Pondělí 2. února
V rámci studené občanské války,, kterou vede Paroubkova ČSSD s vládní koalicí, se opozici podařilo vnést úplný zmatek do vybírání regulačních poplatků v nemocnicích a v lékárnách (každý kraj si to dělá po svém a zákon, i když bude nyní schválen, vlastně v podstatě nebude platit, nebo, což je ještě horší, bude platit jen napůl a navíc v každém koutě ČR fakticky jinak). Země, ve které je možné něco podobného, dává najevo, že demokracie není pro ni ten správný způsob správy veřejných věcí. Ostatně, až se Paroubek, v současné době podle CVVM třetí nejpopulárnější český politik, prokouše do Strakovky, dá se čekat, že přemění toto poznání v čin. Další Paroubkovou válečnou akcí je plánovaný nátlak na koalici prostřednictvím krajských představitelů ODS tam, kde jsou v koalici s ČSSD, na poslance strany (v krajích je ODS vydána ČSSD na milost a nemilost a svou flexibilitu ve věci regulačních poplatků její krajští představitelé už dali najevo při vzniku koalicí) – Paroubek ke zrušení poplatků ve Sněmovně potřebuje v PS 101 hlasů, zatím je nemá, a plošné zrušení poplatků by i pro něho asi bylo pohodlnější než nynější svinčík. A konečně poslední věc: předseda ČSSD slíbil kverulantům z ODS referendum o Lisabonské smlouvě pro případ, že pomohou vyjádřit vládě nedůvěru. Raninec se Schwippelem o tom už „uvažují“, vážou své rozhodnutí ovšem na stanovisko prezidenta (přesněji řečeno jim jde o to, jak by vypadala „úřednická vláda“, která by měla dovést zemi k předčasným volbám – asi by se v ní měly najít i dvě křesla pro ně). Paroubek se původně rozhodl pro tento krok, protože poslední průzkumy naznačují, že v referendu by mohla Lisabonská smlouva obstát, pak ale zaváhal, zřejmě jiný stranický průzkum dopadl opačně.

Jiří Dienstbier oznámil české veřejnosti, že prezident Obama upustí od plánů na vybudování protiraketové základny ve střední Evropě. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Alexandr Mitrofanov se v Právu v reakci na požadavky představitelů KSČM zasazuje o „barevnější“ výklad nejnovějších dějin (nelze prý představovat období let 1948 až 1989 jako jednu krvavou skvrnu – má pravdu, je to celá řada krvavých skvrn, přičemž některé jsou krvavější více, jiné méně a uprostřed kráter roku 1968, kdy se režim dočasně víceméně zhroutil). V té souvislosti říká, že „poctivý učitel“ by se měl sám snažit o pochopení, proč vlna vítězství komunistických stran byla ve své době přirozeným jevem. Vysvětlení je prosté: k vítězství, a to definitivnímu, došlo všude tam, kam předtím v důsledku vojenských operací druhé světové války napochodovala ruská bagančata.

Jen letmo registruji, že francouzský tisk (tentokrát Le Monde) k velké radosti Práva opět kritizuje „slabé české předsednictví EU“, zjevně s tím, že EU potřebuje i nadále pevnou francouzskou ruku. Právo to cituje proto, že takové hlášky hrají do rukou také Paroubkovi. Francouzská politika je dosti skunkovská: když už nemohou být sami znovu velmocí, rádi by se jí stali coby vedoucí síla EU. Možná by vedoucí role Francie měla být dodatečně zakotvena v Lisabonské smlouvě.

Jiří Paroubek běsní v MfD proti neslušnosti a urážkám, kterými jeho stranu zahrnují komentátoři listu. Za urážku považuje i to, co napsal Martin Komárek, že totiž recepty na řešení finanční krize, které předkládají sociální demokraté, nejsou vždy vzdáleny ekonomickým metodám diktátorů. To není urážka, ale pravda a že pana Paroubka uráží pravda, je jeho problém. Zároveň tím naznačuje, jak bude za jeho vlády vypadat v ČR tisková svoboda.

Úterý 3. února
Začala zasedat Poslanecká sněmovna, a po pár mrtvých dnech je hned zase veselo. Především onemocněním poslance Kvapila koalice ztratila většinu, kterou potřebuje, aby prosadila vojenské mise v zahraničí. Sociální demokraté už dali najevo, že Kvapila vypárují, ovšem „jen pokud jde o běžné body“. Tam, kde může vládě zavařit – a to je právě případ misí - , o párování nemůže být ani řeč. Paroubek drží Topolánka pevně pod krkem, a ten má, zdá se, jen dvě možnosti: buď se se ctí odporoučet, nebo potupně přilézt ke křížku. (Teoreticky vzato transparentní situace by např. vznikla, kdyby vláda se schválením misí spojila otázku důvěry. Jenže to vůbec není české řešení.) Jinak platí, že tato politická situace je naprosto neúnosná a nesnesitelná.

Je to ostatně vidět i na způsobu projednávání Lisabonské smlouvy. Zatímco problémy s misemi nedělají v Bruselu dobře Paroubkovi, s oddalováním smlouvy má tamtéž problém Topolánek. Sám by byl pro (a zjevně i většina poslanců ODS), ale když bude smlouva schválena i hlasy některých poslanců ODS, hrozí mu, že se blíže neurčený počet kverulantů přidá k Paroubkovi při hlasování o nedůvěře vládě. Proto by si přál vázat přijetí smlouvy na schválení prováděcí novely, která zaručí, že k převodu kompetencí do Bruselu musí vždy dát souhlas obě komory parlamentu. Topolánek nemá ve zdržovačkách oporu Strany zelených, která je stejně jako ČSSD pro rychlé schválení smlouvy, ale pro odklad jsou komunisté, kteří chtějí pobít smlouvu v referendu a zákon o referendu je napřed třeba přijmout. Schůze byla přerušena, Paroubek se nejspíš pokusí přes noc komunistům vysvětlit, že teď jde o důležitější věc, než je Lisabonská smlouva, totiž o zničení Topolánka, a předestřít jim požitky, které pro ně ze svržení vlády vyplynou. Nejsem si úplně jistý, zda by vzbouřenci z ODS a z okolí ODS - např. Raninec a Schwippel - hlasovali po schválení smlouvy pro nedůvěru vládě. Stálo by za to je otestovat. Je ovšem bohužel pravda, že francouzské vyvádění kolem českého předsednictví EU integraci EU v očích mnoha lidí problematizuje.

Učitel, který dal loni pár pohlavků žákovi (poté, co žák odmítl uklidit nepořádek pod lavicí a řekl mu „seber si to sám, šmejde“ – spolužáci pak fackování nahráli na mobil) spáchal sebevraždu. Učitelka, kterou kdosi – prý její žák – nahrál na mobil při souloži a pak to dal na internet, odchází ze školy, kde učila (co jiného jí zbývá). Mám dojem že tito naši krásní mladí lidé a jejich rodiče si Jiřího Paroubka bohatě zaslouží. Kdyby ho nebylo, museli by si ho, jak říkával Palacký o Rakousku, vymyslet. A taky by to jistě dovedli.

Dědička hlubocké větve Schwarzenbergů paní Petzoldová uspěla u Ústavního soudu ve sporu o rodinnou hrobku. Teď bude městský soud v Praze rozhodovat o jejím nároku na Schwarzenberský palác. Člen ústavního soudu Gürtler jí vysvětluje, že hrobka není precedent: „Nevyhověli jsme ústavní stížnosti proto, že by byla porušena vlastnická práva stěžovatelky, ale že bylo porušeno její právo na soukromý život.“ Vida, jak daleko jsme od let 1945-7 dospěli! Krást hroby už nepovažujeme za košer. Ústavnímu soudu je třeba poblahopřát.

Podle průzkumu CVVM výrazně vzrostla popularita premiéra Topolánka, kdežto popularita Jiřího Paroubka stagnuje. I přitom je ovšem Paroubek třetím nejpopulárnějším politikem ČR, (Topolánek je až na osmém místě). Je ovšem pravda, že na těchto žebříčcích popularity pramálo záleží.

Pan Rath se včera svěřil Právu, že touží po tom, dostat Jiřího Paroubka na Libušin stolec (tj. do funkce prezidenta ČR). Paroubka to těší, i když to právě teď nepovažuje za aktuální. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Petr Uhl píše v Právu: „S radarem je to jinak. Jeho české stoupence, kteří se už ani netajili tím, že má ukázat Rusku, aby konečně vidělo, že dnes už „šijeme u Sama“, samy USA zrazují…“ Pan Uhl nemluví pravdu. Česká vláda souhlasila s návrhem USA na vybudování radaru, nato se ozvali Rusové, že si to ČR (nejspíš jako „blízké pohraničí“, tj. bývalá ruská kolonie) nesmí dovolit, a teprve potom si u nás pár lidí dovolilo napsat, že tempera mutantur a ať si Rusové hledí svého.

Francouzská média (nejprve liberální Le Monde, pak konzervativní Le Figaro) kritizují slabost českého předsednictví Unie. Evropa se prý octla „bez kapitána“. Kampaň je zjevně dirigována z Elysejského paláce. Sarkozyho zprostředkované výtky se podobají těm Paroubkovým, navíc je za nimi zjevná touha po tom, aby zkušení staří a mocní evropští lídři měli malé bezmocné trpajzlíky pod palcem a občas jim připomněli, jako to učinil Sarkozyho předchůdce ve funkci, že mohou tak akorát držet hubu. Dopadne to nakonec tak, že jen vystřídáme ruskou koloniální správu za protektorát jedné operetní polovelmoci?

Středa 4. února
Nejdůležitější události dne se odehrávaly v Poslanecké sněmovně. Když to shrneme: za prvé, opozici s podporou zelených se podařilo odsunout hlasování o radaru z programu nynější schůze. Je opravdu otázka, proč o tom hlasovat, když všechno vypadá na to, že Američané chtějí přiznat Rusům rozhodující slovo v bezpečnostních záležitostech střední Evropy (je to natolik zjevné, že o tom dnes mluvil dokonce i moskevský zpravodaj české odbočky Al Džazíry Pazderka) . A zase: je otázka, proč by to nedělali, když velká většina českého obyvatelstva a v podstatě i většina (byť malá) Poslanecké sněmovny si o to koleduje. Za druhé: premiér Topolánek nejspíš opět přilezl po břiše za Paroubkem (s detaily nás pan Paroubek nepochybně co nevidět seznámí) a ČSSD se poté rozhodla milostivě povolit několika svým poslancům, aby podpořili zahraniční mise armády ČR pro letošní rok. Návrh byl už předtím iniciativně přizpůsoben představám ČSSD, hlavně pokud jde o afghánskou misi, a Topolánek se už jednou Paroubkovi omluvil. Nakonec se ukázalo, že sociálně demokratické podpory asi nebylo zapotřebí, protože pro mise hlasovaly i zelené kverulantky Jakubková a Zubová (možná to ale udělaly poté, co seznaly, že na jejich hlasech už nezáleží). Není mi jen pochopitelné, proč předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř včera ráno tvrdil, že ODS disponuje 102 hlasy pro mise, když to evidentně nebyla pravda (muselo mu být jasné, že koalici chybí hlasy těžce nemocného posl. Kvapila a nepřítomného ministra Bursíka). Paroubek triumfoval velmi snadno, chtěl bych vidět, zda by se odhodlal mise zabít, kdyby se o nich hlasovalo bez těch pro vládu a koalici ponižujících tanečků. Jediným úspěchem koalice bylo, že se podařilo odložit hlasování o Lisabonské smlouvě na druhou polovinu února. ODS pomohli kromě pár lidovců i komunisté, kteří chtějí prosadit referendum. Vzhledem k tlaku na ČR v této věci z Bruselu i ke skandálnímu chování francouzských politických představitelů nevím, zda by opravdu nebylo užitečné dát Lisabonskou smlouvu prozatím k ledu a vzkázat do Bruselu, Štrasburku i do Paříže: tak takhle ne, holoubkové. A závěr z toho všeho: způsob přežívání Topolánkovy vlády je čím dál tím méně důstojný.

ČSSD neuspěla se svou žalobou na plukovníka Kubiceho kvůli „Kubiceho zprávě“ (žádali milion Kč odškodného a omluvu). Že způsob prezentace zprávy v citlivém období těsně před volbami byl mírně řečeno nestandardní, je zjevné, problém však byl v její medializaci a za to snad Kubice nenese zodpovědnost. Soud prý ovšem rozhodl v tom smyslu, že zpráva nenapadá ČSSD jako stranu, jen některé její funkcionáře. Paroubek se chce odvolávat až k soudu pro lidská práva do Štrasburku – a pokud tam neuspěje, nakonec nepochybně i k Božímu soudu, pokud jeho mateřská církev, Československá husitská, tuto instanci respektuje.

V Právu píší, že sice řada lidí regulační poplatky v nemocnicích dál platí, ale činí tak většinou z neznalosti nebo ze strachu. Vláda zjevně rozpoutala v této věci teror srovnatelný s heydrichiádou. V té souvislosti prohlašuji, že i já souhlasím s regulačními poplatky a pokud budu muset navštívit nějaké středočeské krajské zdravotnické zařízení (což se mi občas stává), poplatek zaplatím tak říkajíc bez obav.

Nemocniční lékárny v krajích nevybírají poplatky, soukromé ano. V nemocničních jsou fronty, soukromé zejí prázdnotou. Alexandr Mitrofanov k tomu rovněž v Právu píše, že je to boj v rámci tržního hospodářství, protože zřizovateli krajských lékáren jsou kraje a jejich reprezentace rozhodly, což je svoboda volby vlastníka. Netušil jsem, že jsme tu měli svobodnou volbu vlastníka i za totáče, zřizovatelem většiny podnikatelských subjektů byl stát a jeho reprezentace (politbyro) rozhodla, takže těch několik zbývajících zcela bezbranných a přitom tvrdohlavých soukromých kverulantů třelo bídu s nouzí. Pan Mitrofanov nás taky seznamuje s lednovým výzkumem STEM, podle něhož je ČSSD daleko nejpřijatelnější stranou, protože její volbu nevylučuje 48% voličů a kategoricky by ji nevolilo 23%. Volbu ODS naproti tomu nevylučuje 29% a kategoricky vylučuje 41%. Myslím, že by se dala udělat revoluční inovace dosavadní formální, buržoazní demokracie: nepořádaly by se volby (jsou zbytečně nákladné a zbytečně velké pole při nich dostávají nezodpovědná individua), nýbrž jen průzkumy veřejného mínění. Jejich organizací by byl pověřen STEM a ten by ve spolupráci s nejpřijatelnější stranou vybral ty nejpřijatelnější respondenty.

Evropský parlament včera v rezoluci zkritizoval ČR za návrh na úpravu péče o nejmenší děti. Považují ho za diskriminační vůči ženám. K problému se ještě vrátíme.

Sociální demokracie přišla s revolučním návrhem, jak zmírnit dopad hospodářské krize: každý, kdo dá sešrotovat auto starší deseti let a pořídí si nové, by měl dostat od státu 25 tisíc Kč. Řešení krize rozhazováním peněz je velmi originální. Ještě zajímavější věc vymyslel středeočeský hejtman Rath, totiž jakousi tombolu, v níž rozdělí mezi nejpotřebnější „jeden ze svých platů“ (bude zároveň poslancem i hejtmanem) mezi chudé a potřebné. Zájemci o účast v soutěži se panu hejtmanovi mohou od prvního března hlásit písemně.

V reakci na případ učitele, který se oběsil poté, co ho jeho žáci vyprovokovali k tomu, aby jednomu z nich vlepil pár facek, nahráli ho přitom na mobil a záznam dali na internet, prohlásil ministr školství Liška, že ředitelé už dnes mohou, v případě že situaci ohodnotí jako kritickou, přístup mobilů do škol zakázat. Jednak ještě zbývá rozhodnout, kdo a jak prosadí, aby se takový zákaz dodržoval, a jednak, když už je řeč o krajních prostředcích, pak jeden takový, politicky nekorektní, ale zato osvědčený a účinný, je pětadvacet na holou. Bohužel, zdá se, že už je pasé, a tak musíme používat ty, co sice pasé nejsou, ale zato bohužel poměrně nefunkční.

Můj oblíbenec Tomáš Zahradníček v MfD ospravedlňuje Miloše Zemana, který prý u nás poté, co se dostal do čela ČSSD, „založil tradici suverénní parlamentní opozice, která odkrývá všechny slabiny vlády a po čase ji porazí ve volbách“. A že prý to zavinila předchozí politika ODS a ODA. To je oblíbená česká teorie příčiny (nepěkné chování ODS a ODA) a následku (Zemanova suverénní opozice). Místo „suverénní“ mám chuť spíš říci sprostá, hulvátská a bezohledná, ale to se mi pak už nedostávalo slov na označení té Paroubkovy. Český politický život od listopadu 1989 znamená postupný a setrvalý sešup do hnoje a mohou za něj všichni, jenže každý další víc než ti předchozí. Taky to, co říká pan Zahradníček o české politické tradici, platí jen přibližně, např. tvrzení, že „za Rakouska byla v opozici celá česká politika“, je nesmyslné.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.