Středa 21. ledna
Prezident Sarkozy se těší na to, jak bude on a Barack Obama společně měnit svět. Snad by mu měl někdo taktně vysvětlit, že sílu své pozice poněkud přeceňuje. Ostatně: přidá se i Berlusconi? Pak by byli nepřátelé ztraceni.

Projev nového amerického prezidenta byl poměrně umírněný a věcný. Nejsem specialista na Ameriku a co píšu, jsou proto jen osobní dojmy, ale ze způsobu, jak vytvářel svou administrativu, bych řekl, že je dost obratný politik (obratnost je i morální plus) a obraz, který vzniká tím, jak se zrcadlí v očích a duších těch milionů, co ho teď zbožňují, je poněkud nespravedlivý (v jeho neprospěch).

Jakási americká dáma tmavé pleti prohlásila korespondentu MfD Marjanovičovi: „Moji předci byli otroci. A já jsem teď poprvé v životě na prezidentské inauguraci.“ Nic si z toho nedělejte paní, všichni moji předci byli ještě před koncem 18. století nevolníci toho střihu, jaký se tehdy nosil ve východnějších habsburských državách, a mezi nimi a otroky nebyla zase až tak velká vzdálenost (ti ruští byli ovšem otrokům ještě blíž, tím se můžu utěšovat). Pan Marjanovič je v extázi z toho, že byl při ceremonii vzdálen od prezidenta jen na sto metrů. Kdyby byl býval stál ještě blíž, mohl se dotknout jeho šosu a pokud má nějaká neduhy, které ho trápí, rázem by ho přešly.

Německá spolková kancléřka Merkelová by si od Obamy přála, aby zapojil Rusko do systému protiraketové obrany. Bylo by dobré, kdyby to nějak blíže specifikovala, abychom tomu u nás rozuměli: např. měla by být radarová základna u nás přímo ruská? Nebo by se paní kancléřka spokojila jen s tím, kdyby polovina osazenstva byli Rusové?

Složení kandidátky ODS pro volby do Evropského parlamentu je choulostivá věc, proto takové problémy. Zahradil má nejspíš mandát jistý, ale na další místa se kromě těch, co už si tam hřejí zadky, tlačí ještě odvolení hejtmani (např. pan Tošenovský). Kapacita lodičky, jíž bude pro přepravu do Štrasburku disponovat ODS, je přitom velmi, velmi omezená.

Ministryně Parkanová navrhuje, aby se o jednotlivých vojenských misích v parlamentu hlasovalo zvlášť. Vychází zjevně z toho, že sociální demokraté mají zvlášť velký problém s Afghánistánem (Kosovo je jim fuk). Přitom je ale zjevné, že pro mise budou hlasovat jen někteří sociální demokraté (předseda Paroubek např. ne), že minimálně někteří z nich by Afghánistán v té podobě, jak ho navrhuje Parkanová (tj. redukované) skousli a že koalice by mise, byť jen těsnou většinou, odhlasovala sama. Proč ministryně tak zbytečně komplikuje situaci sobě, koalici a vlastně i těm sociálním demokratům, kteří mají jakýsi cit pro věci, které přesahují úzce stranické zájmy?

„Mocní tohoto světa po dlouhá staletí z nejrůznějších politických, ideologických i náboženských důvodů atakovali umělecká díla,“ píše v Právu Peter Kováč. Správná formulace by měla být doplněna: "… atakovali umělecká díla, která si sami z indolence objednali, aby jimi politicky reprezentovali svůj stát.“ Pan Kováč uvádí dále jako příklad umělecké provokace Tomáše Vaňka, který dostal Chalupeckého cenu za obscénní varianty ladovských figurek. Persifláž pana Vaňka byla vynikající a cenu dostal právem. Figurky však nepředstavovaly Bulhary a česká vláda je neprotlačila k vystavení v sídle Rady EU.

ČSSD řeší „případ Dryml“ stylem postupného a pomalého rozmazávání. Proč takovou věc nedokážou udělat najednou a rychle, bylo by míň ostudy. Zřejmě má Paroubkovo samoděržaví jakési limity.

V Moskvě zabil nájemný vrah ruského právníka Markelova, který se zabýval politicky „kontroverzními“ případy - např. případem ruského plukovníka, který nejprve znásilnil a pak zavraždil osmnáctiletou Čečenku. Plukovník za to dostal deset let – může se to zdát málo, ale vezměte v úvahu, jaký je to pokrok od konce druhé světové války! Tenkrát se ruští plukovníci – a nejen plukovníci - neměli čeho bát. Hrdinu pustili z basy o víc než rok dříve, než mu vypršel trest (osvědčil se, řekl by předseda KSČM Filip), Markelov protestoval a výsledkem byla díra v hlavě. A kdyby jenom to! Vraha se pokusila zadržet novinářka z Novoj Gazety a on pak zabil i ji. Mám velikou úctu k těmto lidem. Jsou na tom nesrovnatelně hůř než (zatím) my, nebojí se a riskují životy. V Rusku se říká, že kvůli jednomu spravedlivému zůstane zachována celá vesnice. Tady jsou hned dva. Stálo je to život – ale kdesi se píše: zrno-li nezemře…

A teď honem zpátky do Kocourkova. Vrchní rozhlasová a televizní cenzura (RRTV) bude nejspíš pokutovat ČT za film Jana Hřebejka Kráska v nesnázích, protože „postrádá zřetelnější morální apel“. To je významné novum. Zatímco běžná cenzura předkomunistického střihu se zabývala věcmi, které v textu, díle atp. jsou a neměly by tam být, cenzura postkomunistická, odkojená minulým režimem, se zabývá tím, co v díle není a mělo by tam být připsáno. „Divák sleduje amorálnost jednání, vztahů a motivací bez explicitního odsouzení“ – tato výtka se vztahuje i na Jeníčka a Mařenku, kteří opravdu kradli Ježibabě perník, a Kocoura v botách, který úkladně zavraždil černokněžníka, protože potřeboval získat pro svého pána jeho hrad. Podobné věci se u nás smějí vysílat až po desáté večer, děti holt budou muset chodit později spát. Paní Spáčilová v článku z MfD, který se věci týká, s uznáním zmiňuje francouzskou praxi, kdy se televize může na cenzuru, totiž radu obrátit předem, když si není jistá. Pan Hřebejk by tedy měl běžet za prokurorem Nejvyššího synodu Žákem a pokorně se ptát: Vaše Vysokoblahorodí, smím? Nemohu se zbavit dojmu, že RRTV je protiústavní instituce, ale protože zatím nejsem postižen, nemohu se obrátit na kompetentní instituci, Ústavní soud.

Bloger Martin Matoušek se musí omluvit čtenáři, který v internetové diskusi k jeho článku zastával kontroverzní názory, za to, že ho následně nazval puncovaným blbcem, jeho názory sračkou a použil v souvislosti s ním též slova rypák. Je pravda, že to, co postižený napsal, bylo velmi problematické, ale vyjadřoval se formálně slušně a Matouška neurážel. Jinak mi intervence paní soudkyně Štolbové do internetových diskuzí za účelem jejich umravnění připadá být lehce marťanská. Je to zcela pravidleně žumpa plná nechutných urážek, sprostot a pomluv. Autoři jsou většinou anonymní, ale aspoň u části by nebylo pracné dobrat se jejich identity. Nevím jaký by to mělo smysl. Základní dojem z toho všeho je totiž přesný: jsme prostě otřesný dobytek a rozsudky tohoto typu z nás nic lepšího neudělají.

Čtvrtek 22. ledna
Včera v Praze zemřel ve věku nedožitých 77 let historik, politik a publicista Emanuel Mandler. K této zprávě se hned zítra vrátíme.

Premiér Topolánek zjevně během svého pobytu v Moskvě našel takové zalíbení ve svém ruském protějšku Putinovi, že ho promptně pozval do Prahy. Ministr Schwarzenberg by stejně jako kancléřka Merkelová přivítal, kdyby se Rusko „smysluplně“ zapojilo do projektu protiraketové obrany USA. Schwarzenbergovo stanovisko je poměrně rezervované (žádá jen „propojení“ ruské a evropské radarové sítě, bylo by dobré ještě specifikovat, co to prakticky znamená), přesto se člověk tváří v tvář této horlivosti neubrání dojmu, že polibek ruského medvěda na čelíčko českého politického Honzy má podobný, leč úplně převrácený účinek jako (a než) polibek pohádkového prince na čumák žabky, jež se poté promění v čarokrásnou princeznu.

Ve druhé polovině září přijede do České republiky na dvou- až třídenní návštěvu papež Benedikt XVI. Mají už česká vláda, opozice a pan prezident rozmyšlené, za co všechno by se měl při té příležitosti omluvit? (V hrubých obrysech je to jasné: jako Němec za druhou světovou válku a okupaci, jako katolík za upálení mistra Jana a bitvu na Bílé hoře.)

Alexandr Mitrofanov srovnává v Právu Obamu (mj.) s Gorbačovem. Od Gorbačova se podle něho očekávalo, že změní poststalinský systém. „Až nyní, po zveřejnění dobových dokumentů a svědectví, vychází najevo, že v podstatě nevěděl, co má dělat, a systém se zhroutil sám pod tíhou naprosté sešlosti.“ Přiznám se, že mám na Gorbačovova podstatně shovívavější názor. Chtěl opravdovou změnu systému (změnu, ne odstranění), a jediné, co nevěděl, bylo, že ten systém se reformovat nedá. Jeho úsilí o změnu bylo (např. ve srovnání s tím Chruščovovým) poctivé, byl v úsilí o změnu poměrně důsledný, což se pozná na tom, že úsilí o změnu vedlo k pádu nereformovatelného systému. Důslednost v nějakém úsilí může být politická ctnost, i když úsilí samo je svým způsobem bláhové (něco podobného se dá vyčíst z Kennedyho Profilů odvahy). A za tuhle důslednost jsem já osobně Gorbačovovi vděčný.

Ve Znojmě se adolescenti dohodli, že znemožní svou učitelku angličtiny (pokouším se rekonstruovat pravděpodobnou verzi případu). Sehnali někde kamaráda (ne-spolužáka, aby to nebylo nápadné), který ji dostal do postele, přitom ji nahráli na mobil a celé to upravili a opentlili jako pornoklip. Tento výklad je ovšem spekulace, ale pokud tomu tak opravdu bylo, snad jsou na to nějaké paragrafy, hoši jsou plnoletí a měli by si to pořádně odskákat. Byla by to prasárna, která nemá sobě rovné. K dovršení všeho ještě na Idnes přinesli fotku domu, kde dotyčná bydlí, škola a kraj se zabývá tím, jak ji vyhodit. Je to předčasné, napřed by měli vyloučit verzi, kterou uvádím a kterou není těžké si domyslet.

Slovenská prezidentská kandidátka Radičová si opatřila billboard, na němž je její volební heslo uvedeno slovensky i maďarsky. Dělá to nepochybně i proto, aby oslovila také maďarské voliče (její šance proti Gašparovičovi je malá). Přesto je paní Radičová odvaz. Kdybych byl Slovák, volil bych ji, takhle ji Slovákům jen závidím a věřím, že její čas přijde.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.