Pondělí 29. září
Vojenská rozvědka vydala dnes výroční zprávu, která potvrzuje to, s čím přišla už ve čtvrtek BIS, totiž nebývalý růst aktivity ruské špionáže na našem území. Sociální demokraté tomu jednak nevěří, jednak je to nezajímá. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V našem bezprostředním sousedství proběhly dvoje volby s překvapivým nebo aspoň neobvyklým výsledkem. V Bavorsku ztratila CSU absolutní většinu v zemském sněmu, posílili ovšem nikoli sociální demokraté, nýbrž menší strany (do parlamentu se vrátila FDP a nové uskupení Svobodní voliči poněkud extravagantní dezertérky z CSU Pauliové). Změna se vztahů Bavorska s ČR nepochybně nijak nedotkne, dlouhodobá absolutní většina jedné parlamentní strany tam, kde není systém dvou stran, je sama o sobě něco nepřirozeného a není užitečná ani pro stranu, která dlouho požívá této pochybné výhody. Daleko důležitější je to, k čemu došlo v Rakousku. Obě strany velké koalice utrpěly citelné ztráty a posílila obě krajně pravicová uskupení. Je zjevné, že xenofobní nálady v Rakousku posílí, ukázalo se, že jsou politicky nosné. To se bezprostředně týká postkomunistických sousedů Rakouska, a v první řadě ČR, která se – taky díky indolentní politice svých vlád – po převratu etablovala jako příklad nepohodlného a odpudivého souseda. Tlak na ČR v citlivých věcech, jako je jaderná energie a americký radar, zesílí (pokud jde o vyhnání sudetských Němců a Benešovy dekrety, mají Rakušané pravdu). Rakouský tlak nemůže způsobit, že např. v otázce jadrné energie bude ČR dělat nějaké ústupky, v té věci jsou obě velké české strany zajedno. Jen prohloubí pomyslnou politický příkop mezi oběma zeměmi. V odporu proti radaru může Rakousko trochu postrčit ČR do náruče Ruska. Ten tlak je malý, ČR však potřebuje postrčit jen malounko. Vůbec bych se nedivil, kdyby to Rusové na Rakousku ocenili. Rakušané, jak se zdá, znovu sní o železné oponě. Bylo by dobré, kdyby se čeští odpovědní politici a česká veřejnost místo hysterického povykování ptali, čím k tomu oni sami přispěli.

V MfD věnují pozornost postoji českých podnikatelů a politiků k přijetí eura. Podnikatelé jsou pro rychlé přijetí, politici a finanční manažeři z ČNB (jmenoval je většinou Klaus) proti. Moc by mne zajímalo, zda tu náhodou nehraje roli malicherný ideologický fundamentalismus, který v kombinaci s bezbřehým oportunismem v politické praxi naočkoval ODS její zakladatel. ODS si tím asi odpudí nezanedbatelný počet voličů (nejde přece jen o české miliardáře). Bude zajímavé v této souvislosti sledovat, jak si s eurem poradí Slovensko.

Úterý 30. září
Podle vyjádření předsedy středočeské organizace ČSSD Dolejše platí bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s KSČM i na krajské úrovni. Sociální demokraté nechtějí připustit, aby se komunisté dostali do rady či na místo vicehejtmana, chtějí však „obnovit systém poměrného zastoupení“ ve výborech a komisích, kde místo pro komunisty bude. Komunistům nezbývá než vzít na vědomí, k čemu je ČSSD pustí a k čemu ne, nikdo jiný k nim nebude vstřícnější.

Rakouské krajně pravicové strany by se rády podílely na vládě, problém je, že zatím nedokážou navzájem komunikovat. Situace v Rakousku se až tak neliší od té v Česku, je ale přece jen o hodně lepší. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér nechal pořídit nové nahrávky státní hymny. Těžko proti tomu něco namítat, jen nechápu, proč se v takové věci musí angažovat zrovna předseda vlády a proč se kolem toho dělá takový humbuk. Je to snad rafinovaný tah, který má vylepšit šance ODS v nadcházejících volbách? To je přece nesmysl.

Středa 1. října
Dnešní noviny jsou naštěstí trochu štědřejší pro příležitost ke komentování než ty včerejší. Jiří Paroubek pozval Sdružení přátel Miloše Zemana, aby se zúčastnilo tradiční sociálně demokratické pouti na Říp. Ti se zdvořile omluvili, mají zrovna své ustavující shromáždění. Někteří sociální demokraté jsou rozpolceni mezi Zemanovy přátele a vlastní stranu: Například Praslovan Foldyna se zúčastní obou akcí, ač se to zdá být na první pohled skoro nemožné. K samotné události lze podotknout dvojí: za prvé, je zajímavé, jakého druhu akce pořádá Paroubkova ČSSD: pouť na Říp je staročeská šaškárna a mám tak trochu podezření, že bossové ČSSD kalkulují s tím, že si to nikdo netroufne nahlas říci – jde přece o národní svatyni. A za druhé, ve volbách každý hlas dobrý, a Zeman má přece jen pro tohle zvláštní společenství své kouzlo. Liší se od Paroubka rozdílnou měrou intelektualismu, ale oba se shodují stejnou měrou hulvátství. Smíření zhrzeného expředsedy a triumfujícího předsedy ČSSD je ovšem nemožné. Paroubek je pragmatik, nepochybně by tak učinil, kdyby to považoval za výhodné (pochybuji ovšem, že v tomto případě jde o víc než o předvolební gesto). Zvláštní psychické ustrojení Miloše Zemana však něco podobného vylučuje. To je symbol vývoje ČSSD: od psychicky labilního extravaganta k „totálnímu pragmatikovi“.

Pan prezident dostane v USA další prestižní cenu (připomíná mi to vzdáleně oceňování plemenného býka). Při té příležitosti pořádá organizace, jež cenu udílí, hodokvas. Za vstupenku a možnost setkat se s Klausem zaplatí zájemci patnáct tisíc dolarů, za společnou fotografii jen tisíc. Zajímalo by mne aranžmá té opičárny: bude se fotografovat před hostinou, a pak ty, co si ji nezaplatili, vyhodí, nebo po večeři, kdy budou vpuštěni hladoví zájemci o fotografování, nebo konečně akce fotografie proběhne docela separátně v nějakém ateliéru? To fotografování je jako fotografování s náčelníkem domorodého kmenu někde v Africe, nebo jako možnost pochovat si medvídka koalu v zoologické zahradě v Sydney. Co všechno je někdo ochoten postoupit za krapet světské slávy! Václav Klaus je v USA od soboty, trochu se porozhlížel, a tak už ví, co Američany trápí: jsou to „špatné vyhlídky na zvolení kvalitního prezidenta“ (jako je on sám, dodávám zlomyslně), stejně jako úmysly vlády zachraňovat Wall Street a tamní bankéře a finančníky. Američané prý ale byli hrdi za to, že kongres záchranný plán zamítl. To je tzv. Magalhaesův efekt: když se někdo vydá ve svém verbálním fundamentalismu co nejvíc doprava, octne se nakonec mezi komunisty.

Ministryně Stehlíková vyniká schopností přehánět řešení reálných problémů do absurdna. Působí tak v rámci stávající vlády jako osvěžující zábavný element. Před časem zaujala návrhem, aby bylo rodičům zákonem zakázáno fyzicky trestat své děti (děti by své rodiče fyzicky trestat zjevně směly). Nechci nijak bagatelizovat to, že se občas vyskytnou rodiče, kteří své děti přímo mučí – ale ten problém se snad dá řešit standardnějším způsobem. Teď přišla s nápadem, že by provozovatelům diskoték mělo být zákonem nařízeno, aby prodávali aspoň jeden nealkoholický nápoj levněji než ten nejlevnější alkoholický. Situace, v níž se zboží prodává za jiné ceny, něž kolik opravdu stojí, jsme si už dostatečně užili před rokem osmdesát devět a je otázka, co by přinesl tento – ovšem dílčí – návrat ke staré praxi. Zákony tohoto typu jsou přímo stvořeny pro to, aby byly obcházeny. Tím se jednak snižuje vážnost zákona, a jednak zbytečně pomáhá na šikmou plochu lidem, kteří by se tam jinak nedostali. Ještě že paní ministryně nechce zkoušet prohibici! Její další návrh je umisťovat na alkoholické nápoje varování – nejprve pro těhotné ženy. Když se to osvědčí, rozšíří se platnost varování na všechny občany, a nakonec bude větší než etiketa, jako se to už stalo u cigaret. Až se paní ministryně vypořádá s démonem alkoholu, přijde konečně na řadu třetí škůdce, sex. Jen mi není jasné, kam se bude varování lepit v tomto případě.

První místopředseda ODS Bém uzavřel sice s Topolánkem příměří, to mu ale nebrání, aby vysílal na všechny strany varovné signály (tentokrát na 81. žofínském fóru k investičnímu rozvoji Prahy a Středočeského kraje): vláda je v krizi, „začínají se otevírat otázky typu: jakým způsobem a jak dlouho ještě vydrží“. Že je vláda v krizi, to vidí každý, a když to pan Bém takhle zdůrazňuje, dává tím najevo: na její další vládnutí bych nevsadil ani zlámanou grešli. Takové věci zpravidla dělává opozice.

Ministr Schwarzenberg prohlásil, že náklady cca 730 milionů na opravu „Národní budovy“ v New Yorku byly přiměřené. Když už do toho vrazili tolik peněz, nemohlo by to taky nést méně idiotské jméno?

Právo přináší článek s titulkem „Problém demokratů: Lidé plán odmítají“ (tj. lidé v USA ozdravný plán na záchranu bank). Ze zprávy vyplývá, že plán odmítá extravagantní filmový dokumentarista Michael Moore a list New York Times. Příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“. Jinak je pozoruhodné, že si v Právu zjevně nepřejí, aby ten plán Kongres schválil. Proč? Co jim je do toho? Dostali v tom směru nějaké zadání?

A ještě jedna poznámka k Právu: v článku o Mňačkovi se píše: „Mňačko rychle pochopil souvislosti XX. sjezdu KSSS, když N. S. Chruščov přesně pojmenoval, co se dělo za éry J. V. Stalina…“ K tomu je třeba říci, že Chruščov to vůbec nepojmenoval přesně (největší politické procesy byly i pro něho tabu) a navíc to učinil v tajném projevu, který si u nás lidé mohli přečíst jen tenkrát, když se někdy v roce 1956 jako já nacházeli v západních Čechách poblíž hranic (byl jsem tam se školou na brigádě) a sebrali si tiskoviny, které tam z druhé strany hranic posílali na balónech.

V LN píše jakýsi stařičký blogující nacionalista o „příčinách odsunu sudetských Němců“ a v té souvislosti si stěžuje , že „v poslední době roste, jako houby po dešti, počet novinových článků o tzv. vyhnání sudetských Němců“. To je pozoruhodné: o té věci psát je mimořádně obtížné, čtenáři to nechtějí číst a noviny mají problém s tím to tisknout. Občas se podaří tu a tem něco protlačit. Ten člověk si pak připadá zavalen články, které ho rozčilují - a přitom si přečetl jeden, dva. A jakpak by se nerozčiloval – jistě si myslí, že psát o tom v jiném duchu, než jak by to udělal on, by mělo být zakázáno a to mu jeden článek zmnohonásobňuje.

Ve veřejnosti vzbudila pohoršení reklama na jakési slevy v obchodní síti podejen Rock Point, která využívá výročí srpnové invaze z r. 1968 způsobem, který lidé považují za znevažující. Proč proboha máme takovou potřebu určité věci sakralizovat? Nejspíš proto, aby se o nich nemluvilo, a když, tak jen v duchu nějaké oficiózní státní doktríny. Smysl rituálních tanečků jako byl v tomto roce ten kolem Edvarda Beneše a Mnichovské dohody je znemožnit, aby ty věci byly kriticky a z různých stran probrány. Nejlepší technika je udělat je posvátnými.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.