Čtvrtek 2. října
Stávkující policisté vytáhli před ministerstvo vnitra s nápisy „Ivane, tvůj čas vypršel, táhni k čertu“. Nápis se týká ministra vnitra. Paroubkizaci (dalo by se taky říci hulvatizaci) odborového hnutí se daří i v policejních odborech.

Moravskoslezská ČSSD se podobně jako severočeská nevyhýbá koalici s komunisty, ale na rozdíl od středočeské nevylučuje ani spolupráci s ODS. Realizuje s předstihem to, co bude dělat Paroubek, až Topolánkova vláda padne nebo vyhraje volby na celostátní úrovni. Nechápu, co si Bém (a nepochybně taky Klaus) slibují od tak nevýhodného a nedůstojného postavení na politické scéně: pokud si je ČSSD vybere za (slabšího, to plyne z faktického poměru sil) partnera, budou jí vydáni na milost a nemilost.

Na Klausovu tiskovou konferenci v Portlandu přišli jen tři novináři (ale byli tam i nějací další lidé). Dvakrát moc oslňující úspěch to ovšem nebyl. Jeden z novinářů, pan James Pitkin, působil v devadesátých letech v ČR v týdeníku Prague Post, a napsal po tiskovce do nějakého regionálního listu jakousi charakteristiku českého prezidenta. Tvrdí, že Klaus je doma znám pro svou extrémní aroganci, a to se poněkud mýlí, asi už nezažil Zemana a nemohl zažít Paroubka: oba Klause hravě a mnohonásobně přetrumfli. Dále mluví o Klausově téměř patologické neschopnosti přiznat chybu nebo nedokonalost, což prý předznamenává jeho vztah s Havlem. Pokud jde o tuhle vlastnost, jednak je třeba říci, že si v tom Havel s Klausem vůbec nezadá, a za druhé jde trochu o optický klam. Žurnalista je zřejmě v zajetí představ Havlova tábora, že se Klaus měl v roce 1997 kát za své chyby a vyklidit scénu. Že zrovna tohle neudělal, mu může sotva kdo vyčítat.

Václav Klaus ovšem na svém americkém tažení opět exceloval. Podrobil tvrdé kritice americký systém vzdělání (příliš mnoho středoškoláků a vysokoškoláků, tvrzení připomíná slavný shovívavý výrok Josefa II. po shlédnutí Únosu ze serailu: příliš mnoho not, milý Mozarte). Vzdělání podle Klause nesmí být abstraktní, nýbrž funkční. A dodal k tomu: „Náš pan ministr školství to bohužel také neví.“ Prezident, který jezdí po USA a denuncuje ministra školství české vlády, se chová – nemohu si pomoci – jako skunk. (Kromě toho je to neúčelné, český ministr školství tam nikoho nezajímá.)

Alexandr Mitrofanov vyniká mezi českými publicisty tím, že si zřídil vlastní síť. Aby nedošlo k omylu, jde zjevně o síť čtenářskou, nikoli špionážní. Čtenářská síť za něho formuluje otázky, které, kdyby je položil sám, by nevypadaly pěkně, např.: Kde vzali Přátelé Miloše Zemana na pronájem drahých prostor.

Jiný pozoruhodný spolupracovník Práva, Jan Keller, zase obvinil poslankyni Kateřinu Jacques, že provádí vůči ČLR politiku síly. Politika síly spočívala v tom, že ve sněmovně „rozvinula tibetskou vlajku“. Úplně stejnou „politiku síly“ provozoval disent vůči komunistickému režimu, a hlásné trouby režimu ho za to klasifikovaly velmi podobně jako pan Keller paní Jacques. S tím rozdílem, že tehdy za to mohli disidenty zavírat, kdežto pan Keller zatím paní Jacques dát zavřít nemůže (paní Jacques má totiž imunitu).

Nejvyšší soud Ruské federace podlehl tlaku nutnosti (což je podle ruského pojetí projev svobodomyslnosti): rozhodl, že poslední ruský car, jeho žena a jejich pět dětí byli neodůvodněně pronásledováni (a nakonec zavražděni) a nařídil, aby byli rehabilitováni. Proslýchá se, že o rehabilitaci velmi stál prezident Medvěděv. Doposud se tomu Nejvyšší soud bránil s odůvodněním, že carská rodina nebyla nikdy oficiálně obviněna ani odsouzena, a není tedy možné z ní žádné obvinění sejmout nebo ji rehabilitovat. Je mi líto, ale tohle zdůvodnění je (aspoň v Evropě) zcela neprůstřelné. Je zjevné, že v případě cara šlo o politickou vraždu, v případě jeho rodiny o tak odporné zvěrstvo, že se to snad ani nedá pojmenovat. Bylo by tedy např. docela dobře představitelné, že se k věci vyjádří v nějaké politické deklaraci prezident a obě komory ruského parlamentu. Přitom je obtížné ponechat stranou, že car sám byl osoba dosti problematická a jak se říká „kontroverzní“ (což samozřejmě není ani náhodou žádný dostačující důvod k vraždě).

Zato ruský premiér Putin se už čile obouvá do amerických imperialistů a jejich prohnilého systému: „Vše, co se děje v ekonomické a finanční sféře, začalo ve Spojených státech. Nejsmutnější je, že jsme svědky neschopnosti přijmout odpovídající rozhodnutí… To už není nezodpovědnost některých jednotlivců, ale nezodpovědnost celého systému, který, jak víte, měl ambice na globální vedení.“ Doufám, že si Američané nedělají iluze, studená válka už probíhá a Západ by si měl dát pozor na to, aby se za dva-tři roky neoctl v podobné situaci jako Británie a Francie v roce 1938.

Pozorovatelé EU zahájili svou misi v Gruzii. Je se obávat, že se tím Unie dostává do pozice, v níž jí nezbude než bezmocně asistovat tomu, co si Rusové v téhle oblasti budou podle své chuti provádět, že vysláním pozorovatelů na sebe vzala spoluzodpovědnost, aniž by mohla nějak výrazněji ovlivnit to, co se stane.

Mladá fronta Dnes pokračuje v hradním tažení za svržení Topolánka. Vděčným cílem je ministr vnitra Langer. Ten údajně lobboval za svého přítele, který společně s podnikatelem Sekyrou usiloval o získání IPS. Že se politik nemá zasazovat za své přátele, je zásada obdobná té, že se člověk nemá opíjet. Z věcného hlediska je významné, zda ten obchod (prodej IPS) byl pro stát v pořádku či ne, a zda Langer mohl vědět o (zase údajných) Sekyrových stycích s Mrázkem, či ne. Myslím si, že ne, protože na rozdíl od pana Tlustého nejednal s žádným prostředníkem. To, co dělá MfD, vypadá na první pohled jako politický idealismus, ale ve skutečnosti je to zároveň věcně nesmyslné a politicky účelové.

Karel Steigerwald toho jistě nemá moc společného s Petrem Pithartem, ale jedno ano, zálibu ve Voltairově výroku: nevěřím v Boha, ale jsem rád, že v něj věří můj krejčí, aspoň mne neokrade. Voltaira jsem četl kdysi dávno, a tak si netroufám kategoricky tvrdit, že citát správně zní: Nevěřím v (existenci) čerta, ale jsem rád… atp. Snad to někdo ze čtenářů bude vědět.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.