Pátek 14. listopadu
Předseda ODS Topolánek se chystá podepsat s Paroubkem a ČSSD písemnou dohodu o jakési relativní toleranci ČSSD vůči vládě v období českého předsednictví EU. Tématu se týká naše dnešní glosa. Zdrojem problémů pro ODS nebude v současné době jen prezident Klaus, ale i první místopředseda Bém, který se zásadně postavil mj. proti tomu, aby byl současný předseda PS Vlček nahrazen Jiřím Paroubkem. Pro Béma mám v téhle věci jakési pochopení nepolitického charakteru, současné obsazení funkce předsedy PS považuji za relativně šetrnou k mému duševnímu zdraví. Připouštím, že to není zásadní argument. Paroubek se tváří, že „personální otázky“ ho zajímají až v poslední řadě, že iniciativa v této věci vyšla od ODS a že současná úprava mu politicky vyhovuje, troufl bych si ovšem tipnout, že se na tu funkci třese jako bernardýn na věnec buřtů. Bémovi a Klausovi samozřejmě jde o to, aby české předsednictví neprospělo ani nenáviděné Unii, ani nenáviděnému Topolánkovi. Jinak situace na naší politické scéně je pozoruhodná, každý výraznější krok se nakonec zablokuje na nějakém rozhodujícím blokačním faktoru (takových blokačních faktorů je v našem politickém systému příliš mnoho na to, aby mohl do budoucna fungovat). Blíží se chvíle, kdy česká politika díky tomu upadne do stavu totální nečinnosti. Přesněji řečeno, kdy se jako jediný technicky funkční útvar předvede skrytá či otevřená koalice ČSSD a KSČM. Na krajské úrovni se tento katastrofický scénář už pomalu naplňuje.

Pěkným symptomem téhož je osud další části zdravotní reformy. Zdá se, že členové vlády jsou už schopni jen vršit námitky proti tomu, co Julínek předkládá.

Možná, že je to něco všeobecného, postihuje to i mohutnější politické útvary, než je ČR, například Evropskou unii. Klausova exhibice v Irsku by nebyla možná, kdyby EU nebyla tak podivný jev: není to ani společenství států, ani jednotný politický útvar, ale něco na přechodu od prvního k druhému. Může se s ním stát leccos, rozhodně ale nemůže zůstat v tom stavu, v jakém je teď. Bude se buď nějakým způsobem integrovat, nebo se rozpadne. První varianta není vůbec optimální vzhledem k politické různosti subjektů, jež ji tvoří (např. Berlusconiho vláda projevuje obrovskou chuť stát se v EU Putinovým trojským koněm, převzali tuto roli od Schrödera, zřejmě je to velmi svůdné pokušení; také Sarkozy se velmi činí, oběma vadí radarová základna na území ČR, tím ohrožují základní státní zájmy ČR), druhá přinejmenším stejně špatná, Rusové by takového mocenského vakua okamžitě využili. A v této situaci se náš prezident předvádí jako opilý pasažér v restauraci na palubě parníku, kterému hrozí, že se (i s ním) potopí. Dotyčný o tom nic neví, je tak říkajíc pod parou a upřímně ho těší, jakou budí ve vznešené společnosti pozornost.

Stanislav Penc se rozhodl opustit Stranu zelených. Jeho rozhodnutí je logické: strana přestala být funkční. Znám Pence ještě z doby před převratem, mám na spoustu věcí jiné názory, o tom, že jde o slušného a důsledného člověka, jsem ale nikdy nepochyboval. Teď ho ve straně chválí i ti, kteří jsou připraveni paktovat se s Paroubkem a v případě nutnosti i s komunisty. Pence ctí, že k tomu by se nikdy nesnížil.

CVVM zjišťovalo důvody, proč lidé vstupují do stran. Zjišťovalo se ovšem ne u těch, co do stran vstupují, ale u těch, co se na to dívají. Podle nich vedou ty, co vstupují do stran, vesměs nízké zájmy. Taková anketa ovšem vypovídá daleko více o těch, kteří se jí účastní, než o těch, o něž tematicky jde. Že lidé vstupují do stran z důvodů tak říkajíc pragmatických, je normální. Otázka je, nemají-li případně ještě nějaké jiné důvody. Zjištění: ti, co vstupují do stran, jsou pěkné kurvy, mi připadá poněkud jednoduché, placaté a kolektivní vinou zavánějící.

Jiří Paroubek rozšířil svou argumentaci ve vztahu ke koalicím ČSSD - ODS na krajské úrovni. Původní zněla, že je sociáoní demokraté uzavírají proto, aby ODS zkompromitovali, předvedli jako stranu chtivou a bezzásadovou, a tak zničili. Nyní zvolil realističtější tón: „Byl bych radši, kdyby těch koalic s ODS bylo méně, ale aspoň je vidět, že jsme stranou s nejširším koaličním potenciálem a že nikomu nic nenařizujeme."

„Kdo se nedostal do konfliktu s StB (rozuměj za minulého režimu, bd), nevěděl, o co jde,“ říká v Mladé frontě Dnes historik Vilém Prečan. Devadesát procent lidí se v posledních dvaceti letech komunistického režimu nedostalo vůbec do žádného styku s StB (když pomineme Správu pasů a víz, což nebyl „standardní“ případ). Opravdu nevěděli, o co jde?

Šéfredaktoři několika významných periodik protestují proti omezování svobody slova tím, že se kriminalizuje zveřejňování odposlechů pořízených policií ČR. K tomu je třeba říci: zveřejňování odposlechů je dosti problematická věc, zvlášť když se to děje s politicky manipulativním úmyslem a jako faktická součást předvolební kampaně (MfD, to, že se inspirovali případem Kubice, je neomlouvá). To je otázka novinářské morálky. Základní problém ovšem není v tom, že se odposlechy zveřejňují, ale že unikají. Že unikají zásluhou advokátů, není důvod, proč škrtit noviny. Primární problém je s advokáty, ne s novinami. Jinak pokud jde o mne, s panem Porybným bych nepodepsal ani výzvu, že si děti mají čistit zuby.

Sobota 15. listopadu
Dohoda mezi ODS a ČSSD o toleranci vlády během evropského předsednictví ČR prý velmi pokročila. Konečnou, oficiální fázi prý povedou vicepremiér Vondra a místopředseda PS Zaorálek, dohoda nemá obsahovat personální otázky (není však vyloučeno, že je obsahuje nepřímo). Má naopak obsahovat závazek ČSSD, že během předsednictví nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě (stejně by asi v té době nedopadlo pro ČSSD příznivě) a že vláda umožní ČSSD „spoluúčast na českém předsednictví“ (to zní docela hrozivě). Předseda Senátu Sobotka vyjádřil velké pochybnosti nad účelností dohody vzhledem k tomu, že Paroubek zásadně žádné dohody s třídním nepřítelem nedodržuje. Pochyby jsou na místě, ale vládě a ODS stejně nezbývá nic jiného, než se na Paroubka spolehnout, je totiž úplně bezmocná. Je otázka (vím, že čistě teoretická), zda by v nynější situaci nebylo politicky účelnější honem jít od válu a předat tuhle zemi na čas pod kuratelu Paroubkovi. Bylo by to sice strašné, ale přece jen by byla pořád ještě reálná naděje, že dřív nebo později bude i on muset jít od válu. ODS dělá svou indolencí a rozložeností vše proto, aby chystaná politická změna byla na pořád a aby to byla změna režimu.

Komentáře k možnému vystřídání předsedy PS Vlčka vyjadřují jakousi zlomyslnou radost nad pádem neschopného vrtáka. Mně to střídání připadá lehce sprosté, asi jako když příbuzní zraněného při autonehodě, který ještě žije, už vyjednávají o prodeji jeho orgánů. Jeden z důvodů, proč Vlček lpí na funkci, je prý to, že musí splácet vysokou hypotéku, v tom případě mu to ovšem přece jen malounko patří, vratkosti svého postavení si přece musel být od samotného počátku vědom a takové zadlužení byla lehkomyslnost. Ale čemu se divit, podobně se v minulosti masově chovali Američané a vůbec lidé na Západě, a výsledkem je dnešní finanční krize.

Z pražských obvodů jedině Praha 1 nevyjádřila jednoznačně podporu Pavlu Bémovi. Hlasovalo se opakovaně, Bém a jeho stoupenci si stěžují, že situaci ovlivnil fakt, že členkou obvodní organizace je Lucie Talmanová. Nejlépe by bylo ji vyloučit (pokud nechtějí rovnou sáhnout např. k šikovně naaranžované dopravní nehodě). Vhodným důvodem je např. neplacení příspěvků (tak se kdysi na Praze 2 zbavili mne, ale až poté, co jsem se dostal do konfliktu s Klausem o Český telegraf).

Jiří Paroubek odjel na dovolenou. 17. listopadu oslaví první výročí výměny manželky i státní svátek. Pro předsedu ČSSD je 17. listopad významný především tím, že se toho dne před devatenácti lety večer se svými kumpány (byli z RaJ?) příjemně zmastil (tak se aspoň před časem sám nechal slyšet).

Novopečená hejtmanka Plzeňského kraje a někdejší strašlivá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová je v krátkých dějinách české regionální samosprávy první ženou na tom postu. Pociťuje to prý jako velký závazek, a to za všechny ženy, kterých je v politice stále velmi málo. Je třeba upozornit, že paní Emmerová byla naštěstí zvolena za ČSSD a nikoli za ženy jako celek, protože v tom druhém případě by to bylo třeba považovat za zvlášť nešťastný krok.

Na komentátorské stránce Práva pokračuje třeštění vyvolané prvním triumfem „autentické levice“ v krátkých dějinách ČR (autentická levice je ta, která se nebojí spustit s komunisty, protože cítí, že je jim víc než podobná). Jiří Hanák s tím má sice malý problém, ale nebojí se, protože „tak bezpečně jako dnes nebyl český stát v Evropě zakotven ještě nikdy, ať si političtí slepejšové a zapadlí vlastenci myslí cokoliv“. Pan Hanák by měl být svěřen do péče psychiatra: čelní političtí představitelé dvou mocných evropských států, Berlusconi a Sarkozy, fakticky uznali právo Moskvy diktovat si, jak smí a nesmí ČR pečovat o svou bezpečnost (která je v první řadě bezpečností vůči pažravým choutkám znovuzrozených ruských imperialistů), je jen otázkou času, kdy se k nim (znovu) přidá i Německo. Že se NATO před časem vyjádřilo sice nejasně, ale přece jen jinak, je jim fuk, oni jsou NATO. Nový americký prezident má ruce svázané předvolebními sliby a je pod tlakem těchto lidí. Je to tedy úplně naopak: tak špatně jako teď jsme na tom byli naposled někdy na sklonku roku 1937. Na hospitalizaci je i pan Hekrdla, srovnává Obamovo volební vítězství s naším převratem v listopadu 1989. je to už druhý neklamný příznak vážné nemoci, první se projevil tím, když vykládal nynější finanční krizi jako definitivní zhroucení kapitalismu.

Petr Uhl tvrdí, že v případě komunistické diktatury nešlo o genocidu, protože se nejednalo o vyvražďování a perzekuci lidí určité rasy, národnosti a náboženství. Já považuji za podstatné, že stejně jako u pronásledování z rasového hlediska šlo u pronásledování „třídního“ o použití principu kolektivní viny, a to na základě kritérií nezávislých na vůli diskriminovaného (se svým buržoazním původem nemohl diskriminovaný nic dělat). Genocida negenocida, rasová a třídní perzekuce si je podobná jako vejce vejci. A že byly výjimky? Ovšem, ale i v Německu existovali čestní árijci a ruský systém byl jednak nepořádnější a jednak ve svém darebáctví pružnější. Nemyslím, že by mu to ve srovnání s tím Hitlerovým sloužilo ke cti, nýbrž že je to v zásadě prašť jako uhoď.

Jinak Právo přineslo pozoruhodný rozhovor s nastupujícím jihomoravským hejtmanem Jiřím Zimolou. Tomu člověku výrazně chybí paroubkovská zavilá zloba vůči třídnímu nepříteli. Třeba v té partaji po krachu Špidlova pokusu o nekomunistickou ČSSD přece jen zbyli normální lidé (podle jeho vlastních slov není sám). V tom, co říká, je určitý závazek, že se nebude ve své funkci chovat jako prase. Bude zajímavé ho sledovat.

Sarkozyho a Berlusconiho stanovisko k protiraketovému štítu si zaslouží zvláštní komentář, protože se týká našich životních zájmů. Sarkozy exceluje i jinak: vyzval Moskvu, aby vyklidila dvě území v jižní Osetii. To je dobré, tím fakticky uznává, že ten zbytek Osetie jí patří, respektive mírněji řečeno, že tam může klidně zůstat. Proč?

Právo věští konflikt uvnitř prohnilého Západu o kompromitované zásady „kapitalismu“ (rozuměj svobodného hospodářství). Na jedné straně zkostnatělí anglosaští dogmatici, na druhé progresivní síly z kontinentální Evropy. Jazýčkem na vahách bude prý Brazílie, Rusko, Čína a Indie (zapomněli ještě na Venezuelu). Doufám, že je to další projev tzv. Hekrdlova syndromu, těžko léčitelné duševní choroby.

Karel Kaplan se v rozhovoru pro MfD zastává Beneše. V únoru 1948 prý „celých pět dní držel prostor pro demokratické strany, aby něco udělaly“. To je nehorázné: Především už bylo pozdě držet to, co před pěti lety pustil v Moskvě. A za druhé, v té chvíli už nebylo co držet, žádný prostor nebyl. Jediné, co mohl ještě udělat, bylo zmírnit svou historickou vinu tím, že nedá komunistickému puči své faktické požehnání. Nemohl už zachránit dějiny, ale aspoň kousek své nesmrtelné duše. Opakuji, co jsem tu už napsal: Edvard Beneš byl (nejen kvůli tomuto, ale taky kvůli tomuto) opovrženíhodné individuum. Hanba mu.

Respekt zveřejnil dokument, podle něhož Milan Kundera (údajně, je třeba pro jistotu dodat) kdysi udal člověka, který pak strávil řadu let ve vězení. Do časopisu i do ústavu, odkud materiál „unikl“ se pak pustili oficiózní čeští kulturträgři, v neposlední řadě Karel Steigerwald (viz dnešní Kavárna). Je pozoruhodné, že své lynčerské tažení (zapojili se i „pokrokoví autoři ze Západu“) vydávají za obhajobu Kundery před útoky typu Arijského boje. Tažení typu Arijského boje přitom rozjeli oni. Ostatně, čemu se divit, Kundera je jedním z nich, je tak říkajíc jeden z praotců nynější oficiózní české kultury (to je samozřejmě jedna věc, a udávání druhá). Brání sebe samy. Měli by za tím účelem založit nějaké odborové sdružení, něco na způsob LOK (ale to by možná příliš bilo do očí).

Václav Havel dal v rozhovoru pro LN průchod své dějinné skepsi: „Někdy se mě zmocňuje pocit, zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí.“ Docela ho chápu, mívám občas podobné pocity, jenže Jan Ruml mu namítl, a docela právem, že máme demokracii a že za to, jak lidé volí, si mohou politici sami. Místo abychom se my, veřejně činní lidé, sami ptali, co jsme všechno zvorali, mluvíme o „části obyvatelstva“, v jejichž očích se nám podařilo se zkompromitovat.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.