UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Izrael zahájil pozemní vojenské operace v Gaze, rozdělil její území na tři části a obsadil místa, z nichž teroristé z Hamásu nejčastěji odpalovali rakety na Izrael. Do této situace přijela do oblasti delegace EU v čele s ministrem Schwarzenbergem a zároveň taky prezident Sarkozy (tuto dvojkolejnost“ označují pozorovatelé za velmi nestandardní, Sarkozy zřejmě chce vystupovat i nadále jako faktický předseda EU, i když tím formálním bude Topolánek). K velké radosti francouzského tisku se Topolánkův mluvčí Potužník vyjádřil jménem českého předsednictví o konfliktu tom smyslu, že akce Izraele je defenzivní, nikoli ofenzivní. Ačkoli je to v podstatě pravda, od výroku se distancovaly některé země EU, protestovali Palestinci a (zprostředkovaně) Libye, ministr Schwarzenberg upozornil, že to není oficiální stanovisko EU ani ČR a mluvčí si poté veřejně umyl hlavu. Evropské stanovisko je mírotvorné, obě strany musí přerušit bojové akce. Tématu se týká naše glosa.
Pompézně ohlašovaná obměna ve vládě se zadrhla na koaličních partnerech, především na lidovcích. Protože podle premiéra má o „svých“ ministrech rozhodnout každá strana, hrozí, že Čunek vymění ministra financí Kalouska, který v kabinetu patří ke klíčovým Topolánkovým spolupracovníkům (Topolánek by se naopak rád zbavil Čunka, ale to touto metodou zjevně nepůjde). KDU-ČSL je rozpolcena, větší část poslaneckého klubu podporuje Kalouska (o jejich kandidatuře se rozhodovalo v době, kdy byl Kalousek předsedou strany), v jiných stranických orgánech má podporu Čunek. Koaliční krize se zjevně prohlubuje, změny ve vládě buď neproběhnou vůbec, nebo proběhnou nekontrolovaně. Jaký smysl má takovéhle vládnutí!
Předseda KSČM Filip se zastal nového tiskového mluvčí své strany Tomáše, který byl v 90. letech odsouzen k podmíněnému trestu za hlásání antisemitských názorů. „Dostal podmínku, v podmínce se osvědčil, já nemyslím, že je to téma, které by mělo být nějak šířeji publikováno.“ Z toho vyplývá, že člověk, který nebyl nikdy odsouzen, je proti lidem jako pan Tomáš ve velké nevýhodě: neměl možnost se osvědčit. Podmíněný trest je jakási zkouška ohněm a kdo jí projde, je jako zakalená ocel. To mi připomíná, že Události už dlouho předlouho neudělily žádného bobříka vyčůranosti.
Jiří Paroubek přitvrdil vůči vicehejtmanovi Drymlovi a požaduje jeho odchod ze senátorského klubu ČSSD, zároveň ovšem žádá prošetření jeho případu, který označil za řízenou politickou provokaci s podporu některých médií. Je zajímavé, že u případu Morava, kde bylo zcela zjevné, že jde o řízenou politickou provokaci za účasti některých médií, se nijak zvlášť nevzrušoval.
„Pokud se izraelská reprezentace nechce vrátit před rok 2005, kdy pásmo Gazy vyklidila,“ píše v MfD Pavel Novotný, „nezbude jí zřejmě než – cynicky řečeno – občas s nějakou raketou počítat.“ Říkat něco podobného je jednak dost velká prasárna a jednak je třeba dodat – a chce-li si Hamás občas nějakou raketu na Izrael vystřelit, musí počítat s pořádně masívní a dlouhotrvající odvetou. „I kdyby se podařilo Hamas porazit nejen na kolena, ale až na záda, o slovo se přihlásí další radikálové.“ Řekl bych, že pan Novotný si nemusí dělat starosti, Izraelci jsou v takové situaci už půl století a naučili se s ní žít. Což znamená (na rozdíl od dnešní Evropy) v případě potřeby taky bojovat.
Zástupce šéfredaktora MfD Musil vyzývá v souvislosti s případem vicehejtmana Drymla předsedu ČSSD Paroubka, aby se dohodl „s panem Topolánkem, koho z nich vlastně poškozujeme a komu z nich hrajeme do karet“. Odpověď je dost jednoduchá: „Případ Morava“ byl, jak trefně říká pan Paroubek, bohužel v jiné souvislosti, cílená politická provokace, na níž se MfD podílela, navíc byla medializována před krajskými a senátními volbami, kdo chce věřit, že to byla náhoda, ať tomu věří, mně se nechce. V případu Dryml, pokud jsou údaje MfD pravdivé, vyšla iniciativa od pana Drymla a MfD ji jen tak říkajíc monitorovala.
Proti požadavku Bernda Posselta, aby ČR využila svého předsednictví v EU ke zrušení Benešových dekretů, se ohradil – kdo jiný než Jan Zahradil. Otevírání takových témat je prý „v příkrém rozporu s hodnotami evropské integrace 21. století“. Jak by to neříkal, česká politika se už v devadesátých letech významně přičinila o to, aby v souladu s hodnotami evropské integrace bylo zametat sviňárny pod koberec.
Úterý 6. ledna
Topolánkův pokus o důkladnou přestavbu vlády vyústil do zuřivého konfliktu mezi premiérem a předsedou KDU-ČSL Čunkem. Jak jsme už psali, premiér žádá Čunkův odchod z vlády, Čunek si vyhrazuje právo KDU-ČSL rozhodovat o svých ministrech a chce naopak odvolat Kalouska. Premiér tak zasáhl do sporu uvnitř KDU-ČSL, kde má ovšem Čunek současně lepší pozici než jeho protivníci, a přitom rozdělená KDU-ČSL znamená přímé ohrožení vlády. Topolánek dnes řekl Radiožurnálu, že buď bude vláda v té podobě, v jaké ji navrhuje (s Kalouskem a bez Čunka), nebo nebude vůbec. Toto stanovisko je věcně pochopitelné, není pochopitelné časově (proč to neudělal v době, kdy vrcholil Čunkův malér) a je velmi nestandardní (copak lze vyhodit z vlády předsedu koaliční strany proti jeho vůli a proti vůli té strany? KDU-ČSL - a vůbec, žádná strana - si něco podobného z prestižních důvodů nemůže nechat líbit). Tématu se týká naše dnešní glosa.
Naproti tomu se svým odchodem z vlády se zjevně už smířila ministryně Stehlíková. Je zjevné, že se vůbec nechystá chovat po kuchtovsku, tlustovsku, páralovsku atd. atd., tj. dělat brikule a přejít do tábora opozice. Je to něco v dnešních politických poměrech neslýchaného. Měl by jí být neprodleně postaven pomník.
Paroubek zopakoval, že bude s vládou jednat o vojenských misích až poté, co se mu Langer a Topolánek pokorně omluví. Klást taková ultimáta je neslušné a navíc Paroubek jistě ví, že mu ani nemohou vyhovět. Zároveň Klaus, kterému určitě neušla povaha Paroubkova ultimáta, mluví o „absenci dialogu“ mezi vládou a opozicí a vyčítá premiérovi, že ho nepožádal o zprostředkování. Proč by ho měl žádat, to by měla být základní úloha prezidenta, měl by ji dělat sám od sebe, např. místo toho, aby se politicky profiloval zároveň proti EU i vládě. Klaus je ovšem už s Paroubkem domluvený.
Jak se dalo čekat, je náš prezident příznivcem barevného vidění středovýchodního konfliktu a znepokojuje ho, co na to téma říkal Topolánkův mluvčí i ministr Schwarzenberg (před svým odjezdem na Blízký východ). Topolánek ho na společném obědě prý aspoň trochu uklidnil. Kdyby pan prezident pronikl do vysoké politiky v třicátých letech minulého století, viděl by nespíš barevně i Hitlera. Barevné vidění je zřejmě synonymum pro pokleslé, nemravné obojetnictví. Podstatou solidní politiky je schopnost vidět zásadní věci černobíle. Český prezident tuto schopnost úplně postrádá.
V ČSSD zajímavým způsobem eskaluje případ Dryml. Poté, co ho Paroubek vyzval k rezignaci na post vicehejtmana i k odchodu ze senátorského klubu ČSSD, se senátor zašprajcoval, vyčetl Paroubkovi případ Krakatice i „Kočky“ a jeho požadavky promptně odmítl. Krajský výkonný výbor v Hradci Králové nepodpořil výzvu hejtmana France, aby Dryml rezignoval (většina předsednictva se zdržela a žádá si další informace). Paroubek zjevně považuje Drymlovu neposlušnost za něco, co zásadně ohrožuje jeho autoritu a postavení ve straně, a rozjíždí další akce. Drymlovo odstoupení už žádají další regionální organizace ČSSD a politické grémium ČSSD. Zbývá už jen, aby se za Drymla postavil dr. Rath – jenže ten to nejspíš neudělá, musí cítit, že to Dryml neustojí, že na takovou razantní vzpouru proti Paroubkovi (zatím) nemá.
„Česká společnost nebyla antisemitská buď vůbec, nebo jen velmi vlažně,“ píše Jiří Hanák v dnešním Právu. Toto mínění je u nás velmi rozšířené, asi stejně jako přesvědčení o bytostné české demokratičnosti, a je stejně nevěcné a v podstatě nestydaté. Ať si pan Hanák přečte, co psaly české noviny (kromě Práva lidu) v době Hilsneriády. Ať si přečte ohavné antisemitské výlevy Václava Černého v posledním dílu jeho pamětí. A ať se zeptá některého z našich židovských spoluobčanů na jeho osobní zkušenosti. Bude zírat.
Vláda chce uzákonit přímou volbu prezidenta, a sice tak, že se nejprve upraví ústava a pak se doplní zákon o pravidlech volby. Tento postup je jednak postavený na hlavu, obojí spolu úzce souvisí – a jednak je taková úprava naprosto nežádoucí, protože by posílila posvátný charakter prezidentské funkce. Myslím, že nejlepší by bylo prezidenta vylosovat ze všech občanů s pasivním volebním právem.
Česká vláda se ve věci izraelského zásahu v Gaze dostala pod palbu západního tisku. V Evropě už se Sarkozymu a jeho francouzské lobby podařilo prosadit názor, že ČR na vedení EU nemá (Sarkozy zatím jezdí po Blízkém východě a prohlašuje „My, Evropa, chceme příměří co nejdříve“ - podle vzoru „l´Europe c´est moi“). Česká vláda k tomu mocně přispěla tím, že napřed vyslal signály zásadního postoje, kdežto v Evropě, jak správně říká Václav Klaus, to vidí jinak, a pak se jich bez okolků vzdala. Nicméně tváří v tvář tomu, co s chutí citují v Právu (samozřejmě si to citlivě vybrali, nicméně zajímavé je, že podobně píše i Teodor Marjanovič v MfD) se ve mně probouzí jakési vlastenectví. Jistě, česká vláda je slabá a nedůsledná. Ale tahle štvanice, nemohu si pomoci, předpřipravená ve Francii, má neklamné rysy mrchožroutství.
Petra Zavadila v LN fascinuje, že všechna média automaticky považují slova Topolánkova mluvčího Potužníka o povaze Izraelských akcí proti Gaze za Topolánkův názor. Musím se přiznat, že já taky. Totiž za Topolánkův názor, který však jeho nositel, když zjistil, co ve světě působí, honem zatloukl. A navíc se ještě musím přiznat, že ten názor považuji za správný.
A konečně, zdárně se rozvíjí i další malér pro české předsednictví: Rusové v klinči s Ukrajinci pořádně přiškrtili kohoutky se zemním plynem, který proudí do Evropy. Je to už rituál, a to ruský. Ukrajinci a Bělorusové jsou jen více či méně nedobrovolné instrumenty. Nízké ceny plynu pro Bělorusko a zejména Ukrajinu dávají Rusům skoro každoročně příležitost vystavit Evropu a zejména postkomunistické země zkoušce, co s nimi výpadek provede. Pojede teď Sarkozy i do Moskvy, aby demonstroval českou nemohoucnost a svou nepostradatelnost?
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
