Pátek 2. ledna
Politický rok 2009 odstartovalo včera v poledne velkolepé šou Václava Moravce na ČT. Zahájil ho duel premiéra Topolánka s předsedou ČSSD Paroubkem. Topolánek oznámil zřízení Národní ekonomické rady, jejíž činnost chce sám koordinovat, a prohlásil, že v ní bude prostor i pro ČSSD. Paroubek to bryskně odmítl, vyjádřil pochybnosti o tom, zda Topolánek jako neekonom může takový orgán vůbec řídit. Podmínkou k obnovení dialogu mezi ČSSD a ODS je pokorná omluva ODS za slova, že Paroubek bude odpovídat za případnou smrt vojáků při neprodloužení misí do Afghánistánu. Když premiér upozornil na to, že si ČSSD klade další a další podmínky a že on odmítá vydírání, prohlásil předseda ČSSD s obvyklým šarmem, že „Topolánek furt mele to samé“ a uzavřel: „Pokud se odvážíte zasáhnout do zákona o poplatku ve zdravotnictví… bez dohody se sociální demokracií, bude následovat hlasování o nedůvěře.“ Nedovedu pochopit, jak v takového člověka může někdo investovat nějakou naději. Pokud se dostane k moci, bude to strašné: to, co v televizi přednesl, by nemělo být přeslechnuto – ale nejspíš bude, je zajímavé, kolika lidem u nás imponuje hulvátství třetí cenové kategorie.

Následoval prezidentův projev, toho se týká naše dnešní glosa. pak vystoupil exprezident Havel. Mluvil o radaru v Brdech a Lisabonské smlouvě. Radar je Havlova silná stránka, přesvědčivě vysvětlil, proč jsou smlouvy tak důležité a proč na nich (respektive na tom, aby nebyly) tolik záleží Rusům. To, co řekl, se v podstatě kryje s tím, co jsem tu o těch věcech psal. Smlouvy o radaru jsou podle Havla důležitější než Lisabonská smlouva, protože i kdyby padla, proces integrace se nezastaví, kdežto odmítnutím radaru promarníme příležitost, která se nebude opakovat. Havel se domnívá, že by vláda vzhledem k důležitosti věci měla spojit hlasování o radaru s otázkou důvěry. To je věc, která stojí za úvahu i z dalších důvodů. Ve vládním táboře je řada nestydatých vyděračů, kteří vládu v čemkoli kdykoli podtrhnou, ale neradi by ji svrhli, protože by tím ohrozili svá teplá poslanecká křesla. Toto chování dobře známe z říše hmyzu: paraziti napadnou svého nositele, úplně ho ochromí, ale zachovají ho při životě (tj. pouhém fyzickém vegetování), aby ho mohli pomalu, pohodlně a přitom za čerstva vyžírat. Nositel sice nakonec stejně chcípne, ale oni se mezitím stačí zakuklit a z jeho mršiny pak vylítnou už jako veselí, bezstarostní pestrobarevní motýlkové. Kdyby je vláda tak říkajíc postavila do zásadní otázky, musel by jim Paroubek, pokud by chtěl získat jejich hlasy, nabídnout volitelná místa na kandidátce ČSSD, což by bylo přinejmenším zábavné. Problém Topolánkovy vlády je, že se vyhýbá zásadním konfrontacím v situaci, kdy se jim vyhnout nelze. Když vláda padne, je to porážka, ale nemusí být potupná. Potupné je přežívání z milosti těch, kteří vás chtějí zničit (byť i jen proto, že jako opozice to mají tak říkajíc v popisu práce).

Česká republika předsedá Evropská unii. Situace vlády je nelehká a všeobecně se to ví. Do klína jí přitom spadly dva krajně nepříjemné mezinárodní problémy: za prvé izraelské nálety na Gazu (Topolánek má v zádech hyperaktivního a proarabského prezidenta Sarkozyho, který chce dělat velmocenskou politiku i poté, co skončil s předsednictvím v EU a bez ohledu na to, že Francie žádná velmoc fakticky není – ten člověk se v něčem nápadně podobá Klausovi; zjevně sám pro sebe zůstal předsedou EU). A za druhé každoroční problém s dodávkami ruského plynu do Evropy. Poté, co si Rusové experimentálně ověřili, že pokud jde o ropu, tahají za kratší konec, vsadili na plyn. Je těžké uvěřit, že opakované ruské spory s postsovětskými sousedy (Bělorusko, Ukrajina) nejsou jen vítaná záminka pro politiku typu „Evropě to osladíme“ (Rusové pro ni mají víc možností než my). Titulek v Právu dnes optimisticky hlásá „Gazprom odřízl Ukrajinu od plynu, dodávky do Česka bez problémů“. Mezitím ovšem problémy nastaly na plynovodech z Ukrajiny do Polska a Maďarska. Kdy nastanou na plynovodu, který vede přes Slovensko k nám, je jen otázka času. Ruská strana dala už najevo své pohrdání ČR v souvislosti s nadcházejícím předsednictvím EU. Ale neklesejme na mysli, když bude nejhůř, může nakonec zase zaskočit Putinův přítel Sarkozy. A závěr? Nechtěl bych být v kůži ministra Schwarzenberga.

Jiří Paroubek má problém s hradeckým vicehejtmanem a senátorem Drymlem. O věci jsme psali už ve středu. Drymlův případ sice nemá kosmické rozměry kausy Morava (Dryml jednal na svou pěst a zcela zjevně v osobním zájmu), ale je horší v tom, že se všechno odvíjelo od jeho iniciativy. Paroubek realisticky nazřel, že se věc nedá držet, a vyjádřil se v tom smyslu, že on by na Drymlově místě rezignoval na funkci vicehejtmana. Dryml ovšem rezignovat nehodlá, ozbrojil se revolverem a bude vzdorovat. Paroubka už verbálně napadl. Těší se jakési podpoře dr. Ratha, který má z aféry pocit „rozpačitý na obě strany“. „To, co jsem pochopil, je, že pan Dryml měl nějaké informace o své kolegyni a z nějakého důvodu cítil potřebu si ověřit, zda informace je pravda. Nepřipadá mi to jako taková tragédie.“ Pan Rath je účelově nechápavý, protože je třeba doplnit za a, že informace o kolegyni byly kompromitující a za b, že s kolegyní byl ve sporu o zadluženou vrchlabskou nemocnici, kde řediteluje a kterou chtěl prodat kraji za dvě stě padesát milionů, zatím co kolegyně byla toho názoru, že stojí maximálně čtyřicet a že koupě je pro kraj nevýhodná.

Premiér Topolánek se rozhodl udělat ve vládě razantní změny. Vyhlásí je v pondělí. Vzhledem k neexistenci dohody s ČSSD o toleranci by bylo nejvýhodnější, kdyby se zbavil co nejvíce ministrů, kteří jsou poslanci, a nahradil je ministry bez poslaneckých mandátů.

Petr Zídek kritizuje v LN Martina Zvěřinu za to, že nevěděl o průzkumech veřejného mínění z doby mnichovské dohody. Zvěřina měl ovšem pravdu aspoň v tom, že výsledky průzkumů, které Zídek uvádí (pokud jde o pravdivé údaje), svědčí o tom, že vlády měly jednoznačnou podporu veřejnosti (ve Francii 59 ku 37, v Británii 51 kun 39. Ty, kterým to bylo fuk, nemá smysl započítávat). Je přitom naprosto nezajímavé, že 70% Francouzů bylo tehdy přesvědčeno o potřebě bránit se dalším Hitlerovým požadavkům (podle vzoru „polívku pustím, brambory pustím, maso nepustím“) a že 86% Britů nevěřilo, že se Hitler ústupky spokojí, není to ani pro jedny, ani pro druhé žádné přesvědčivé alibi. A ödpověď na otázku, za jakých podmínek je v demokratické společnosti možné vládnout proti vůli občanů, není zase až tak složitá: v zásadě je třeba dělat ne to, co chce co nejvíc lidí, ale co je správné. Jen je třeba o tom v čase, který zastupitelská demokracie politikovi poskytuje, veřejnost přesvědčit. Demokracie nespočívá na víře, že správné je to, co chce co nejvíc lidí, ale na optimistickém předpokladu, že většinu lidí lze o tom, co je správné, přesvědčit.

Sobota 3. ledna
S napětím se očekávají změny, které premiér provede ve vládě. Změny ovšem nemohou nic podstatného změnit na současném krizovém vztahu mezi vládou a opozicí (resp. mezi vládou a Paroubkem, což je v tuto chvíli totéž). Politik, který by v ministerském křesle dokázal obstát v situaci, kdy neexistuje ani definovaná vládní, ani definovaná opoziční většina, a kdy (především vinou ČSSD a osobně Paroubkovou vinou) zuří na politické scéně studená válka, prostě neexistuje.

V Le Figaro vyšel pozoruhodně zavilý text věnovaný českému prezidentovi Klausovi. Klaus si vykoledoval jakési evropské a zvláště francouzské tažení proti své osobě, které mu může být do budoucna nepříjemné. Stalo se tak na základě postojů, o nichž byl přesvědčen, že se z nich tak říkajíc nestřílí. Bude zajímavé sledovat, zda neubere páru (u normálního smrtelníka-neprezidenta by se řeklo, zda se nepodělá). Text článku znám zatím jen z toho, co psaly české noviny, originál jsem si už stáhl z internetu, ale ještě jsem se k němu nedostal. Vytýkají Klausovi mj. že odmítá americký protiraketový štít, což není pravda, ani slovem se naproti tomu nezmiňují o Klausově zálibě v Rusku a v Sarkozyho kamarádu Putinovi. Výrazy jako „zarputilý hanobitel evropské integrace“ zběhlému čtenáři připomenou výrazivo mladočeského tisku v době zápasu o Rukopisy (že by byli Francouzi byli ve srovnání s námi taky něco zmeškali?). Je zjevné, že díky svým často přepjatým názorům je teď český prezident Sarkozymu a spol. schopný posloužit jako fackovací panák při snaze posílit francouzské úsilí o obnovu dominantního postavení na evropském kontinentu, což není ani trochu v našem zájmu. Francouzská politika za současného prezidenta nese rysy jakéhosi obnoveného napoleonského imperialismu a usvědčuje z indolence všechny ty české tajtrlíky zejména z ODS, kteří od vzniku ČR dodnes viděli a vidí hlavní nebezpečí v Německu. Je těžké zbavit se podezření, že Francie jde tvrdě po dominanci v EU, nebude váhat se za tím účelem paktovat s Ruskem a možná také tu a tam někoho Rusku prodat.

Vicehejtman a senátor Dryml tvrdí, že sám žádnou detektivní agenturu ve snaze kompromitovat přítelkyni Orgoníkovou neoslovil, že slova o kompromitujících materiálech pronesl provokatér, „kterého posléze už nekontaktoval“ (všechny mezilidské vztahy končívají tím, že někdo někoho „posléze už nekontaktuje“) a že ostatně o celé „provokaci“ věděl už předem. Podaří se mu z věci vykroutit?

„Spojit otázku důvěry s projednáváním mezinárodní smlouvy vláda ale učinit nesmí, to jde jen u vládního návrhu zákona,“ tvrdí Petr Uhl ve své dnešní polemice s Havlem v Právu. Našel jsem v ústavě pouze v čl. 35 formulaci „Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže… b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry“ (a v podstatě totožnou formulaci v Jednacím řádu Sněmovny § 83 odst. 2), ale měl jsem na to málo času, možná, že se mýlím. Když to člověk sémanticky rozebere, nezdá se mi, že by z toho plynulo to, co Uhl tvrdí. Nejsem ale právník a třeba jsem něco přehlédl. V tom případě prosím o opravení.

Česká vláda přijala upravený (tj. seškrtaný) plán vojenských misí, který chce znovu předložit Sněmovně. Udělala ústupky ČSSD pokud jde o vojenskou účast našich vojáků v Afghánistánu a v Iráku. Je to nedůstojné a nijak si tím nepomůže, jen posílí opozici. Opozice to s odmítnutím misí přehnala a měla by se v tom teď vymáchat.

Bernd Posselt vyzval ČR, aby předsednictví EU využila ke zrušení Benešových dekretů. Svatá prostoto! Ta věc je pro budoucí desetiletí prohraná. Český parlament si odhlasoval, že jsou základem našeho právního řádu a Německo se s jejich nezrušitelností potichu smířilo. Máme v základech naší zákonnosti ohavné „shit“, jak by řekl český premiér, něco, co se dost podobá Norimberským zákonům, a budeme to tam mít ještě pěkně dlouho. Za nějakých dvacet – třicet let, až se ukáže, že by to mohlo sypat, vyleze nějaký vypasený akademik s mastnou hubou a slavnostně prohlásí, že to byly nelidské dokumenty a je třeba je okamžitě zrušit. Bude pak oslavován jako vzor mravnosti a hrdina a postaví mu pomník. Nevadí, do té doby budeme tu ohavnost, kde to půjde a pokud to půjde, vždy znovu a znovu připomínat, aby se náš budoucí hrdina měl o co opřít.

Renata Kalenská zmiňuje ve svém rozhovoru s ministrem Schwarzenbergenm údajný „kalendář“ ČSSD, v němž je uloženo, kdy bude co nejvíc ministrů blokováno jednáním v Bbruselu a jinde v EU, a kdy tedy bude nejjednodušší vládu odstřelit. To se mi nezdá, k odstřelu vlády je třeba 101 aktivních hlasů a absence (např. absence poslance-ministra) je fakticky hlas proti nedůvěře.

Jakýsi ruský chytrák (dříve kágébák, nyní učenec) přišel s prognózou, že do roku 2011 se USA rozpadne na 4 státy, de facto se o ně podělí Čína, EU,Kanada a Mexiko, a ani Rusko nezůstane stranou, obdrží Aljašku. Rusko se pak bude ucházet o světové vedení. Je to jakási obdoba Amalrikova „Přežije SSSR rok 1984“ (dnes vidíme, že Amalrik byl ve své prognóze relativně přesný), tentokrát typicky rusky vyčůraná: ke světovládě se dopracujeme tím, že někdo jiný se rozpadne, na to, abychom o ni vysloveně bojovali, jsme moc zbabělí, i když po ní odedávna toužíme jako nikdo na světě. USA by vlastně měly jaksi znovu přehrát to, co se přihodilo Rusům na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se jejich rudé impérium opravdu v podstatě samo od sebe sesypalo. USA mají naštěstí poněkud pevnější základy než bolševický kolos na hliněných nohou, který držely pohromadě zamindrákovaný nacionalismus, nesmyslná mesianistická ideologie a ukrutný teror.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.