Pondělí 19. ledna
Ukrajina se dohodla s Ruskem o cenách zemního plynu, dnes byla podepsána smlouva. Za normálních okolností by se měly dodávky plynu do Evropy obnovit, je ovšem otázka, zda jsou normální okolnosti. O víkendu taky Izrael vyhlásil jednostranně zastavení bojů, Hamás se pokoušel pokračovat, ale pak se raději připojil, takže v tuto dobu se (snad) v Gaze a z Gazy nestřílí. Obou událostí se týká naše glosa.

Ministryně Stehlíková mne nezaujala výkonem ve své (poměrně nevděčné) funkci, ale svým odchodem. Pokud mohu posoudit, byl to ukázkový odchod bez hloupých řečí, něco v české politice dost ojedinělého.

Náměstek ministra zemědělství Tureček (KDU-ČSL) by si představoval koalici ODS – KDU stejného typu, jako je v SRN koalice CDU – CSU. Představu by měl specifikovat, spolupráce CDU a CSU je založená na tom, že CSU existuje jen v Bavorsku a ne v ostatních spolkových zemích, kdežto CDU ve všech spolkových zemích kromě Bavorska, takže si navzájem nelezou do zelí. Jak by chtěl pan Tureček rozporcovat mezi ODS a KDU Českou republiku?

Humor komentátora Práva Jana Kellera je poněkud selektivní: přednesl dnes několik žertovných návrhů na to, co by mělo být na bruselském panelu uvedeno jako charakteristiky ČR, napadl ho zkarikovaný Topolánek, ministr Liška a Michael Kocáb. Na představitele ČSSD a KSČM se nějak nedostalo, jak to?

Kvíz Událostí: vypsal jsem si dnes z novin následující sentenci: „Experti se však shodují, že Obama není žádná holubice a má podobný cíl jako George W. Bush, uchovat USA jejich pozici supervelmoci. Jen trochu mírnějšími prostředky.“ Otázka zní: Je ukázka a) z Haló novin, b) z Práva, c) z Mladé fronty Dnes? Rozluštění zítra.

Milan Vodička uvádí jakýsi žebříček amerických prezidentů, který průběžně udržují američtí historici. Jako třetí nejhorší je vyhodnocen Lincolnův viceprezident Andrew Johnson, který nastoupil do funkce po Lincolnově zavraždění. Považují to za triumf „politické korektnosti“ v tom nejhorším slova smyslu. Johnson se pokoušel zabránit tomu, aby se s poraženým Jihem jednalo barbarsky a nelítostně (a přitom si účtovatelé taky namazali kapsu, zastáncem této politiky byl jeho nástupce ve funkci generál Grant, ten je mezi nejhoršími prezidenty právem). Je velmi žádoucí, aby po vyhrané válce vítězové nepodlehli pokušení poraženého zničit. Dnes se tomu ovšem v Johnsonově případě říká „blokoval obnovu po občanské válce a byl proti zrovnoprávnění černochů“, protože dnes v politice (u nás i ve světě) platí: píchni ho, řízni ho, pusť mu krev (a říká se tomu politická korektnost).

Úterý 20. ledna
Teď se zdá být definitivní, že se Rusko rozhodlo ukončit plynovou blokádu Evropy. Potřebuje zjevně už zase plyn prodávat. Otestovalo si citlivost jednotlivých zemí své „zájmové oblasti“ na zastavení dodávek (ví už, že pro Bulharsko a Srbsko znamená blokáda katastrofu, pro Slovensko stav blízký katastrofě, dostat do problémů ČR by už bylo náročnější, další země prokázaly větší či menší imunitu - ovšem výsledky testu jsou zkresleny tím, že blokovat zároveň i dodávky přes Bělorusko si Rusové zatím netroufli). Jakým způsobem díky blokádě posílili své pozice na Ukrajině, se teprve ukáže, řekl bych, že dost, a to by byl zásadní a katastrofální výsledek celé akce (soudě podle toho, že „zdražení“ pro Ukrajinu nakonec, zdá se, nebylo tak brutální, jak se očekávalo). Doba byla vybrána citlivě – blokádu zčásti překryly události na Blízkém východě, které zaměstnaly i EU (podobně jako události na Blízkém východě na podzim 1956 překryly potlačení maďarské revoluce), významné bylo i částečné ochromení USA způsobené střídáním stráží v Bílém domě. Do rukou hrálo Rusům i počasí. EU se prokázala jako dosti neschopná pomoci svým postiženým členům (Bulharsku) i významným potenciálním spojencům (mám podezření, že Ukrajinu prostě pustila k vodě, umyla si po pilátovsku ruce: jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou). Zdá se být jisté, že až se dostaneme do skutečného maléru, velkou pomoc od ní čekat nemůžeme – bohužel taky proto, že si ten malér způsobíme sami masovou podporou ČSSD, aspoň zčásti prorusky orientované. Je třeba konstatovat, že po letech ponížení a mocenského úpadku Rusko vstalo jako fénix z vlastního popela: má v čele velmi schopného a obratného politika a vypracovalo si systém, který tradiční ruské samoděržaví po stolypinsku obohatil o prvky tržního hospodářství a jakési limitované demokracie a učinil ho podstatně efektivnějším. Obávám se, že demoralizovaná a ruskými agenty a lobbisty prolezlá česká společnost má proti tomuto silnému a nelítostnému soupeři s nevysloveným, ale jasným cílem – obnovit ruské impérium v rozloze z roku 1945 – poměrně malou šanci. Ba řekl bych, že žádnou.

Václav Klaus zveřejnil v internetové verzi časopise Euro jakési ultimátum Topolánkovi ohledně skandálu kolem Černého Entropy. Tím celý skandál v podstatě korunoval. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Včera zasedala poprvé od kongresu ODS Výkonná rada strany. Zabývala se kandidátkou do Evropského parlamentu. Jednání skončilo úspěšně v tom smyslu, že lídrem byl zvolen Jan Zahradil. Je tedy reálná naděje, že se ho podaří uklidit do Štrasburku a Bruselu na příští čtyři léta. Jeden mandát se snad ODS podaří utrhnout, ostatně, kdyby byl jen jeden, bylo by to optimální, pan Zahradil by tam mohl natropit jen minimum škody a dost by ho to přitom zaměstnalo. Pořadí dalších osobností na kandidátce se nepodařilo stanovit, vzhledem k momentálním preferencím strany je to možná zbytečné.

Vláda schválila plán vojenských misí na tento rok sestříhaný podle představ ČSSD. Jednání se zúčastnil i vrchní velitel našeho vojska Václav Klaus. Lehce vytahal Topolánka za uši: „Možná jsme se mohli některých problémů zbavit předem.“ Jistě, on by se se svým novým přítelem Paroubkem dohodl daleko rychleji.

„Obamu čeká buď světový triumf, anebo světová ostuda,“ píše dnes Alexandr Mitrofanov v Právu. Řekl bych, že pan Obama to rozehrál tak, že pokud nedosáhne světového triumfu, bude to světová ostuda (během mého života se v Bílém domě vystřídala řada prezidentů, dobrých i špatných, ale světového triumfu nedosáhl žádný). Obama rozehrál svou volební kampaň tak, že se to podobá způsobu chování americké, západní a vlastně i naší veřejnosti, které přivodilo současnou hospodářskou krizi: důslednému životu na dluh. Nadělal si tolik politických dluhů, že je svou politickou praxí sotva dokáže splatit. Obávám se, že po něm zbude obrovitý deficit politické důvěry. Dnešní prezident se poslední den před nastoupením úřadu věnoval charitě: vymalovával místnost v útulku pro mladé bezdomovce. Je to jakási sekulární obdoba toho, když papež o Zeleném čtvrtku omývá nohy dvanácti starcům. Bůh ochraňuj Ameriku.

Jiří Paroubek se rozhněval na televizi Prima, která ho kritizovala za to, že využil smrti architekta Kaplického k útoku na ODS. Zváží prý proti Primě „příslušné právní kroky“. Moc by mne zajímalo, jak v budoucnu (až ČSSD vyhraje volby a on se stane premiérem, potažmo prezidentem) v konfrontaci s člověkem, který projevuje takový apetit na kriminalizaci projevů svobody tisku, obstojí poměrně chatrný český právní systém.

Advokát Václav Vlk v MfD zcela právem kritizuje výrok soudce v nedávném řízení proti sbormistru Kulínskému. Soudce měl údajně říci, že společnost má právo požadovat po umělecky vynikajících lidech mravnější chování než od jiných. To by bylo naprosto skandální porušení zásady rovnosti občanů před zákonem a být Kulínským, obrátím se k Ústavnímu soudu.

František Bouc píše v Lidových novinách. Že je zbytečné bát se privatizace ČSA do rukou ruského Aeroflotu. Zatímco firma Letiště Praha je objektem strategického významu, ČSA nikoli, protože v případě potíží zafunguje konkurenční nabídka. To nechápu. Proč máme prodávat jakýkoli poměrně významný český podnik do rukou ruské firmy s většinovou státní účastí? To přece není žádná privatizace.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.