Pondělí 27. října
O tom, jak dopadly senátní volby, jsem už v této rubrice psal a výsledek okomentoval. Taky jsem se vyjádřil k projevu presidenta Klause, který Mirka Topolánka náležitě okopal, z přísně nadstranického stanoviska, ovšem. Opakuji jen, že tento způsob politického angažmá považuji za poněkud podlý.

Petru Pithartovi se díky Paroubkově ČSSD otvírá cesta ke kariéře, sociální demokraté uvažují o tom, že by jím nahradili předsedu Senátu Sobotku, který má nevhodný kádrový původ (je z ODS). Uznání si zaslouží pouze senátorka Gajdůšková, která sice považuje Pitharta za velmi přijatelného kandidáta, ale zároveň řekla: „osobně si myslím, že bychom se měli chovat korektně a respektovat poměrné zastoupení. ODS takto postupovala a my bychom měli postupovat podobně.“ Je příjemné, že se v ČSSD najdou lidé, kteří nesdílejí pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Potíž mají i lidovci, protože Pithart by sice mohl být zvolen i bez podpory komunistických senátorů, ale ta možnost je vachrlatá (kromě ČSSD a lidovců by pro něho muselo hlasovat ještě pět dalších senátorů, „osobností“, tj. lidí mimo zavedené strany, je v Senátě sedm a pro všechny osobnosti je příznačné, že nikdy nikdo neví předem, co provedou). Komunisté by Pitharta celkem brali (smutné vysvědčení!), předseda lidoveckého klubu Jílek by ovšem měl s komunistickou podporou problém. Pithart asi ne. I tuto možnost jsem okomentoval.

V neděli večer zasedlo grémium ODS a poskytlo Topolánkovi jakýsi oddychový čas. Topolánek je ochoten nekandidovat na předsedu ODS, pokud by jeho nástupce držel program liberálně - konzervativní středopravicové strany s masovou podporou, zaručil jednotu ODS a zachoval trojkoaliční vládu. V pozoruhodném rozhovoru, který poskytl Lidovým novinám, poprvé zformuloval rozdíly, které vidí mezi svou koncepcí a koncepcí svých odpůrců v ODS, a řekl rovnou, že za svého vhodného nástupce nepovažuje Pavla Béma. To Béma podnítilo k tomu, že dnes oznámil svou kandidaturu na post předsedy ODS. Dvojkolejnost Bém – Topolánek vzbuzuje ve špičkách ODS oprávněné obavy, např. Miroslava Němcová prohlásila, že v tom případě by si oby dál budovali svá mocenská centra. Topolánkova koncepce je nepochybně správná, bohužel neměl dost síly ji důsledně prosazovat a nebude tu sílu mít nejspíš ani v budoucnu. Taky má teď vůči Bémovi handicap dvojí volební porážky. Jeho pozice není záviděníhodná. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Kandidátovi na předsedu ODS Bémovi asistuje ve funkci Raťafáka (viz celovečerní kreslený film o Méďovi Béďovi) odvolený středočeský hejtman Bendl. Zlý muž Bémovy pražské sekce by prý Topolánka vykopal z předsednického i premiérského křesla. Zároveň nechce jednat s Paroubkem o tom, jak vládnout v této zemi. Co tedy vlastně chce pan Bendl kromě Topolánkovy hlavy na zlatém podnose?

Premiér Topolánek přišel v sobotu večer do centrály ODS se svým rok a půl starým synem (v kočárku). Před budovou se jeden z přítomných fotografů pokusil pořídit snímek dítěte, premiér mu za to dal pěstí. Zřejmě sdílí přesvědčení, rozšířené mezi některými africkými kmeny, že pořízením snímku se fotografující zmocňuje duše fotografovaného.

Jiří Paroubek prohlásil, že vítězství ČSSD patrně otevírá cestu k předčasným volbám. Škoda že neřekl, jak jich chce dosáhnout, ODS s nimi přece v této situaci nemůže ani náhodou souhlasit, bylo by to z její strany harakiri. A potřebovali by ústavní většinu.

Prezidentu Klausovi se dostává podpory od rodinného klanu: jeho syn Václav prohlásil, že chce mít v čele ODS někoho, aby tu stranu mohl znovu volit. Topolánek prý stranu posunul do pozice, kde se obhajuje pravda a láska. Vida, jednoho voliče má už budoucí posttopolánkovská ODS jistého.

Křeslo se po volbách houpe i pod Jiřím Čunkem: pro změnu ve vedení se už vyslovili kromě bojovníka za české národní zájmy v oboru olomouckých syrečků Březiny i šéf senátního klubu strany Jílek a šéf poslaneckého klubu Severa. Jiří Čunek je neštěstím KDU-ČSL i vládní koalice a pokud by zmizel z čela lidovců, byla by ta volební porážka přece jen k něčemu dobrá.

Paroubek a Zeman si navzájem nabízejí ruce, ale takovým způsobem, že to ani jeden nemůže přijmout. Přitom Paroubek je na tom lépe, sedí v čele strany, z níž Zeman nakonec s řevem uprchl, a po „blyštivém“ vítězství už Zemana a jeho přátele nepotřebuje – ti ve volbách prohráli, i když v nich nekandidovali.

Středa 29. října
ODS v Senátu původně hodlala dostat smlouvy o americkém radaru na program jednání tento týden, aby o nich mohl rozhodnout ještě Senát ve „starém“ složení. To vzbudilo zuřivou nevoli ČSSD (Paroubek mluvil o „politické nestoudnosti“), takže ODS nakonec od svého plánu ustoupila. Může si to dovolit, spolu s KDU-ČSL má i tak v Senátu většinu, a navíc bude pro radar patrně hlasovat i někdo z nedefinovaných senátorů. Ve sněmovně se opozici nepodařilo vyřadit bod o radaru z programu (pro její návrh hlasovali jen obě zelené kverulantky a Hovorka, Tlustý a Pohanka se zdrželi). Ministr Liška je pro to, aby smlouva prošla prvním čtením, v druhém čtení ji však údajně nepodpoří. Nedefinovaná sedmička, jak vidno, nepodpoří jednotně opozici, ale taky ne vládu, což se vládě může stát osudným. Funguje tak, že zamítne všechny opoziční i všechny vládní návrhy. To je naprosto absurdní situace: nebylo by náhodou Paroubkovo vládnutí lepší? Aspoň by bylo jasné, na čem jsme, a výrazně by ubyl počet vyčůránků, co tyjí z rozvratu ve Sněmovně.

Další nedefinovaná osobnost (naštěstí nesedí v PS) je Miloš Zeman. Poskytl Právu rozhovor, z něhož plyne jen to, co už je notoricky známo, totiž že je to naprosto nevypočitatelný. Jediná pozitivní zpráva je, že s Paroubkem se, jak se zdá, zatím smířit nehodlá.

V ODS probíhá jakási vřava. Místopředseda Bém oznámil svou kandidaturu na předsedu strany (pro nadcházející kongres), Topolánek ho za předsedu nechce a hodlá kandidovat proti němu. Bám slibuje v rámci obrody strany korýtka pro hejtmany i pro lidi z regionů. Zároveň v rozhovoru pro Právo sdělil, že za prvé pro něho není přijatelná jakákoli spoluvláda s ČSSD, a za druhé nepovažuje za dobré vládnutí opřené o přeběhlíky. Z toho vychází opoziční smlouva. V té souvislosti je málo povzbudivé, že Jiří Paroubek se na Bémův nástup těší (tedy „přivítal by ho“). Bémův fámulus Bendl se pro případ Bémova vítězství hlásí na úlohu šafáře v Topolánkově vládě. Ostatní se právem obávají toho, co by se stranou udělal mocenský zápas předsedy s premiérem (Bém Topolánkovu demisi nechce, padla by vláda). Jsou tu i další kandidáti na posty.

„Před alimenty nespasí ani útěk do jiné země EU,“ hlásá dnes titulek v Právu. Obávám se, že v budoucnu, za Paroubka, nejen před alimenty. Tím se bude náš statut lišit od statutu dnešního Běloruska, odkud se před Lukašenkem do zemí EU utéci dá, a ze mne se stane zapřisáhlý euroskeptik (otázka je pouze, v jakém státním ústavě budu svůj pozdní euroskepticismus zastávat).

A další titulek v Právu: „Svět by viděl v Bílém domě raději demokrata.“ Světu do toho naštěstí nic není. A představuji si, jaké titulky by asi zdobily Právo, kdyby se ukázalo, že svět by nerad viděl ve Strakovce Paroubka. Bohužel se tak nestane, Paroubek i ČR jsou na to příliš bezvýznamní.

„Tlustého vířivka, která byla bizarním vyvrcholením tohoto pokoutnictví, nakonec jako malý český malström stáhla stranu ke dnu,“ píše dnes v MfD Martin Komárek. Pan Komárek jen zapomněl dodat „za mocného přispění našeho listu“.

Sluší se slovem zmínit o oslavách státního svátku. Je podivné, že naším největším státním svátkem je vznik jiného státu, kdežto za ten náš, o něco skromnější, se spíše stydíme (pravda, museli bychom ho oslavovat na Nový rok, kdy většinou vyspáváme ze silvestrovské opice). Tím nechci problematizovat význam vzniku Československa pro naši národní společnost, jen upozornit, že Československo už není. Lidu se zjevně stýská po vojenských švancparádách, kterými nás bolševik obšťastňoval až někdo do roku 1985, takže přes nepříznivé počasí způsobily davy kolaps městské dopravy. Na přehlídku bolševického stylu nemáme, musela by se povolat celá naše armáda včetně těch, co jsou na zahraničních misích. Proto byli povoláni i policisté a hasiči, kterých prý bylo zvlášť mnoho. Večer udílel prezident státní vyznamenání a pronesl při té příležitosti pozoruhodný projev. Nejprve se zabýval letorou českého národa: býváme skeptičtí k nadnesenému patosu a reagujeme na něj ironií a humorem, ale občas to přeháníme a lehkomyslně zlehčujeme významné okamžiky našich národních dějin. To je zlé – nemáme právo zlehčovat některé svaté věci, jako např. pojem vlast (tj. je „zpochybňovat, relativizovat či se k ni chovat laxně“). Kdo se proviní takovou nehorázností, půjde za katr (to dodávám já). Za první světové války tu byli i tací, co chtěli zůstat součástí rakousko-uherského soustátí, zvítězila však koncepce republikánská, samostatná a suverénní. Potud mluvil prezident především z duše devadesáti- a víceletým. Pojmem suverenita se obrátil k mladším generacím. Zmínil selhání našich spojeneckých svazků s Francií a Velkou Británií v roce 1938, pokračoval mimořádně nehorázným tvrzením, že nás po druhé světové válce v nové velmocenské partii vítězové války přepustili Stalinovu impériu. Společný tón: my jsme v tom vždycky a za všech okolností úplně nevinně. A kdo to už během války lezl usilovně Stalinovi do zadnice? Nebyl to prezident Beneš, legitimní reprezentant národa? A kdo to po válce volil hromadně a dobrovolně komunisty? Kdo to chtěl křížit demokracii se stalinismem? To, co Klaus říká, je nehorázné i proto, že „Stalinovo impérium“ (přesněji řečeno Ruské impérium) bylo největším vítězem války a vzalo si svou kořist, aniž by o tom s kýmkoli diskutovalo, zvlášť když se mu ta kořist sama nabízela jako prodejná děvka. Poslední část projevu oslovuje nejmladší a přechází k Evropské unii. Prý jsme se dobrovolně vzdali značné části své suverenity (já i Klaus jsme prožili přes čtyřicet let života v prostředí, které by nás mělo dělat skromnějšími, pokud jde o duté fráze o suverenitě). Prý si máme vážit spojenectví se zeměmi, „které stojí na stejných hodnotách“ jako někdejší ČSR, ale „nedělejme si přehnané iluze o míře jejich altruismu“. Až to bude zapotřebí, zase nás prodají, chtěl pan prezident říci. „Mají své přirozené zájmy.“ My snad ne? Proto je asi podle Klause lepší být suverénní, sami se lépe ubráníme. Ježíši Kriste.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.