Čtvrtek 11. prosince
Zprávou dne je nepochybně rozhodnutí poslance Pohanky vzdát se mandátu. Vládní koalice tím ztrácí jeden hlas, protože Pohanku nahradí poslankyně zcela loajální k ČSSD. Ke zprávě se zítra vrátíme. Na podstatě „rozvržení sil“ ve Sněmovně se sice nic zásadního nemění (menšinová vláda, menšinová koalice, cca sedm nedefinovaných poslanců), ale situace chaosu a bezvládí se stala zase o stupínek nesnesitelnější.

Před tím, než vyklidil pole, pomohl poslanec Pohanka ještě odhlasovat rozpočet na příští rok. Rozpočet podpořili i kverulanti z ODS, jeho neschválení by byl podle odborníků politicky natolik zničující signál, že pud sebezáchovy převládl nad touhou zavařit nenáviděné vládě. Je zajímavé, že v některých momentech mají kverulující a opoziční poslanci přece jen jakýsi pud sebezáchovy. Jsou to jakási poslední rezidua politické odpovědnosti.

Vypadá to, že se vládě podaří protlačit s odřenýma ušima zvýšení počtu českých vojáků v Afghánistánu. Podrží ji dvě zelené kverulantky, ovšem pod podmínkou, že vojáci nasazení v bojových akcích se na konci příštího roku stáhnou, protože „bychom neměli být v misi, která nemá humanitární charakter“, jak prohlásila podle Práva paní Zubová. Paní Zubová si možná nevšimla, že Armáda ČR není totéž co Armáda spásy. Bylo nasazení spojeneckých vojáků v druhé světové válce „humanitární misí“? A pokud ano, proč jí není nasazení v Afghánistánu? Základní otázka ovšem je: jaký smysl má takovéhle vládnutí? Jeden pitomý kompromis na druhý, jak si má vláda a ODS udržet aspoň minimální vážnost?

Náměstek policejního prezidenta Houba se v Právu obouvá do již dávno odvolaného plukovníka Kubiceho a vytýká mu mj. naprostou absenci zkušenosti s policejní prací. Tomu nerozumím, Kubice pracoval ve funkci šéfa ÚOOZ třináct let. Jak je možné pracovat třináct let ve vysoké funkci u policie a nemít pak žádné zkušenosti s policejní prací?

Podle MfD na Teplicku vstoupilo před kongresem do ODS asi 370 stavebních dělníků a hned jako delegáti okresní konference strany podpořili kandidaturu ministra Gandaloviče na místopředsedu strany. Taky protikandidát Řebíček se snažil, získal však prý (tedy ne on, ale jakýsi jeho stoupenec) jen 142 členů. Velmi by mne zajímalo, zda to všechno náhodou nejsou titíž lidé, kteří prý před časem zase jako novopečení (a často nevědomí) členové ČSSD podporovali regionálního lídra Bendu. Podle MfD byl tentokrát honorářem dlabanec, pivko a nespecifikované „veškeré pití“. Naše „demokratické“ politické strany jsou, jak se zdá, aspoň zčásti víceméně virtuální útvary s výrazně humanitárním posláním (nasytit a napojit sociálně slabé občany).

Pátek 12. prosince
Odchodem poslance Pohanky se posílil konstitutivní rys současného systému vládnutí v České republice: máme menšinovou vládu a menšinovou opozici. Toho, v čem se shodují, je minimum – je to vlastně jen to, že jsou hlupáci, zloději a zrádci (nemyslí si to pochopitelně sami o sobě, ale jedni o druhých). Vláda není schopna nic prosadit (teď už ani radar), ale opozice není schopna ji svrhnout. O osudu ČR rozhoduje cca 8 desperátů, které (jak doufám) už nikdo nikdy nikam nezvolí, ale teď si užívají svou hvězdnou hodinu. Nemohou dosáhnout vůbec ničeho, ale naopak zabránit úplně všemu. Mezi sebou se neshodnou na ničem, jen na tom, že vláda nesmí padnout, protože s ní by padli i oni, a to po zásluze na politické smetiště. Tématu se týká naše dnešní glosa. Tento způsob politiky, která má tu drzost se prezentovat jako demokratická, lidi pochopitelně otráví (vlastně z větší části už otrávil). Myslí si, že chodit k volbám nemá smysl, a člověk nalézá čím dál tím míň argumentů, kterými by je mohl přesvědčit, že nemají pravdu.

Vztahy mezi vznikající pravicovou stranou pana Macha a hnutím Libertas Declana Ganleyho jsou neujasněné. Zdá se, že se jedna druhé (druhého) bojí. Možná to souvisí s nejasnými finančními zdroji, které kdysi umožnily panu Ganleymu politický start a ukazují do země, kde zítra již znamená včera. Tam ovšem láskyplně vzhlíží i Machův guru na Hradě.

Způsob, jakým naše vlast odírá zrádnou šlechtu, je skutečně vynalézavý. Karl des Fours Walderode získal v roce 1947 zpět československé státní občanství. Po roce 1989 se však „objevila nová svědectví o jeho spolupráci s nacistickou okupační mocí“ a o občanství (a možnost získávat majetek) zase přišel. To je velmi nadějné, v návaznosti na tuto pěknou vznikající tradici bude v budoucnu jistě možné oživit i velký retribuční dekret, podle něhož lze každého zastřelit do dvou hodin po odsouzení revolučním tribunálem. Paroubkovi by se to mohlo hodit.

V souvislosti s návrhem novely trestního řádu, podle níž by mělo být zakázáno zveřejňování policejních odposlechů v novinách (Senát návrh vrátil Poslanecké sněmovně) prohlásil Petr Pithart, že zákazem by se stát smířil s úniky odposlechů, které by se bez možnosti zveřejnění mohly stát předmětem vydírání. Co si ten člověk všechno nevymyslí! Kdežto když zákon platit nebude, může si šéfredaktor po dohodě s politickou lobby, která mu odposlech přihrála, pozvat dotčeného politika a říci mu: tak podívej se, holoubku, tohle na tebe máme, a buď budeš pěkně hlasovat či jednat tak a tak a tak, nebo to na tebe vytáhneme. To ovšem podle pana Pitharta jistě není vydírání, jenom svoboda tisku.

Ruský prezident Putin, zřejmě zmožen sentimentálními vzpomínkami na vlastní mládí, pojmenoval jakýsi horský štít „Hora ruských kontrarozvědčíků“. Doufám, že po změně vládní garnitury budeme mít něco podobného i u nás, abychom uctili mj. řadu nevinných agentů StB, kteří se stali za vlády „tržních komsomolců“ obětí nevybíravých štvanic. Jen název je příliš dlouhý a neohrabaný, pro naše poměry bych doporučoval stručnou a výstižnou zkratku: „Fízlberg“. Nebylo by možné tak přejmenovat Říp?

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.