Pondělí 3. listopadu
Mirek Topolánek zahájil dosti okázale svou „volební kampaň“ za obhájení předsednické funkce v ODS. Jeho oponent Bém mu to vytýká, mluví o „chřestění zbrojním areálem, demonstraci síly a šíření strachu“. Ovšem, to není jeho styl, on pracuje okopáváním kotníků, zákulisními intrikami a úlisnými řečmi. Před pár dny např. se jakoby náhodou za jeho přítomnosti (jak by ne, je přece vlastně taky hejtman) sešla schůzka odvolených krajských hejtmanů ODS, zrovna v době, kdy byl Topolánek na státní návštěvě ve Francii. Ale vlastně by se tomu nedalo nic vytknout – kdyby to byl první místopředseda ODS svolal poctivě jako svůj předvolební mítink nebo poradu týmu svých spolupracovníků. Pak by ale možná úplně všichni hejtmani nepřišli. Ve skutečnosti na tvrdém zápase o předsednické křeslo s okázalou kampaní vůbec není nic špatného, a pokud to pan Bém bude dělat, nemůže mu nikdo vytknout ani popel. On představuje tradiční, „klausovskou“ orientaci ODS, což je legitimní. Legitimní není, když zároveň předstírá, že mu o nějakou kampaň vůbec nejde. Také straší, že „Topolánkův fanklub“ v případě neúspěchu stranu rozštěpí. Obecně vzato, jsou situace, kdy je rozštěpení nutné a legitimní (i když udržet jednotu velké strany je jistě dobré). Topolánova pozice vůbec není záviděníhodná. Prohrál dvoje volby a svou koncepci začal formulovat tak pozdě, až jej někteří podezírají (a to podezření je pochopitelné, i když ho nesdílím), že se snaží jen dodatečně zideologizovat své jednání. Navíc je v choulostivé situaci: měl by někoho z vlády vyhodit a přitom se může s velkou pravděpodobností spolehnout na to, že vyhozený přejde okamžitě do opačného tábora (tak vypadá zásadovost po česku). O změnách ve vládě se jen spekuluje. Přitom některým úvahám moc nerozumím. Mluví se např. o tom, že ministr Gandalovič patří do Bémova tábora. Přitom to z jeho dosavadního jednání na veřejnosti vůbec nevyplynulo a včera se naprosto jednoznačně postavil za Topolánka. Topolánkově choulostivé pozici je věnována naše dnešní glosa.

Zároveň se poněkud zmírnily vztahy mezi koalicí a opozicí, tj. mezi Topolánkem a Paroubkerm. Údajně z Topolánkově iniciativy došlo ke schůzkám, během nichž se mluvilo o českém předsednictví EU, ale nejen o něm, o možnosti a rozsahu tolerance vlády ze strany opozice. Tohoto tématu se týká moje poznámka z dnešních Lidových novin. Paroubek považoval za nutné zdůraznit, že ke kontaktům došlo z Topolánkovy iniciativy. Zřejmě se domnívá, že iniciativa k takové schůzce je výraz slabosti. Proč? Nabídnutá ruka není v civilizovaném světě slabost, ale slušnost. Slabost je to jen v českém Hulvátově (viz zdůrazňování expremiéra Zemana, že se s ním všichni setkávají výlučně na svou vlastní žádost).

V Právu mají zvyk, že když někdo polemizuje s jejich redaktorem, uveřejní hned pod tím a ve stejné úpravě redaktorovu odpověď (tentokrát si tam tímto způsobem vyřizuje účty s odvážlivcem, který si dovolil s ním nesouhlasit, Petr Uhl). Považuji to za nechutné (chtěl jsem původně napsat za prasárnu, ale pak jsem si to rozmyslil). Možná, že by to mohli do budoucna ještě zdokonalit a otiskovat jen redaktorovu odpověď.

K zákazu zveřejňování policejních odposlechů se v MfD vyjádřil šéfredaktor Čásenský. Píše o tom, že jsou zveřejňovány „poměrně zřídka a téměř výlučně vždy v případech, kdy lze hovořit o veřejném zájmu – ať už to byla fotbalová korupce nebo kontakty mafiána Mrázka s politiky z ČSSD a ODS.“ Formulaci by chtělo vylepšit v tomto smyslu: „jsou zveřejňovány Mladou frontou Dnes poměrně zřídka“, „kdy lze hovořit o veřejném zájmu prezidenta Klause a jeho týmu“ a „s politiky ODS, a aby se neřeklo, trošku taky ČSSD“. (Jinak zákaz sám je projev jakési bezmocnosti, funkční policie by měla být schopná si záznamy uhlídat, aby se nedostaly do nepovolaných pracek různých novinářských lobbistů.)

Ondřej Schneider píše o tom, co Amerika očekává od nového prezidenta a co si může slibovat od každého z kandidátů. Uzavírá: „Možná je už Amerika zralá na historický okamžik, kdy jí bude vládnout příslušník jiné než bílé rasy, a možná, že za to trocha levicového ekonomického programu stojí.“ Je mi líto, ale to je latentní rasismus (protibělošský, i protibělošský rasismus je možný, i když stoupenci „politické korektnosti“ při tom slovním spojení dostávají nepochybně epileptické záchvaty). Pro každou zemi – a tedy i pro USA - je důležité, aby prezident měl rozumný a realistický program. To, jestli je bílý, černý, žlutý nebo puntíčkovaný, je zcela irelevantní a zavádějící.

Úterý 4. listopadu
Dnes volí v USA nového prezidenta. Nevyznám se v americké politice natolik, abych se odvážil mít silný názor. Obama mi připadá dost nedůvěryhodný a jeho představa o tom, že Američané do šestnácti měsíců opustí Irák, sebevražedná. I kdyby byla invaze do Iráku chyba (což si nemyslím), tohle by ji jen umocnilo.

Jednání o krajských koalicích je místy dosti zábavné: na Ústecku probíhá nelítostná řež mezi přáteli Bendou a Foldynou, na Liberecku se nedaří utvořit levostředou koalici (žádná ze dvou středových stran není zjevně ochotná tvořit s ČSSD menšinovou „vládu“ s komunisty, a na rozdělení hlasů v radě se s ČSSD nedokáží dohodnout). Člověk by přitom řekl, že při takovém „blyštivém vítězství“ musí jít všechno ráz dva. Komunisté jsou zklamáni malou vstřícností ČSSD – zdá se, že mají šanci se dostat do rady nanejvýš ve dvou krajích. Paroubek by si je nejspíš chtěl ponechat stranou jako strašáka na ostatní: když nebudete dost hodní, zavolám na vás rudého čerta…

Vláda schválila návrh novely devizového zákona, podle níž budou u nás cizinci moci nabývat nemovitosti. Končí totiž pětileté období, po které EU povolila Česku výjimku v této věci. Původní úprava byla přijata proto, aby nám nerozkradli republiku Skopčáci, případně Sudeťáci. Díky ní je nahradili Rusové. Proč ne, jsou to naši slovanští bratři a máme s nimi ty nejlepší zkušenosti.

Ministr Gandalovič odvolal ředitelku hřebčína Kladruby. Netrpělivě očekávám, kdy vystoupí Jiří Paroubek a prohlásí, že až ČSSD vyhraje volby, povolá ji okamžitě zpět.

Petr Uhl hodlá spasit Ameriku. Je to v podstatě křesťanský postoj; podle toho, jak o ní píše, mu totiž musela strašlivě ublížit. Jeho vize je následující: „V dnešní krizi hodnot jim stará Evropa může pomoci najít opět sebedůvěru, zbavit se méněcennosti…“ Stará prohnilá Evropa bude mít v dnešní krizi dost práce sama se sebou.

Rovněž v Právu vyšel pozoruhodný text předsedy ČSSD Jiřího Paroubka (kdyby Jiří Paroubek v budoucnu náhodou přišel o funkci šéfa ČSSD, mohl by se stát v Právu komentátorem, docela by do toho kolektivu zapadl). Podrobuje nejprve drtivé kritice nedostatečnost českých médií: „Zcela se tak vytrácí objektivní pohled na úspěch ČSSD, který by se neomezoval jen na posledních šest měsíců volební kampaně, ale zhodnotil by situaci i s ohledem na více než dva roky, které uplynuly od voleb v roce 2006.“ Následuje šestnáct odstavců srandovního nafukování. Podstatná je obhajoba toho, že ČSSD permanentně provádí průzkumy veřejného mínění, které umožňují jejím politikům „správě nastavit výběr i způsob komunikace témat, popřípadě jejich prioritu“. Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat význam objektivních průzkumů veřejného mínění, musím upozornit za prvé, že průzkumy, a zvlášť ty, které si zadávají strany, veřejné mínění nejen zrcadlí, ale taky ovlivňují, čehož mohou různí vyčůránkové cynicky zneužívat (všimněte si prosím, že jsem nikoho nejmenoval). A za druhé, že politik má dělat správnou a spravedlivou politiku, která vždycky nemusí být – a často není – v souladu s tím, co chce v té chvíli, kdy ji dělá, většina lidí. A dělá to v naději, že většina lidí je nakonec schopna správnost a spravedlnost uznat. Proto bývají volby jednou za čtyři roky a ne každý den ráno přes internet, jak o tom sní někteří ujetí technokraté.

Jedenáct „světových autorů“ se postavilo za Milana Kunderu ve věci údajného udávání. Ta akce je natolik nehorázná, že se k ní vrátíme, jakmile nám to čas dovolí.

Václav Klaus na své cestě do Srbska nezklamal. Dal najevo svou nespokojenost s tím, jak Evropa za přispění ČR řešila problém Kosovo, distancoval se od vlády a sklidil za to vděk svých hostitelů. Nebylo by možné udělat pro Klause nějakou malou zvláštní Českou republiku (třeba na území Pražského hradu, který by získal podobný statut jako Vatikán)? Chrám svatého Víta, vyrvaný z pracek hnusných křesťanů, by pak mohl sloužit kultovním obřadům, které by celebroval první místopředseda ODS Bém v tom duchu, v jakém se nesou jeho dva rozhovory pro LN a MfD z minulého týdne.

Společnost GHfK Praha uspořádala průzkum veřejného mínění ohledně toho, jak jsou lidé spokojeni s různými faktory kvality života a jakou jim přikládají váhu. Pozoruhodné je, že jsou velmi spokojeni s mírou svobody ve společnosti (zatím pořád ještě nejspíš právem), ale svoboda toho přitom pro ně dvakrát moc neznamená (na rozdíl např. od zdravotní péče). Zjevně by ji v nejhorším případě oželeli. To není do budoucna moc povzbudivé.

František Bublan se v MfD vyjadřuje k otázce odposlechů a říká zhruba to, co jsem napsal včera (že to, aby neunikaly, by měla řešit především policie). Marek Benda namítá, že informace o odposleších unikají také od advokátů, na něž stát nemá žádné instrumenty. Na tom argumentu něco je. Zároveň je fakt, že (jak jsem přesvědčen) zrovna MfD se podařilo výrazně ovlivnit výsledek voleb zveřejněním policejních odposlechů a že podobné ovlivňování klíčových momentů politického života je nemravné a nekalé. Je ovšem otázka, zda se absolutní nedostatek politické kultury a politické pletichaření některých médií dá nahradit represivními zákony. Stačilo by, kdyby se ti lidé styděli něco podobného dělat: jenže oni to neumějí a ve společnosti není takové rozpoložení, z něhož by vyplývalo, že za podobné ovlivňování politiky je třeba se stydět.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.