepohoda stejně přežene.

Prezident Obama chystá hrozivou mírovou ofenzivu, takže si v LN (v komentáři Zbyňka Petráčka) vysloužil srovnání s Gorbačovem. To srovnání bohužel vůbec není od věci, jenže Gorbačov byl tlačen jakousi železnou nutností (Rusko nedokázalo držet krok s USDA) a mj. veden i upřímnou snahou humanizovat ruský společenský systém (to bych mu v žádném případě nebral). Jakou nutností a jakou snahou je hnán Obama? To, co prosáklo na veřejnost, jsou zatím jen novinářské spekulace, ale není pravděpodobné, že by na nich vůbec nic nebylo. Zítra se dozvíme trošku víc, začíná totiž mnichovská(!) konference. Podaří se Putinovi dosáhnout toho, co Stalin kdysi získal vojensky, za cenu milionů padlých, bez jediného výstřelu, diplomatickou cestou?

V Mladé frontě Dnes zmiňují mezi opatřeními, jak chránit učitele před fackováním, znásilňováním a zabíjením, mj. dočasné vyloučení delikventa ze školy (na jeden či dva týdny). V USA se to prý osvědčilo. Řekl bych, že u nás to bude spíš lákadlo než odstrašující prostředek.

Martin Weiss polemizuje v LN s rovnítkem mezi blobem a demokracií. Upozornil na řadu výhrad k soutěži o knihovnu. Já bohužel nemohu zapomenout na jednu podstatnou „obsahovou“, nikoliv formální věc, totiž na Klausův zásah do situace. Jako člověku, který se kdysi zabýval uměním (i když ne architekturou, nýbrž literaturou, ale to je z tohoto hlediska jedno) nemohu přijmout to, aby v umění zase jako kdysi v šedesátých letech minulého století rozhodovali papaláši. Klaus vůbec neprotestoval proti formě soutěže, ale proti Kaplického návrhu jako takovému, a zcela zjevně rozhodl o jeho osudu. A k tomu, co píše Martin Weiss ve svém velkém komentáři (totiž že „intelektuální establishment“ je nacvičen na jedinou hrozbu, Klause, a co není Klaus, je pro ně z definice přijatelné) považuji za nutné jen připomenout, že mezi Paroubkovou „bezhodnotovou politikou“ a Klausovým barevným viděním je daleko menší rozdíl, než by se na první pohled zdálo. Oba braši si rozumějí, mám podezření, že už jsou proti vládě a Topolánkovi domluveni. Je to symbióza v mnoha ohledech podobná té mezi Benešem a Gottwaldem.

Pátek 6. února
Podle agentury Median se náskok ČSSD před ODS dramaticky snížil (ČSSD prý má nyní, tj. v lednu, kdy se průzkum konal, 35,3% (a ztratila proti prosinci 5,2%), kdežto ODS má 31,3% (a přibrala 3,4%). Zelení se vrátili do volitelné části politického spektra (ale pořád balancují nad propastí). Vzhledem k relativní síle komunistů (mají setrvale 14,2%) by si „rudá koalice“ (skrytá nebo otevřená) i tak zajistila v PS velkou většinu, a většinu 4 hlasů by měla i koalice ČSSD s malými středovými stranami. „Systémově“ se tedy zatím nic nezměnilo. Odhad Medianu může být nadsazený, ale potvrzuje trend, který naznačilo už CVVM, že rozdíly mezi oběma velkými stranami se poněkud zmenšují. Může jít o náhodný výkyv. Pokud by se ovšem náskok ČSSD snižoval trvale, bude mít Paroubek ve své straně podobné problémy, jaké měl kdysi Miloš Zeman, a jeho ovečkám se pod tlakem nutnosti začne stýskat po ČSSD s lidskou tváří.

Poslanecká sněmovna potvrdila přes nesouhlas Senátu novelu trestního řádu, do níž byl při projednávání zamontován zákaz zveřejňovat policejní odposlechy. Postiženi by mohli být policisté, státní zástupci, advokáti, ale také média. Novela obsahuje i další věci, které mi připadají zjevně kontroverzní (zákaz informovat o pachatelích trestných činů až do chvíle, kdy budou obžalováni). Ale pokud jde o odposlechy, jedná se zjevně o podloudně získané nebo vlastně ukradené informace, zveřejnění může zkomplikovat práci policejním vyšetřovatelům a to, co napovídá do telefonu ten či onen gangster, bude zneužito ke kompromitaci lidí, kteří budou muset před veřejností dokazovat svou nevinu (což bývá vždycky obtížné). Petr Uhl mluví v Právu o „ochraně telefonujícího šibala“, to je jako obvykle demagogie, a navíc hrozně průhledná: „šibalovi“ (jak blbé slovo!) bývá naopak dána šance, aby prostřednictvím médií pomluvil spoustu lidí, nepochybně aspoň zčásti slušných.

Z jednání představitelů EU Ferrerové a Schwarzenberga s ukrajinským ministrem zahraničí Ohryzkem v Praze prý vyplynulo (podle zprávy Práva), že si Ukrajina musí napravit reputaci po plynovém sporu s Ruskem. Je to opravdu tak, že EU přistoupila na ruské stanovisko (zavinila to Ukrajina)? To by bylo dost potupné.

Časopis Reflex přinesl na obálce portrét hejtmana Ratha s hitlerovským knírkem (podnět k tomu dala Rathova chvála některých aspektů Hitlerovy hospodářské politiky, má to být jakási ilustrace k článku v čísle). Rath se rozlítil, žádá omluvu, zvažuje žalobu, odkazuje na členy své rodiny, kteří zahynuli v koncentračních táborech atd. Problému se týká naše dnešní glosa. Je zajímavé, že česká novinářská obec, která se např. ve věci zveřejňování pokoutně a podloudně získaných policejních odposlechů (obyčejně je těžké se ubránit dojmu, že se používají – např. v MfD – jako nástroj dosti problematické politické manipulace) sjednotí během okamžiku jako jeden muž, v téhle věci necítí potřebu zastávat jednotné stanovisko. Veselin Vačkov se v Lidových novinách staví nad věc, vyzývá obě strany „už mlčte“ a tvrdí, že se u nás o nacismu mluví a myslí s šílenou lehkovážností a povrchností. Myslím, že to není přesné, problém jev tom, že nacismus je možné jen proklínat nebo o něm mlčet. Chybí věcnost. Dosud žijeme v zajetí pohádky, že v letech 1933-45 zažila zeměkoule nejstrašnější katastrofu, jaká ji mohla potkat, a na základě této katastrofy pak byly položeny základy pevnému a trvalému mírovému uspořádání, s nimiž se nesmí hýbat, aby nám to všechno nepadlo na hlavu – a v tomto období žijeme dodnes a budeme v něm žít navěky. Výsledkem je, že spoustě lidí, což Rath sám na sobě přesvědčivě předvedl, chybí základní věcné informace. Ve skutečnosti byla druhá světová válka, vyvolaná nacistickým Německem, nejkrutější epizodou lidských dějin – zatím. Mír který z porážky nacismu vzešel, je dosti nepevný, a nenamlouvejme si, že nás nečekají další a nepochybně ještě krutější kataklysmata. To je jedna věc. A pak: pokud si novináři připustí – v rámci tohoto hysterického přístupu k nacismu -, že je možné o nějakém tématu naordinovat mlčení, své profesi neprospívají, nýbrž ji poškozují.

Pokud Američané upustí od budování protiraketového štítu ve střední Evropě, bude to podle Izvěstijí jeden z největších úspěchů ruské diplomacie za poslední dobu. To nepochybně, a jeho spolutvůrcem bude Barack Obama. Česká vláda je nervózní a ráda by slyšela ve věci základny jasná slova. Američané váhají. K problému se ještě vrátíme.

Sobota 7. února
Prezident Sarkozy prohlásil, že by se francouzský automobilový průmysl měl stáhnout z ČR (jde o kolínskou továrnu TPCA, kterou ovšem francouzská firma sdílí s Toyotou). Prý je v pořádku, když se francouzská auta montují v Indii, protože tam se taky prodají, ale ne, když se montují v Česku, aby se pak prodala ve Francii (v Česku to vyjde levněji). Za Sarkozyho se postavila francouzská Izvěstija, deník Le Figaro, kde napsali, že nynější krize zavazuje k návratu státu do národních ekonomik všech vyspělých zemí. Pozoruhodná putinovština. Sarkozy je jakousi karikaturou de Gaulla a zároveň indikátorem rozloženosti Evropské unie. V českém tisku se jeho prohlášení zlehčuje: Tak např. Lukáš Macek píše v MfD: „Sarkozy utrousí poznámku ve francouzské televizi a v českých médiích je poprask. Václav Klaus nevyvěsí vlajku na Hradě a řeší to půlka evropských médií.“ Jenže to, co řekl Sarkozy, je pokus silnějších zemí EU řešit si své problémy na účet slabších, postavený na nerespektování soukromého vlastnictví a svobody podnikání ze strany státu. Nevyvěšení fangle je schválnost a prkotina, která nikoho fakticky neohrožuje. To, co dělá Klaus, je dětinská hloupost, to, co dělá nebo se pokouší dělat francouzský prezident (doufejme, že mu to nevyjde), je svinstvo. Taky není na místě Sarkozyho prohlášení bagatelizovat tím, že bylo určeno hlavně pro Francouze, jak to dělá např. stínový ministr průmyslu a obchodu za ČSSD Urban (a nejen on). Bylo pro ty, co ho slyšeli, a slyšeli je všichni.

Pan Urban taky vystoupil s výzvou, aby se Češi rozpomněli na národní hrdost a preferovali při nákupech tuzemské zboží. Považuje za nemravné posílat „v tuto chvíli“ českou korunu přes hranice České republiky. Já považuju za nemravné a blbé preferovat při nákupech jiné než dobré zboží a vybírat si jiné než dobré jen proto, že je české.

Novinářka Slonková dostala pokutu zas to, že odmítla prozradit, kdo jí poskytl informace o loňské schůzce Klausova kancléře Weigla s Miroslavem Šloufem. Případ se dává do souvislosti s novelou trestního řádu, kde se mj. novinářům zakazuje zveřejňovat policejní odposlechy. Vůbec nechápu, jak to spolu souvisí. Ve věci Weigl – Šlouf šlo o videozáznam soukromého podniku, který mimoděk zachytil soukromou schůzku. Do takové věci se stát nemá co plést.

Zahraničně politická rubrika Mladé fronty Dnes občas vypadá, jako by na její podobě někde v pozadí spolupracovala agentura Itar-TASS s Al-Džazírou. Pozoruhodné jsou zejména reportáže o „izraelských válečných zločinech“ v pásmu Gazy. Pan Pavel Novotný reprodukuje např. nářek Palestinců nad tím, že „izraelští vojáci ustřelili hlavy i desítkám minaretů“. Přitom i v našich novinách se psalo o tom, že drtivá většina mešit byla používána nevinnými teroristy z Hamásu jako skladiště raket, a sám Novotný píše o tom, že „mešity jsou zpravidla v rukou hnutí Hamás“ (to, že slouží jako zbrojní arzenály, si už nechal pro sebe). Je to odporné čtení.

Petr Pithart vyzývá v Lidových novinách národ ke statečnosti. K tomuto gestu našeho významného politika se ještě vrátíme.

46 evropských poslanců vyzvalo Evropský parlament k debatě o zřízení celoevropského institutu o nacistickém a komunistickém režimu a o tom, že oba režimy páchaly zločiny proti lidskosti. Problém je v tom, že nacismus znamená doslova německý nacismus, kdežto komunismus an sich neznamená vlastně nic. Je třeba mluvit konkrétně, a nejlépe pro začátek o dvou případech: o německém nacismu a ruském komunismu. Každý je úplně jiný, jen jsou oba v základních ohledech stejně zrůdné. Komunismus jugoslávský, albánský atp. by mohly zatím počkat. Pro Západní Evropu a Zahradila to bude ovšem těžké, považují pořád Rusy za spojence z druhé světové války a to ostatní je už nezajímá.

V Lidových novinách píší o „multimediálním představení“, které má školáky varovat před drogami. Mladý člověk, který propadl drogám, je nakonec postaven před jakýsi poslední soud, který autorka recenze líčí takto: „Člověk, který se ve filmu právě předávkoval, sedí téměř nahý uprostřed pódia. Po levé a pravé straně sedí dvě postavy v černých kápích. Naproti jedna v bílé. Ocitl se před jakýmsi soudem. Jedna tmavá postava znázorňuje dobré Já, tedy žalobce, a druhá tmavá postava je špatné Já znázorňující obhájce všech skutků, které člověk za život udělal. Soudcem je postava v bílém, která představuje svědomí. „Jsi na hranici života a smrti. Uvědomuješ si, jak jsi se sem dostal?“ ptá se člověka jedno z jeho Já. S druhou postavou pak diskutuje o tom, jak se mladý člověk může dostat tak brzo na šikmou plochu a k užívání drog, které ho přivedou až k předávkování.“ Je to směšné. Žádné svědomí neexistuje. Buď člověk věří, že jednou stane před Božím soudem, nebo nevěří ničemu a tedy ani na svědomí, a konstruovat si takové pseudonáboženské scény je směšný a neúčinný kýč. V Právu píší o „zhrubnutí školáků“, kteří běžně učitelům a učitelkám tykají, mluví s nimi sprostě a titulují je „ty píčo“. Jejich rodičům je to jedno, protože buď jim to schvalují, nebo si zvykli na to, že je titulují stejně, a smířili se s tím. V Právu to vysvětlují po marxisticku hospodářskými problémy a z toho plynoucím sociálním napětím v rodinách a ve společnosti (až se zlepší hospodářská situace, budou lidé zase slušní). Jenže lidé nemají proč být slušní a ohleduplní, když je k tomu nikdo a nic nenutí a nezavazuje, být slušným je přece nepraktické. Za dvacet let se tady tak budou titulovat všichni. Až přiletí na návštěvu britská královna a náš prezident ji na letišti osloví „ty píčo“, bude možná trochu překvapená – pokud to tlumočník taktně nezamlčí (tlumočníka bude zapotřebí, protože za takových okolností se lidé ve škole nenaučí vůbec nic).

Režisérka Marie Poledňáková v rozhovoru pro Lidové noviny mluví mj. i o normalizační televizní produkci a mj. říká: „A tam, kde do politiky tvůrci šlapali naplno, jako třeba v případě Majora Zemana, je to přece dneska příšerný dokument o tom, jak ideologie znásilňovala naše životy a jak divákům šroubovala mozkové závity.“ Takže jak ti, co ty prasárny točili, tak ti, co se na ně dívali, jsou oběti znásilnění a za všechno může jen a jen „ideologie“. Přitom televizor se dal vypnout a hlavně: ti, co to dělali, se klidně mohli živit jinak a poctivěji. Takže přesnější by možná bylo říci, když už máme zůstat u onoho zahrnujícího „my“, s kterým začala, to zdůrazňuji, paní režisérka: "Jak snadno jsme se, my čuňata, nechali znásilňovat…“

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.