Pátek 5. prosince
Václav Klaus se rozhodl, že pozvání na kongres ODS přijme, dalo se to čekat. Kromě toho prý oznámil esemeskou několika ministrům za ODS, že je (zjevně coby zrádné skunky) maže ze svého telefonního seznamu. Na novinářský dotaz k té věci prohlásil: „Já jsem šokován tím, jakou taktiku začali používat někteří členové ODS, ministři. Ukazují novinářům soukromé esemesky, to už je opravdu síla.“ Člověk by řekl, že síla je spíš, když veřejný činitel posílá jiným veřejným činitelům soukromé esemesky tohoto druhu, nestydí se k nim veřejně hlásit a navíc ještě očekává, že adresát se nepochlubí. Neslušný člověk by neměl kalkulovat s tím, že objektu jeho neslušnosti nezbývá než spořádaně sklapnout kufry. Jinak vymazání z telefonního seznamu v mobilu je od našeho prezidenta zřejmě tím, co byla ve středověku klatba (magická formule údajně zní: „mažu si vás z mobilu“, správně by mělo ještě následovat „prašivý pse“). V této souvislosti mi přišlo na mysl, že Události už dlouho nikomu neudělily bobříka vyčůranosti.

Ministru Řebíčkovi podle toho, co řekl v rozhovoru pro Právo, vadí „extrémní zájem médií o akci, která je vlastně vnitřní záležitostí strany“ – tím má na mysli dnes zahájený kongres ODS. Bývá zvykem, že o sjezdech silných stran se v demokratické společnosti podrobně referuje a že lidi zajímá, co se tam děje, protože to tak či onak ovlivní i jejich život. Pan ministr si za těch devatenáct let, co uplynuly od listopadu, ještě nezvykl na svobodu informací.

Jiří Paroubek by chtěl, aby při jeho odchodu z politiky lidé spíše plakali (reagoval tak na slova ministra Římana, který prohlásil, že mu nezáleží na tom, je-li populární). Předseda ČSSD ovšem může být klidný: budou plakat daleko dřív.

Vedoucí eStat.cz Kožušník se rovněž v Právu pozastavuje nad tím, že v evropské politice má hlas malých států jinou váhu než hlas států, jakými jsou Francie či Německo. To neplatí v evropské politice, ale v politice obecně, a je to úplně normální. Malý (člověk, stát) má dvě možnosti: buď zakalkulovat do svých úvah, přání a projektů svou malost, na níž není nic špatného a není to žádná ostuda, nebo se chovat jako pablb, navíc s rizikem, že se mu to velmi nevyplatí. Cituji z Karla Havlíčka (který ovšem nebyl žádný konzervativec): „Zapírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval; z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže.“

Ruský prezident Putin se v televizním vystoupení, kde reagoval na dotazy diváků, vyjádřil v tom smyslu, že má „částečně romantickou duši“. K částečnosti jeho romantismu zjevně patří i to, že se přihlásil ke svému návodu, jak naložit s gruzínským prezidentem. Putinův výrok, jak známo, zní: pověsit za koule. Šarmantní. Našemu prezidentovi naštěstí nic podobného nehrozí, jednak má Putina rád a jednak je nositelem nagrády Púškina a ti se, jak aspoň doufám, za koule nevěšejí. Aspoň zatím ne.

Desátého listopadu jsem v této rubrice napsal: „MfD pokračuje rovněž v tažení na ochranu cti Milana Kundery, tentokrát za spolupráce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka. Pan Žáček dostal zjevně na vysoké politické úrovni masivní kartáč (od papalášů z ODS, kteří Ústav podpořili, protože si od něho slibovali, že bude demaskovat jejich sociálně demokratické protivníky a ne celebrity, které národ a jeho volení i nevolení představitelé milují) a distancuje se od svých podřízených, kteří k zveřejnění případu přispěli, i od jejich postupu. Považuji to za neseriozní a nekolegiální, v této štvanici je měl podržet nebo aspoň mlčet. V souvislosti s případem Kundera mluví o účelovém vytahování záležitosti. Ale účelové nebylo věc zveřejnit, účelové by bylo ji ututlat. Bude se v ÚSTRČR vyhazovat? Za totáče (přesněji řečeno v šedesátých letech minulého století) to takhle probíhalo. Nejdřív zásah politbyra, pak se vedení instituce podělalo a nato „provinilci“ letěli.“ A vida, už je to tady, a poletí sám ředitel. Podle téže MfD se rada ÚSTRČR rozhodla vypsat na Žáčkovo místo konkurs (moc si tedy svým pokáním nepomohl). Do konkurzu se ovšem může přihlásit i on. Vytýkají mu mj., že „předčasně“ zveřejnil informace o udavačství spisovatele Milana Kundery. V tomto případě (a taky v jiných) prý pracoval na politickou objednávku. Na jakou politickou objednávku? Kdo to objednal? A proč? Politická objednávka přece naopak zněla případ co nejrychleji zamést pod koberec.

Dnes večer začal kongres ODS. Situace ve straně se týká naše dnešní glosa.

V rozhovoru pro Lidové noviny si Mirek Topolánek stěžuje na volební systém, který znemožňuje trochu funkčnější koalice. Myslím, že chyba není v systému, protože v příštích volbách, jak to vypadá, bude možno utvořit velmi funkční koalici i při jeho zachování. Jejím pilířem ovšem nebude ODS, ale ČSSD.

Během návštěvy delegace Evropského parlamentu u Václava Klause došlo ke skandálu. Zelený europoslanec Cohn-Bendit kladl prezidentovi provokativní otázky, načež Klaus požádal vedoucího delegace, předsedu EP Pötteringa, aby mu lidově řečeno zavřel hubu. Pötteringovi nezbylo než tuto originální žádost odmítnout a Klaus pak říkal něco v tom smyslu, že po listopadu 1989 takové jednání na Hradě nepamatuje. Prezidentova žádost Pötteringovi byla ovšem naopak něco, co se u nás nosilo naposled někdy před těmi devatenácti lety.

A nakonec malá poznámka, nemohu si ji odpustit: je mi líto, ale musím pana Luboše Palatu (viz sloupek v dnešních LN) upozornit, že maďarský ministerský předseda se nejmenuje Gyurcsányi, ale Gyurcsány a Bratislava se maďarsky nejmenuje Pozsonyi, ale Pozsony (pozsonyi znamená bratislavský).

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.