Středa 15. října
Byl bych idiot, kdybych věřil záznamům StB a SNB, praví v rozhovoru pro Právo Josef Škvorecký. Mám poněkud jiné představy o idiocii než on, ale nebudu je tu raději rozvíjet. Jen bych chtěl zdůraznit, že SNB a StB (pokud se dobře pamatuji, StB a VB byly součástí SNB) byly policejní útvary a je nepředstavitelné, že by sobě a svým nadřízeným připravovaly falešnou dokumentaci (veřejnost k jejich dokumentaci za totáče v podstatě přístup neměla).

Podle Českého statistického úřadu klesla nemocnost poté, co pojišťovny přestaly platit první tři dny nemoci, skoro o čtvrtinu. Nevěřím, že by se díky nelidskému opatření nemocní lidé vláčeli do práce, aby nepřišli na mizinu, nýbrž že ubylo simulantů. Opatření však už Ústavní soud zrušil, takže se nepochybně vše zase vrátilo ke starému.

Po dvou sklářských podnicích zbankrotoval nyní i Karlovarský porcelán a sušická továrna Solo přesunula výrobu sirek někam do Asie. Tradiční malé výroby berou za své, páteří českého průmyslu, pokud tomu dobře rozumím, jsou obří montovny automobilů. Nebudeme náhodou mít, až automobilový průmysl zachvátí krize (což se už děje), díky této průmyslové monokultuře obrovský problém?

Zdá se, že kvůli Kunderovi si to Ústav pro studium totalitních režimů rozlil i s ODS, která ho doposud nejspíš považovala za svůj elitní útvar. Předseda Senátu Sobotka a místopředseda Nečas jsou rozhořčeni, že Ústav neplní jejich politickou vůli. To je drzost až na půdu. Je sice pravda, že Ústav je podle zákona pod jakousi politickou kuratelou, ale ta nesmí znamenat, že se jej papaláši z ODS budou snažit zpolitizovat tím, že mu zakážou mluvit o věcech, které jim škodí před volbami, a ještě budou nestydatě žvanit o tom, že se svévolně politizuje.

Tomáš Zahradníček píše v MfD o případu Kundera. Obsah článku z Respektu shrnuje takto: „Našli jsme v jednom policejním záznamu jeho jméno a nedokážeme nález uspokojivě vysvětlit.“ Ve skutečnosti v „záznamu“ není Kunderovo jméno, ale tvrzení, že práskl svého bližního. V případu jsou samozřejmě nejasnosti, ale ať se vysvětlí ve veřejné diskusi. Držet jej kvůli tomu pod pokličkou by bylo mimo jiné vychcané. Nejasnosti jsou ve všem.

Čtvrtek 16. října
Toplánkova vláda se zřejmě pod mocným tlakem z Unie rozhodla podpořit záchranný plán pro stabilizaci evropských financí. Nakolik je plán účinný a Topolánkův ústupek na místě, si netroufám posoudit. Zdá se mi jen, že německý a rakouský plán na plné garance pro všechny úvěry v bankách je nesolidární a bezohledný k ekonomicky slabším sousedům (jako je i Česká republika). Rohlíky musíme mít v EU všichni zahnuté stejně, ale v okamžiku, když do lodi začíná téct voda, obsazují silní bez ohledu na ostatní záchranné čluny.

Podle literárního historika Zdeňka Pešata za ním coby za členem výboru stranické organizace na Filosofické fakultě přišel v roce 1950 student Miroslav Dlask (pozdější manžel paní Militké) a svěřil se mu (nebo nahlásil mu?), že na základě toho, co mu paní Militká řekla, udal na policii Miroslava Dvořáčka. V novinách se na základě toho objevily titulky jako „Dvořáčka neudal Kundera, ale Dlask“. Proč? Mohli ho přece udat oba, copak jedno vylučuje druhé?

Ve středu se bude hlasovat o nedůvěře Topolánkově vládě. Všech šest kverulujících poslanců ovšem vládu nejspíš podpoří. Kdyby vláda padla, ztratili by možnost kverulovat, museli by znovu projít předvolebním a volebním martyriem a kdoví, jak by dopadli. Dá se ostatně předpokládat, že poté, co vládu tak či onak zničí, po nich ani pes neštěkne. Do světla reflektorů je vynesla jen labilita vládní většiny.

Petr Uhl, soudě z článku v dnešním Právu, se pozastavuje nad tím, že agenti-chodci jsou dnes nazýváni odbojáři. Za okupace byli agenti-chodci (říkalo se jim jinak, byli vysazováni z letadel, jinak to nešlo) taky odbojáři, nikdo jim to nebral. Z toho všeho plyne jediný závěr: panu Uhlovi přirostl ruský protektorát daleko víc k srdci než ten německý. Neměl by Paroubek, až se s jeho pomocí usalaší ve Strakovce, požádat o vydání agenta-chodce Dvořáčka, aby si mohl odsedět ještě těch zbývajících osm let z dvaadvaceti?

Jak babička měnila, až vyměnila, tak by se mohl jmenovat příběh paní Ludmily Havránkové, která si nakonec za státu vydupala, že za parcelu o rozloze 10 ha, přes niž povede dálnice, dostane náhradu o rozloze 253 ha. Je to tedy zrcadlový obraz či chcete-li negativ známé pohádky. Dosavadní český rekord paní Regecové je zjevně daleko překonán. Paní Havránkové bych to ze srdce přál, jenom se mi, nevím proč, do toho pořád plete jakási jistě nevěcná představa o vyděračství. Kromě toho má paní Havránková kliku, nemohly na ní být aplikovány Benešovy dekrety. A tak dostane pozemky, které si bohatě zaslouží, na rozdíl od těch, které nárokují zněmčilí aristokrati, co o ně byli oholeni nejdřív po válce a pak znovu dneska. Možná, že jí mohl stát přidělit právě něco z těch šlechtických nároků, bylo by to symbolické.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.