Pátek 21. listopadu
Stínový ministr ČSSD Zaorálek si stěžuje, že nemá v ODS s kým jednat o případné toleranci vlády během doby, kdy bude ČR předsedat EU. Zároveň dává najevo, že ti, s nimiž by měl jednat, provozují zahraniční politiku, která mu nejde pod nos, což je (také) důvod potíží. Podmínka, že zahraniční politika vlády půjde opozici pod nos, ovšem v dosavadním celkem racionálním vymezení opoziční tolerance chybí, byla by to totiž absurdní drzost. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Romští aktivisté (např. Cyril Koky z vládní rady pro Romy) hrozí, že pokud se vláda nebude útoky na Romy vážně zabývat (což podle nich nedělá), „může situace eskalovat“. Jiný si stěžuje, že „90% obyvatel nechce za souseda Roma“. Otázka „chcete za souseda Roma“ je nesmyslná, drtivá většina obyvatel nemůže rozhodovat o tom, koho budou mít za souseda, a mají-li za souseda Roma, pak (pokud nejsou vyslovení psychopati) jim buď vadí, nebo nevadí jedině na základě zkušenosti ze sousedství. Podle romského aktivisty Petra Uhla v dnešním Právu prý hrozí v ČR romské nepokoje. Hromadné akce, při nichž se demonstranti konfrontují s vycvičenou a vyzbrojenou policií, mi nepřipadají moc pravděpodobné. O hodně pravděpodobnější je to, čím hrozil jakýsi další romský aktivista ze severní Moravy, že se Romové budou hromadně ucházet o azyl v zahraničí (vede je k tomu podle jeho slov strach o zdraví a o život). V tomto případě může ČR způsobit komplikace už několik stovek lidí, což je ještě méně náročné než demonstrace, které organizuje ČMKOS (navíc ČMKOS je jako cestovní kancelář zatím schopna zajistit pouze výlety do Prahy, nikoli např. do Montrealu). Myslím, že daleko nebezpečnější než romské nepokoje je, že díky reálným problémům, které soužití s Romy (některými, ovšem) pro mnoho lidí znamená, a vzhledem k bezradnosti státu v této věci získají velkou podporu extremisté prosazující násilná, a tedy jednoduchá řešení. Ti se, zvlášť když najdou ve veřejnosti podporu, nebudou masovým akcím ani náhodou vyhýbat. Karel Steigerwald, další romský aktivista, tentokrát z MfD, shrnuje výhrady české veřejnosti: „oni nepracují, kradou, smrdí, mají moc dětí, které taky nepracují, ničí byty a vysmívají se nám, když jdeme z práce. Když jdeme do práce, ještě spí, protože v noci řvou, až se nedá spát. To jsou vážné důvody k pogromu.“ Pan Steigewerwald by neměl tolik opovrhovat svými bližními, když už k nim nemá zrovna tak láskyplný vztah jako k Milanu Kunderovi. Ti lidé se velmi často nebojí jen že nebudou moci v noci nerušeně spinkat, bojí se taky o svůj majetek, o své zdraví a životy a o zdraví a životy svých dětí. Jistě, strach má velké oči, ale nedovedu si představit, že by si ho úplně všechen vycucali z prstu. Problémy jsou tu dva: je správné a legitimní, když stát chrání menšiny. To ale neznamená, že by měl chránit jen menšiny. A za druhé, nemohu se zbavit dojmu, že tzv. romští aktivisté (v tom případě, že jsou opravdu Romové) bývají bohužel generálové bez vojska (proto je jich taky tolik), což velmi ztěžuje smysluplnou komunikaci mezi nimi a státem. Podle BIS se konflikty jako ten v Litvínově budou opakovat. Jistě, extremisté vyčuchli, že se jim podařilo oslovit docela normální lidi, kterých je hodně (extremistů je žalostně málo), a budou toho chtít využít.

Plzeňská hejtmanka Emmerová přijala amerického „experta na protiraketovou obranu“, jak píše Právo, Theodore Postola. Podle jejích slov vycházejí expertovy závěry z matematických výpočtů, které nelze zpochybnit. Proto je přesvědčena, že by se o radaru mělo rozhodnout v referendu. Proč? Když expert vychází z matematických výpočtů, je to jasné, pokud proti tomu ovšem náhodou jiní experti nepostaví své matematické výpočty. V tom druhém případě je třeba dál počítat a ne dělat referenda. A vůbec, když je to věc matematiky, proč by se mělo dělat referendum o tom, zda dvě a dvě jsou čtyři?

Obhájce Barbory Škrlové z kuřimského případu je přesvědčen, že masmédia vytvořila v celé kauze veliký tlak. Bylo by tedy asi dobré zavést znovu cenzuru.

MfD přinesla pozoruhodný článek Miroslava Zámečníka o hospodaření českého komunistického režimu. Nejsem ekonom, abych ho dokázal do hloubky posoudit, ale něco na tom musí být: je otázka, zda český hospodářský zázrak (máme se dnes všichni jako prasata v žitě, přičemž kušnění patří u nás k věci) nebyl postaven na tom, že komunističtí papaláši nějak ještě měli zakódováno v paměti, že dluhy se pokud možno nemají dělat, a dlouhodobě se podle toho řídili. Šetřit a nedělat dluhy je civilizační vymoženost. Je škoda, že autor vynechal srovnání s „NDR“, kde byla situace určitě jiná než v Maďarsku a v Polsku.

Sobota 22. listopadu
Středočeský exhejtman Bendl veřejně prohlásil, že šance Pavla Béma na předsednický post v ODS jsou víceméně nulové. Zdá se, že nemá chuť zúčastnit se bojové vřavy na slabší straně. V souvislosti s jeho veřejným ohodnocením Bémových šancí se objevily spekulace, že mu bylo slíbeno křeslo ministra dopravy v Topolánkově vládě. Ať už je tomu tak, nebo ne, zaslouží si pan exhejtman čestný titul „obávaný spojenec“. Což teď už nejspíš ví Pavel Bém a měl by to vědět i Mirek Topolánek.

Bémovi se mezitím podařilo získat podporu několika především pražských poslanců, kteří vytýkají vedení strany, že směřuje doleva, jde jí o vládnutí za každou cenu, brání se otevřené politické diskusi o Lisabonské smlouvě a uzavírá problematickou dohodu o toleranci s ČSSD. Jde o jakousi výzvu k členské základně, volající po otevřenou diskusi. Pokud je zaměřena na chystaný kongres, nemůže tato inciativa sama o sobě Topolánka příliš ohrozit. Když Topolánek na kongresu vyhraje, vznikne pro signatáře otázka, co dál. Důsledné by bylo, kdyby si troufli stranu rozdělit. A pokud by se pak (nebo snad ještě předtím) dohodli s Paroubkem podobně jako někteří regionální lídři strany, nemělo by to chybu.

Podle průzkumu CVVM má ČSSD veliký náskok před ODS (43% ku 27,5). Výsledek potvrzuje v zásadě to, s čím přišel STEM, jen nedává ČSSD naději na polovinu poslaneckých křesel. Situace, v níž si sociální demokraté mohou vybírat spojence mezi KSČM, malými stranami a ODS, přičemž s každým partnerem by měli solidní většinu, zůstává zachována.

Prezidentovy vnitropolitické aktivity (intriky a šťourání se v ODS) se promítají i do jeho hodnocení. Podle STEMu ho pozitivně hodnotí 59% respondentů. Proti minulému měsíci ztratil 5%, proti situaci před rokem 11%. Mezi příznivci ODS přišel dokonce o 7%. Vypadá to, jako by i v ODS pomalu narůstaly obavy, že prezident, pokud nebude ve straně po jeho, se ji raději pokusí zbourat.

Poslankyně zelených Zubová odstoupila z funkce předsedkyně republikové rady strany. Jak by ne, nemá už v radě většinu. Zároveň spolu se svou kolegyní Jakubkovou vystoupila z poslaneckého klubu zelených (ve straně obě zůstávají). Tím si otevřely dveře k tomu, aby mohly v dalším hlasování o nedůvěře dát své hlasy Paroubkovi a následně se pokusit o změnu poměru sil ve Straně zelených. To nemusí být těžké, protože členská základna strany je poměrně malá a navíc se zdá, že má poněkud mlhavé obrysy a že strana vůbec není zakotvena na regionální úrovni. S něčím takovým se snadno manipuluje.

Mezi komentátory Práva panuje jakýsi neantagonistický rozpor ohledně hodnocení Mirka Topolánka. Zatímco Alexandr Mitrofanov ho vzhledem k jeho protiruské rétorice považuje za větší nebezpečí než Klause, jiní (Jiří Hanák, pokud se dobře pamatuji) ho mají za relativně menší zlo. Podobně píše v tomto čísle i Jiří Pehe. V duchu dlouholetých tradic listu to podává tak, že Topolánek „byl donucen“ pozvednout evropský prapor (ač se mu, sluhovi kapitalistů, vůbec nechtělo).

Nově zvolený jihomoravský hejtman Michal Hašek omlouvá najednou v Právu a v Lidových novinách svou spolupráci s ODS. Kromě toho, že v duchu svých způsobů a svého vychování označil nepřímo ministra Julínka za blbce, uvádí, že se mu vlastně podařilo srazit jihomoravskou ODS na kolena, vnutit jí ponižující podmínky (což je nejspíš pravda) a navíc ušít na ni boudu. Upsali se mu jako Honza v pohádce čertovi, že jihomoravští poslanci nebudou v Poslanecké sněmovně bránit ČSSD, aby prosadila zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Bylo by zajímavé zjistit, zda tím tahá za nos své vlivné spolustraníky, které zjevně poněkud nadzvedl, nebo své koaliční partnery z ODS. Je tu ovšem ještě třetí možnost, že se s jihomoravskou ODS opravdu na něčem podobném dohodl. Možná ovšem, že tahá najednou za nos jihomoravskou ODS i rozzlobené vlivné spolustraníky. Ozve se k tomu někdo z jeho nových koaličních partnerů? Jinak pan Hašek respektuje komunisty, jen mu „trošku“ vadí, že se ještě „úplně“ nevyrovnali se „všemi“ věcmi z minulosti. Takže, přeloženo do češtiny: zatímco s většinou se vyrovnali úplně, jsou tu nějaké maličkosti, s nimiž se sice taky vyrovnali, jenže bohužel ne úplně, a panu Haškovi to vadí, ale jenom trošku.

„Několik dětí“ „ze sociálně slabých a problémových rodin“ systematicky devastuje infekční oddělení nemocnice v Prostějově, píší v Právu. Každý si domyslí, že jde o Romy. Domyslil by si to i tenkrát, kdyby shodou okolností o Romy nešlo. Je to směšné a pokrytecké vyjadřování.

Právo přináší též článeček o vrahovi J. F. Kennedyho Oswaldovi, z něhož nepřímo vyplývá, že šlo o agenta KGB, který se vymkl kontrole svých nadřízených (vyplývá to z něho mezi řádky, podobně, jako z článku, který jsme zmínili v předchozím odstavci, skutečnost, že nemocnici v Prostějově pustoší romské děti). Že by tzv. Sověti (rozuměj ruští papaláši) byli nařídili zavraždění amerického prezidenta, považuji za vyloučené (na to byli moc velcí poserové). Ale pokud tomu bylo tak, jak jsem to z článku v Právu pochopil, museli mít Američané už podruhé během necelých dvou let co dělat, aby zabránili velké mocenské konfrontaci, vyvolané totální indolencí svých soupeřů.

Z deseti sociálně demokratických krajských radních ve Středočeském kraji je sedm bývalých komunistů. Bylo by zajímavé zjistit, zda to odpovídá procentu bývalých komunistů v řadách ČSSD. Nepřipadá mi to nepravděpodobné, ČSSD tak působí jako jakési méně výrazné béčko KSČM. Z někdejších komunistů mezi radními to v odpovědích na jakousi anketu MfD jeden jediný nijak neokecává, zasloužil bvy si tedy aspoň krapet důvěry. Ostatní byli buď v KSČM jen roka půl – dva, neměli žádnou důležitou funkci, nebo tam působili jako rebelové. Jedna exsoudružka uvádí jako polehčující okolnost (nebo si snad stěžuje?), že z toho nic neměla. Zdaleka nejlepší odpopvěď poskytl radní Karel Molnár: „Byl jsem v KSČ, jiná strana tu nebyla.“ Jednak to není pravda (být v ČSS nebo v ČSL bylo o něco méně potupné, a hlavně se tak člověk vyhnul členství v KSČ), a jednak a hlavně, proč bylo tehdy nutné lézt do nějaké strany?

Ján Slota uvedl, že nejbližším evropským politikem je pro něho Václav Klaus. Není to sice žádná velká chvála, ale zato je to poměrně výstižné.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.