Pátek 16. ledna
Předevčírem náhle tragicky zahynul architekt Jan Kaplický. Proslul návrhem budovy pro Národní knihovnu, kterou nejprve pražští papaláši v čele s Pavlem Bémem nadšeně přivítali, pak, když se prezident Klaus nechal slyšet, že je připraven se k staveništi připoutat řetězem, aby stavbě zabránil, rázem ochladli, a nakonec byl návrh za spoluúčasti ministra kultury Jehličky víceméně pohřben. Problém se zpolitizoval poté, co se Kaplického zastal Jiří Paroubek. Nyní Kaplického stoupenci mluví o tom, že se architekt stal obětí štvanic a české malosti, snad dokonce jako Karel Čapek po Mnichově. Vytváří se kýčovité klišé s politickým podtextem. Je to nechutné přehánění. S Kaplickým a jeho projektem se podle mého názoru nezacházelo korektně, a to je všechno. Zdá se, že válka koalice s opozicí už je u nás taková, že jeden už ani nemůže umřít, aby se nestal vítaným střelivem v tomto boji. A jediné, co mi připadá na věci znepokojivé, jsou okolnosti jeho smrti. Kdyby byl ten člověk, před nímž se Kaplický zhroutil, nebyl automaticky předpokládal, že každý, kdo upadne na ulici a nemůže vstát, je ožrala, zavolal rovnou sanitku (k opilci přijíždějí nejdřív policisti), třeba by mu zachránil život. Takhle ho třeba zabil. Nechtě, samozřejmě. Přesněji řečeno z blbosti.

Péčí paní Moniky Mac-Donagh-Pajerové, která kdysi proslula tím, že stála u kolébky jediné české politické strany, která se napřed rozpadla a teprve potom vznikla, spatřila světlo světa petice „SOS Palestina, SOS Izrael“. Podepsala ji řada „osobností“, mj. i ministr Liška. Nevím, zda by politici neměli spíš politiku dělat, než k ní podpisovat petice. Navíc petice mírně řečeno problematické. Tématu se týká naše dnešní glosa.

K výročí smrti Jana Palacha se vyjádřil mj. i předseda KSČM Vojtěch Filip. Vida, jak se časy mění. Před pár lety by si to ještě nelajsl. Vyjádření stojí za to: „Myslím, že každá zbytečná smrt je zbytečnou smrtí. Mě mrzí zbytečné smrti i jiných, kteří spáchali sebevraždu nejen do roku 1989, ale i po roce 1989.“ Říká tedy v podstatě totéž, co říkali jeho předchůdci v roce 1969. Budiž, co mu zbývá. Je ovšem pozoruhodné, že stejného názoru je např. i drtivá většina „čtenářů“ na chatu Lidových novin. Jistě, není to reprezentativní vzorek společnosti. Ale nejde o to, kolik těch lidí je, jde o to, jak už jsou zase oprsklí.

Právo pokračuje v systematickém líčení ukrajinské sabotáže ruských dodávek plynu do Evropy. Závazné je zjevně stanovisko mluvčího Gazpromu Kuprijanova, který úspěšně „rozoblačuje“, jak zní pěkný ruský termín, neobratné vytáčky mluvčího ukrajinského Naftogazu Dubiny. Evropská unie je zjevně ruské interpretaci nakloněna. Na Blízkém východě dělají rozhodčího mezi Izraelem a Hamásem, tady mezi Ruskem a Ukrajinou. Podařené.

Česká média mají šanci. V Právu vystoupil odhodlaný bojovník za jejich svobodu. Jmenuje se Jiří Paroubek. Hlavním problémem nesvobody podle Paroubka je, že tu máme jen vládní listy, které se dělí na levé a pravé. Je třeba, aby tu byla i média opoziční (taky pravá a levá?), která se vyznačují tím, že poskytují objektivní informace o ČSSD podle představ pana Paroubka. Opoziční média, poskytující objektivní informace o ČSSD, tu rozhodně budou, nejpozději tenkrát, až se pan Paroubek probije se svou stranou do Strakovky. „Sociální demokracie proto vyvine veškeré úsilí, aby překonala situaci v médiích tak, aby občané získávali o politice ČSSD objektivní informace, Věřím, že k tomu přispějí i opravdu profesionální a nezávislí pracovníci médií.“ A zapomněl už jen dodat: a s těmi ostatními zameteme. Jiří Paroubek se ve svých vyjádřeních začíná nápadně podobat dr. Husákovi.

České předsednictví EU požádalo naléhavě Izrael o přijetí takových opatření, která by zabránila opakovanému zasahování civilních nebo humanitárních cílů. Kdyby tu byli bývali takoví mírotvorci během druhé světové války, byl by ji Hitler vyhrál. Komisařka Benita Ferrerová prý nařídila zmrazení jednání EU o posílení vztahů s Izraelem. EU si zaslouží kritiky, ale je pozoruhodné, že v těchto věcech „disidenti“ jako Klaus zarytě mlčí.

Privatizace je podle jakéhosi odborného britského listu, který s chutí cituje Právo, aspoň na východě Evropy věc nebezpečná jako dýmějový mor: zabila tu už milion mužů v aktivním věku. Další argument proti vlčímu kapitalismu.

V MfD kdosi tvrdí, že v sobotu 21. ledna 1989, v den, kdy se měla konat celonárodní pouť k Palachovu hrobu ve Všetatech, policisté obsadili všechna nádraží v Praze, aby lidem znemožnili odjet na mělnicko. Není to pravda, aspoň já jsem bez problému odjel z vysočanského nádraží, a takových bylo mnoho. (Ve Všetatech na nádraží mne ovšem okamžitě sbalili.)

Podle průzkumu agentury STEM si víc než polovina lidí u nás myslí, že většině lidí se nedá důvěřovat. Jednak by mne zajímalo, zda a jak se překrývají ti, kteří si myslí, že lidem nelze důvěřovat, s těmi, o nichž si myslí, že jim nelze důvěřovat, a jednak, jak je možné, že většina lidí u nás je pro referenda, když většině lidí nelze důvěřovat?

Sobota 17. ledna
ČSSD přestala spojovat schválení vojenských misí s tím, že koalice v Senátu nezablokuje zrušení registračních poplatků ve zdravotnictví. Paroubek dal svým poddaným volnost, a asi deset z nich (mj. předseda zahraničního výboru PS a dva místopředsedové výboru pro obranu) mise podpoří. Mise by ovšem velmi pravděpodobně prošly i bez nich, protože se je rozhodl podpořit poslanec Hovorka z KDU (jeho pozice po Čunkově pádu poněkud ochabla) a přeběhlíci. Paroubek to sám přiznal včera v ČT (dnešní Právo to umně zamlžilo). To je zvláštní logika: no, tak protože my ty mise už potopit nedokážeme, tak budeme tak velkorysí, že jim umožníme projít. Nelze ovšem přehlédnout, že ČSSD přesto zaznamenala významný dílčí úspěch, ministryně obrany musela snížit počet českých vojáků v rozhodující misi, v Afghánistánu. Signál vyslaný spojencům tedy zní: nakonec jsme sice nespolehliví, ale jen trochu.

Podle posledního průzkumu STEM by ČSSD sama obsadila v PS polovinu křesel. Sice malinko tratila (má teď skoro 38%), ODS však tratila ještě o něco víc. Komunisté tratili ještě víc než ODS, Paroubek jim zjevně odčerpává hlasy. Optimistické (pro ČSSD) výsledky průzkumů STEM všeobecně mne už delší dobu uvádějí do jakýchsi rozpaků, pořád mi připomínají to, jak Factum Invenio před časem odmítlo dělat průzkumy preferencí s tím, že se tu hraje jakási politická hra.

Předseda ČSSD Paroubek má představu o svobodě umělecké tvorby, která byla narušena zásahem „představitelů ODS“, tj. Knížáka (!!!), prezidenta Klause a primátora Béma, do sporu o Kaplického blob. Je obrovská škoda, že pan předseda nemá podobně jasnou představu o svobodě médií, což dává najevo každou chvíli různými nehoráznými vyjádřeními.

Rusko svolalo do Moskvy „summit“ všech zájemců o rychlé vyřešení sporu o plyn s Ukrajinou. Pozvána je i Ukrajina. Má jít zjevně o jakousi obdobu kostnického koncilu, kde se bude Ukrajina před tváří světa a před ruskou hierarchií zodpovídat ze svých zločinů (o zločinném jednání prý už dříve mluvil buď Medvěděv nebo Putin, špatně se teď pamatuje, kdo z nich, a v podstatě je to jedno). Unii bude na koncilu zastupovat eurokomisař pro energetiku a ministr Říman (Sarkozy a estonský prezident se odmítli šaškárny zúčastnit a je jim to ke cti). Rusko ve spolupráci s Německem plánuje zorganizovat konsorcium evropských odběratelů, s nimiž pak Rusko uzavře dohody. Obávám se, že situaci a chování supervelmoci EU nejlépe vystihuje pěkný obrázek Vladimíra Jiránka z dnešních Lidovek. Jistě, politická situace na Ukrajině a zejména vztah mezi prezidentem a premiérkou je nepřehledný a není úplně jasné, jakou roli v rusko-ukrajinském sporu Tymošenková hraje. Je však jasné dvojí: v problému s ruským plynem je hybatelem Moskva a jde jí především o to, aby dostala Ukrajinu opět pod kontrolu. A k tomu potřebuje taky neutralizovat Západ tím, že mu způsobí velké potíže a zároveň situaci znepřehlední: což je právě to, co se děje. A Evropa by měla vědět, že není v jejím zájmu, aby Rusko znovu ovládlo Ukrajinu, a že pokud tomu bude chtít zabránit, bude ji to něco stát (např. ten plyn pro „natlakování“ potrubí).

Kolem Černého Entropy, k níž se ještě vrátíme, se pořád něco děje. Objevují se například další a další interpretace toho, co vyobrazení jednotlivých zemí vlastně znamená. Například dálnice na mapě Německa už nepředstavují haknkrajc (nebo jenom haknkrajc), ale (také) číslo osmnáct, což prý je mezi nacionalisty běžný abecední odkaz na iniciály Adolfa Hitlera. A protože proti neonacismu je třeba bojovat, bylo by nejlépe pověřit skupinu matematických expertů, aby zkonstruovala takovou číselnou soustavu, v níž by po sedmnácti následovalo rovnou devatenáct. Neonacisté pak budou mít utrum. Tento přístup k minulosti mi připomíná pověrčivost afrických kmenů. Hitler je dávno mrtvý, Hitler není nebezpečí. Nebezpečí je islámský extremismus a znovuprobuzené ruské imperiální nároky.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.