Středa 5. listopadu
Levá část amerického politického spektra a česká veřejnoprávní televize šílí nadšením: americké volby vyhrál Barack Obama. Já z toho žádnou zvláštní radost nemám, za mého života se američtí prezidenti, kteří „přinášeli změnu“, projevili buď jako podvodníci (Jimmy Carter), nebo změnu opravdu přinesli, ale až poté, co dostali pořádně přes nos od svých zahraničních protivníků: pak se začali chovat jako normální američtí prezidenti (to byl případ Johna Kennedyho). Zahraniční protivníci (rozuměj Rusové) mají naštěstí zvyk mladé a podle nich nezkušené prezidenty plné dobré vůle provokovat politikou z pozice síly: zpravidla to pak naštěstí končí tím, že dostanou strašně přes nos zase oni (což byl opět případ Kennedyho). Mám bohužel nepříjemný dojem že ke Kennedymu se Obama nemůže ani čuchnout. Už také proto, že když v Americe opravdu o něco jde, vyhrává lepší z kandidátů jen velmi, velmi těsně (viz zase případ Kennedy). I nyní tolik nenáviděný Bush vyhrál v první volbě velmi těsně, a jsem přesvědčen, že v budoucnu bude jeho politika hodnocena o hodně spravedlivěji než je tomu dnes (netroufl bych si to říkat, kdyby toho názoru nebyl také Henry Kissinger). Pro nás, co už zase žijeme v bipolárním světě, to znamená, že se pro příští měsíce, možná léta musíme připravit na nejhorší: od Klause, od Paroubka, od Putina a jeho cvičeného Medvěděva, a možná i od Obamy. Jediné štěstí je, že Američané, na rozdíl od našich evropských spojenců, byli doposud imunní vůči mnichovanství. Doufejme, že jim to vydrží.

„Průlom: Moravskoslezský kraj povedou soc. dem. S komunisty“, zní titulek v Právu. Člověk by sice na jeho začátek volil jiné slovo, začínající na „prů“, ale budiž: dalo se čekat, že Paroubek takovou koalici aspoň v jednom – dvou případech předvede, aby si náhodou malé strany a ODS nemyslily, ž je komunisty jen straší. Mezitím ovšem v Karlovarském kraji uzrála varianta, která se Paroubkovi nepochybně daleko víc hodí, totiž tzv. „duhová koalice“, tj. koalice oranžové, rudé a pak někoho, kdo má dost silný žaludek na to, aby v této společnosti dělal třetího do mariáše. V tomto případě jsou to „Doktoři za světlou budoucnost“, nebo jak se to kuriózní společenství jmenuje (občas to vypadá, jako by do politiky z tohoto oboru odcházeli hlavně blbové a darebáci; možná by to bylo dobře, protože léčením by se pak zabývali ti zbývající, tj. slušní a inteligentní). Duhová (růžovo-červeno-bílá) koalice funguje jako pračka na komunisty. Když jí projdou, stanou se všeobecně košer.

„V každé slušné zemi po takovém (volebním, bd) výsledku spáchá předseda strany harakiri,“ míní pan poslanec Schwippel. Já bych spíš řekl, že ve slušné zemi nebývají poslanci jako pan Schwippel, Tlustý nebo Raninec. Tato trojka se teď možná ještě rozmnoží o nového poslance Janečka (vystřídal poslance Kladívka, zvoleného senátorem), který jen co nastoupil, už dělá potíže ministru Nečasovi. Topolánek to bude mít velmi, velmi těžké. Asi proto neprovádí žádné změny ve vládě, počítá se s tím, že k nim přikročí až po kongresu ODS – zatím udržuje v nejistotě ministry (vyhození jako obvykle přejdou do Bémova tábora) i odvolené hejtmany (pro někoho z nich se může ve vládě najít místo).

Klaus úspěšně zbojkotoval projednání ústavní stížnosti na Lisabonskou smlouvu před Ústavním soudem: v době, kdy mělo proběhnout, bude na cestě v zahraničí. Proto se patrně smlouvu nepodaří v parlamentu přijmout ještě tento rok. To je fikané: jednak kritiku slízne Topolánek, a to během českého předsednictví v EU, a jednak česká republika nabude v Unii ještě horší pověsti, než jakou měla dosud (což ovšem Klausovi nevadí, protože EU mu může být ukradená).

Varšavský soud rozhodl, že polského prezidenta Kaczyńského lze veřejně nazývat „kačerem“, protože slovo „kačer“ není urážka (Poláci mají zákon trestající urážku hlavy státu). Říkají mu tak davy, jeden novinář to napsal, hrozily mu tři roky natvrdo, ale nakonec to dopadlo optimálně, podařilo se mu naopak prosadit soudní rozhodnutí o tom, že prezidenta lze nazývat kačerem veřejně. Hranice svobody slova se v Polsku opět o něco rozšířily.

V Mladé frontě Dnes si se mnou vyřizuje účty Tomáš Zahradníček. Píše mj.: „Napsal jsem, že badatel si v archivu obyčejně všimne „známého jména“, a u toho můžeme myslím zůstat. Známé jméno nosí po pětačtyřiceti letech veřejného působení i Bohumil Doležal. Velice bych mu nepřál, aby se dočkal toho, že někdo najde v archivu jeho jméno v odiózních souvislostech a dokument hned zveřejní s pocitem, že odpálil nálož osvětlující Doležalův život, názory a dílo. Nevím a nehodlám zjišťovat, kolik se ve stovkách kilometrů dosud nepřečtených archiválií z posledního půlstoletí dochovalo dokladů s výskytem jeho jména, doprovozeného údaji pravdivými, zkreslenými a nepravdivými, přičemž případné posuny proti tomu, co se skutečně stalo, mohly být založeny na blbosti, omylu, zlé vůli nebo třeba na ochotě pomoci.“ Pan Zahradníček jednak vůbec nenapsal, že badatel si v archivu obyčejně všimne známého jména, nýbrž napsal to, co jsem ocitoval. A za druhé, pan Zahradníček nehodlá zjišťovat, co všechno se píše v archivech StB o mně. Jistě, pokud budu dál zlobit s Kunderou, posvítí si na mne jiní, v MfD na to mají osvědčené specialisty. Proto mne ani nenapadne přestat. Jen se musím připravit na důkladnou lustraci ze strany hradního média. S napětím očekávám výsledek.

Čtvrtek 6. listopadu
V USA i v Evropě pokračuje obamovské šílení. Je zjevné, že ti lidé si do nově zvoleného amerického prezidenta projektují něco, co nemůže unést. Každý něco jiného, ale všechno se to nápadně podobá spasení. Je třeba říci, že Obama k tomu mocně přispěl tím, že hlásá Změnu s velkým Z. Kdo by nechtěl změnu, samozřejmě jen tenkrát, bude-li k lepšímu. Pohříchu velká většina změn je právě opačného charakteru. Aby mohl vyhovět všem, Obama nesliboval raději nic konkrétního. Srovnávat toho člověka s JFK je ukrutná křivda na Kennedym. Obama, je mi líto, v sobě má něco podvodnického (podobně jako kdysi Jimmy Carter) a své rozvášněné voličstvo nemůže nezklamat. Navíc si ho Kreml v dohledné době po svém způsobu otestuje. Vůbec si nepřeju, aby v tom testu selhal, nejsem sebevrah. Jen se pořádně bojím, že selže. Jinak být Američanem, ani by mne nenapadlo ho volit. Američan ovšem nejsem, a tak jen s hrůzou očekávám, co „Změna“ udělá s naším regionem. Nemáme na vybranou, buď Američané, nebo Rusové. Skoro bych řekl, že to budou zase Rusové, náš lid Američany nechce a Rusů se nebojí.

Celosvětovou radost ze zvolení Obamy u nás nejlépe tlumočí Mladá fronta Dnes. Citují tam např. nadšení nějaké Američanky jménem Sherryl, jejíž prarodiče z otcovy strany byli otroci. Moji prapraprarodiče ze všech stran byli zase nevolníci, což platí pro drtivou většinu Čechů. Máme si kvůli tomu dát nohu za krk?

Obamovo kouzlo funguje i u nás: nadšeni jsou vládní činitelé, protože očekávají, že snadněji prosadí radar, nadšen je Zaorálek, protože věří, že naopak radar zakáže. Ve skutečnosti to, zda radar u nás bude či ne, nezávisí na Obamovi, ale daleko spíš na Paroubkovi a Putinovi.

Ondřej Schneider se na blogu Ihned ohradil proti tomu, že jsem ho označil latentním protibělošským rasistou. Jde o tuto pasáž z předvčerejšího Co týden dal: "Ondřej Schneider píše o tom, co Amerika očekává od nového prezidenta, a co si může slibovat od každého z kandidátů. Uzavírá: „Možná je už Amerika zralá na historický okamžik, kdy jí bude vládnout příslušník jiné než bílé rasy, a možná, že za to trocha levicového ekonomického programu stojí.“ Je mi líto, ale to je latentní rasismus (protibělošský, i protibělošský rasismus je možný, i když stoupenci „politické korektnosti“ při tom slovním spojení dostávají nepochybně epileptické záchvaty). Pro každou zemi – a tedy i pro USA - je důležité, aby prezident měl rozumný a realistický program. To, jestli je bílý, černý, žlutý nebo puntíčkovaný, je zcela irelevantní a zavádějící." Namítá proti tomu: „Co se to tady děje? Co je rasistického na tom, když připustím, že fakt, že prezident USA bude černoch je významný sám o sobě? Samozřejmě, že nejdůležitější je, aby prezident měl slušný program a vědel co má dělat. Ale upřímně řečeno, jak to poznáme? Většina voličů spoléhá na integritu a inteligenci kandidátů a nestuduje detaily programu. Ale to, že Obama pochází z (částečně) černošské rodiny je pro řadu Američanů osvobozující pocit.“ Doufám, že těch Američanů, co je to pro ně osvobozující pocit, není dvakrát moc: společnost, která není zatížená rasismem, se houbeles stará o to, je-li její politik běloch, černoch, Vietnamec, žid nebo Rom, protože to právem považuje za něco politicky úplně irelevantního. Se zemí, kde to hraje roli, není něco v pořádku.

Jiří Paroubek má jakési potíže s koalicemi. Všude v krajích se přátelé snaží o co nejduhovější spolupráci, ale nakonec jim z toho vždycky vyleze otevřený nebo neobratně skrytý holport s komunisty. (Paroubek se usilovně zasazuje o spolupráci s malými středovými stranami, ale naráží na neochotu KDU-ČSL nechat se z pozadí podporovat od KSČM nebo s ní dokonce sedět v koalici.) Problému se týká naše dnešní glosa.

Ministr Langer navrhuje zákaz „Dělnické strany“. Stejný přístup by si zasloužila i Národní strana, protože pokud si nějaké politické uskupení zřizuje paravojenské útvary, dělá to proto, aby, ač samo v nepatrné menšině, mohlo lépe terorizovat společnost; a společnost má právo se bránit.

Pavel Verner má v Právu starost o to, co se stane po zákazu zveřejňování policejních odposlechů. „Co když ale většina takhle zveřejněných případů plynula ze zoufalství vyšetřovatelů, na které kdosi seshora vyvíjel tlak, aby vyšetřovanou věc zahráli do zázemí?“ To je krásně řečeno, protože se to samozřejmě vztahuje i na zveřejnění Kubiceho zprávy, kvůli níž ČSSD tolik (a musím přiznat že právem) řve. Pan Verner dále píše: „Předseda ústavně-právního výboru Marek Benda je zkrátka hlava otevřená. Jelikož stát neumí zařídit, aby policisté, státní zástupci a advokáti neposkytovali tisku informace z vyšetřování, sejmou zákonodárci novináře, rázně po bolševicku.“ Velmi rád bych uvěřil, že pan Verner nelže, jenom se plete, ale vůbec mi to nejde. Benda totiž řekl, že stát neumí zařídit, aby informace z vyšetřování neposkytovali advokáti. Na komentářových stránkách Práva se v posledních dvou letech předvádí „obrněná pěst levice“, jakási sociálnědemokraticko-komunistická úderka, sladěná způsobem, který dosti připomíná psaní toho listu před listopadem 1989. Výjimky jsou čím dál tím vzácnější. Je to tristní čtení.

Ve Spojených státech proběhla místní referenda, v řadě z nich byly „odzákoněny“ sňatky homosexuálů. S Obamou ovšem přijde Změna: na mnoha místech se naopak nekompromisně zakáží sňatky heterosexuálů.

V Právu se staví na obranu Milana Kundery jakýsi Bernard-Henry Lévy. Píše: „I když ho vůbec neznám, myslím na sklíčenost, kterou musí pociťovat, když jako velikán literatury vidí ke konci svého života smečku nenávistných trpaslíků, kteří mu strhávají masku, aby mu mohli lépe plivnout do tváře… myslím na onen řízený balet literární války, kde víte dopředu, že nikdy nemáte druhou ránu, a že když se časopis, který má ještě ironií osudu tu drzost se jmenovat Respekt, rozhodne vyřídit si účty a zničit vás, nemáte jinou zbraň než ránu přijmout, nastavit záda a rozhodnout se žít po zbytek života s hanebným stínem, který ke všemu není váš.“ Mne spíš fascinuje drzost toho individua, s jakou si jednak osobuje mluvit nám do toho, jak se u nás mají a nemají jmenovat časopisy. A dále: ve skutečnosti druhou ránu nemá jen ten, kdo opravdu práskal. Pak to je docela v pořádku. A když se něco zveřejní, je to cesta k tomu, aby se ukázalo, zda na tom obvinění něco je nebo ne.

Jiří Paroubek prý navrhuje vládě klid zbraní po dobu českého předsednictva v EU, pokud bude přijata Lisabonská smlouva a vláda se bude zabývat harmonogramem přijetí eura. Řekl bych, že věcně vzato jsou to přijatelné podmínky a Topolánek by na ně měl přistoupit. Je-li to ovšem v jeho silách.

Dr. Rath chystá ve středočeském kraji akci zlatý déšť. Bude se snášet v krajských nemocnicích, a to na lékaře a sestry. Bude zajímavé, kde na to vezme a kdo na to doplatí.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.