Pátek 19. září
Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká požádala prezidenta Klause, aby omilostnil bývalou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou, která byla odsouzena na 6 let za podíl na justiční vraždě Milady Horákové. Zdůraznila přitom, že žádost neznamená jakoukoli relativizaci viny odsouzené. K této zprávě se ještě vrátíme.

Poslanec Raninec dal k dispozici údajné kompromitující materiály na dalšího zástupce ODS v PS, které před dvěma lety obdržel od svého kolegy Moravy. Jde o čtyřicet stránek, které zjevně sloužily jako podklad pro jednání mandátového a imunitního výboru. Ten rozhodoval o tom, zda bude zbaven imunity a vydán k trestnímu stíhání poslanec ODS Libor Ježek, který způsobil v roce 2000 vážnou dopravní nehodu. Výbor poslance vydal, ten pak musel zaplatit mastnou pokutu a přišel na dva roky o řidičák. O případu tehdy informoval denní tisk. Co je na tom všem kompromitujícího, ví jen Bůh. Pan Raninec by to měl nějak vysvětlit.

Vlastimila Tlustého rozpálily informace, které teď pustila do světa Mladá fronta Dnes o jeho údajných kontaktech s lidmi kolem mafiána Mrázka. Hrozí žalobami na všechny strany a mluví o tom, že by mohl hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě (tj. pro nedůvěru Topolánkovi v každém případě, pokud jde o nedůvěru vládě, tak si to ještě rozmyslí; obojí hlasování je přitom totéž, s pádem premiéra padá vláda). Pan Tlustý nejspíš splnil svou úlohu a může jít. Zdá se, že o něj stáli jako o Topolánkova nepřítele, ne jako o svého spojence. A může si na odchodnou mumlat: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. (Za čerta je možné zkusmo si doplnit jména jako Klaus, Bém, Paroubek, MfD nebo libovolná kombinace několika z nich – kromě toho posledního jsou to ovšem pouhé spekulace).

Ministr Langer se dostal najednou do sporu s prvním místopředsedou ODS Bémem i s premiérem Topolánkem (v ODS je nyní mimořádně veselo). Bém v té souvislosti opět označil Tlustého za volavku, což je prý sice odporné a neakceptovatelné, ale menší zlo než být vyděračem. Řekl bych spíš, že jde primárně o rozdíl mezi provokatérem a moulou, který se nechá na provokaci nachytat. Ovšem, pan Tlustý v tom nejel sám, dělal to pohromadě s panem Kroupou a s MfD. Pokud jde o premiéra, ten si veřejně stěžoval, že policie a tajné služby byly zastrašeny při vyšetřování toho, jak organizovaný zločin prorůstá do politiky, a tento stav trvá dodnes, což se Langra dotklo (ovšem, je to nepřímo i kritika na jeho adresu) a prohlásil to za „projev emocí“. V té souvislosti řekl, že nikdy vědomě nebyl v kontaktu s lidmi okolo Mrázka. Něco podobného tvrdí i Tlustý. Znamená to snad, že se rozrůstají řady politiků, kteří s lidmi okolo Mrázka spolupracovali podvědomě?

Výsledek žebříčku popularity, pořízeném agenturou STEM, je otřesný v jednom jediném ohledu, pokud jde o čtvrté místo předsedy ČSSD Paroubka. V zemi, kde panuje takový politický vkus, se člověk nemůže cítit bezpečně.

Exposlanec Kořistka jde přímo po předsedovi ODS. Uvedl z telefonických odposlechů, pořízených policií, pasáž, kterou v článku v Právu citují tak, že může vzniknout dojem, jako by tehdejší předseda ODS Topolánek svědkyni Froňkovou vydíral poukazem, „že někdo může šáhnout na ni, na její bezpečnost, na jejího syna…“ Přepis odposlechnutých telefonátů je ovšem přiložen, a z něho vyplývá, že jí Topolánek jen radil, co může říci, aby zmírnila tlak vyšetřovatelů. Pasáž zní: Topolánek: „Jediná možnost, jak tímto způsobem za prvé říct a klidně tam může padnout ve větě: „Kdyby se náhodou stalo, že mé prohlášení se do budoucna změní, tak musíte vědět, že je to jenom proto, že šahají na mě, na mou bezpečnost, na mého syna“ atp.“ Pan Topolánek by si byl možná takové řeči do telefonu mohl odpustit, ale co je na nich v zásadě vadného, a navíc zaráží snadnost, s jakou bylo (a je?) zřejmě možné dosáhnout toho, aby policie odposlouchávala předsedu nejsilnější opoziční strany.

Jak číst Právo: titulek – Pentagonu nevyšel antiraketový test. První čtenářský dojem – antiraketový systém je nespolehlivý. Při bližším ohledání se zjistí, že test nevyšel, neboť při odpálení selhala raketa, která měla sloužit jako terč.

Lidice navštívila delegace německé SPD. Jeden z jejích českých průvodců pak prohlásil: „Jsem rád, že ti lidé sem přijeli. Je důležité, aby se z minulosti poučili.“ Němci jsou z minulosti poučeni už dávno. Teď by to zase chtělo, aby se z některých hanebných stránek své historie (zvěrstva na bezbranném německém obyvatelstvu bezprostředně po válce) poučili i Češi. Ti zatím mají jen teorii příčiny a následku, která říká: Němci si to (tj. to, že jsme se tehdy chovali jako prasata) způsobili sami. Vykutálené poučení.

Mezi českými historiky probíhá diskuze o Mnichovu. Eva Hahnová tvrdí něco na ten způsob, že hlavním viníkem („roznětkou tehdejších událostí“) byla Henleinova Sudetoněmecká strana. Historik Kural je zjevně toho názoru, že jsme měli bojovat, síly byly v mnoha ohledech vyrovnané. Historik Němeček prohlašuje, že jsme naopak bojovat neměli, neboť obrana by měla katastrofální důsledek pro pozdější obnovu ČSR, jelikož ta by byla označena za viníka světové války. Ježíši Kriste, jak někdo může na něco podobného přijít! Jak vidno, nejen ODS, i čeští historici jsou veselá společnost. K tématu se vrátíme.

Sobota 20. září
Poslanec Tlustý se rozhodl zažalovat televizi Nova (kde se tvrdilo, že si údajně pořizoval zvukové záznamy ze schůzek s předsedou Topolánkem), Mladou frontu Dnes (kvůli článkům, kde se na základě policejních odposlechů tvrdilo, že byl – zase údajně - napojen na mafiána Mrázka) a také premiéra Topolánka. Žalobu na Novu už podal. Bitva uvnitř ODS se rozrůstá do nevídaných a neslýchaných rozměrů, je to zatím nejpozoruhodnější forma (negativní) volební agitace, jakou jsme od listopadu 1989 zažili. Úloha Vlastimila Tlustého je v ní nepřehlédnutelná, ale není v tom zdaleka sám, situaci snad nejlépe vystihuje upravený obrázek Josefa Lady, který jsem použil jako sovu letošní novoročenku. Zapojil se první místopředseda Bém, který v rozhovoru pro Právo tvrdě kritizuje Topolánka, mj. za přílišnou velkorysost ke koaličním partnerům, za kritiku opoziční smlouvy a za nedostatek trpělivosti vůči tzv. rebelům. Připomíná, že těsně po volbách v r. 2006 volal po předčasných volbách a požadoval „menšinovou vládu, která by k nim zemi zemi dovedla“ (to volání mělo své zvláštnosti, nejen u Béma, ale u všech, kteří to v ODS žádali, k tomu se ještě vrátíme). Sám prý se na kongresu ODS nebude ucházet o funkce předsedy, leč by Topolánek nekandidoval (možná by předseda měl složit mandát a odejít ze strany, jako to chtějí např. po Moravovi). „Topolánkova kritika poškozuje ODS“, zní titul rozhovoru v Právu. Jistě, a taky Tlustý poškozuje ODS, Bém poškozuje ODS, Langer poškozuje ODS, Schwippel poškozuje ODS, Raninec poškozuje ODS, Klaus poškozuje ODS a Morava samozřejmě taky, ale až na posledním místě, protože to je odepsaný člověk. Zdá se, že poškozování ODS je jediná věc, na čem hlaváči v ODS dokážou ještě spolupracovat. Tento naprosto nebývalý rozval donedávna nejsilnější české strany může skončit její marginalizací a zásadní proměnou našeho systému politických stran – proměnou katastrofickou, ovšem.

A Právo rovněž přináší rozhovor s poslancem Schwippelem. Podle něho jde o „zásadní ideový střet o to, zda ODS bude stranou, která hájí nějaké ideové principy, anebo stranou, která má… flexibilní program a podvolí se jakémukoli nátlaku.“ ODS za Klause byla stranou principiální tak říkajíc hubou, stranou flexibilní (až moc) v praxi. Schwippel vytýká vedení strany, že udržení u vlády je její jedinou prioritou, kdy nebylo? A měla by ODS koalici zbořit? Schwippel se hlásí (ideově, samozřejmě) k panu prezidentovi, volá po rehabilitaci pravicových myšlenek (rozuměj fanatické rétoriky), napadá vyrovnání s církvemi. Odmítá „démonizaci politických protivníků“ (měl jsem dojem, že zatím spíš démonizoval Paroubek Topolánka, a to soustavně, agresivně a občas ne zcela slušně; kromě toho Paroubkova ČSSD a Paroubek sám je opravdu nebezpečím). Nechce zatím porazit vládu, ale volá po předčasných volbách (v nichž by ODS utrpěla velkou, ne-li zdrcující porážku). Z obvinění předsedy klubu Tluchoře, že na schůzku s ním (kterou pak Schwippel zrušil a místo toho rovnou z klubu vystoupil) pozval média, se stalo obvinění, že o schůzce novinářům řekl (proč by nemohl, to je přece něco jiného, měli se sejít ilegálně?). O Moravovi říká: „Pan Morava se často vyjadřoval v tom smyslu, že má různé stranické úkoly, dokonce zmínil, že jedním z nich je najít něco na rebely. Když jsme řekli, že na nás nemůže nic najít, protože máme čisté svědomí, odpověděl: to vůbec nevadí, protože my si na vás něco vymyslíme.“ Měl by to vlastně dokázat, ale nemusí, protože o Moravovi každý ví, že je organizátor vydírání, a leckterý soudce tomu, co pan Schwippel říká, rád „uvěří“ (jako ten, co rozhodoval nyní v případu Kořistka). Tento způsob zacházení s někým, kdo už leží na zemi, mi dosti intenzivně připomíná chování svědků v případě Leopolda Hilsnera. Jo a abych nezapomněl, chce se mi z toho zvracet.

K dalšímu útoku proti již nalomené ODS vyrazila Mladá fronta Dnes. Zveřejnila další odposlechy, podle nichž prý tentokrát ministr vnitra Langer kdysi v minulosti lobboval pro podnikatele, který – zase prý, člověk aby teď pořád psal prý, prý, prý, nedal by se pro to slovo vymyslet nějaký symbol? – úzce kooperoval s šéfem podsvětí Mrázkem. Ve hře byl zase prý i Zemanův blízký spolupracovník Šlouf. Langer se zná ke spolupráci s podnikatelem Sekyrou, jemuž pomáhal získat stavební velefirmu IPS (neúspěšně) čistě z vlasteneckých důvodů, protože druhým uchazečem byl cizácký koncern Skanska. V článku Ondřeje Šťastného se tvrdí, že součástí dohody, která vznikla po roce 1998, bylo i rozdělení ekonomické moci ve státě. To je nesmírně nadnesené, jednak „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“, jak se opoziční smlouva oficiálně jmenuje, nic takového neobsahovala, a jednak něco podobného nebylo ani v kompetenci politiků. (Že k nějakým pokoutním dohodám docházelo, nechci popírat.) Pozoruhodné je, že v tomto divokém reji nějak úplně stranou zůstává jen Paroubkova ČSSD (když se mluví o ČSSD, tak o té Zermanově). Jde se (řečeno slovy Vladimíra Kučery) po „starých pardálech“. Nový pardál nevadí.

A aby toho nebylo dost, obvinil poslanec Tlustý tentokrát v LN Topolánka a ministra financí Kalouska (který sedí na křesle, které předtím zahříval on sám), že – zase prý - nabízeli úplatky středočeskýnm starostům za to, že nepodpoří Tlustého kandidaturu na „šéfa kraje“ (tj. regionální organizace ODS?). Situace v ODS začíná připomínat situaci v ČSSD v polovině jejího minulého vládnutí, jen je ještě o poznání divočejší a probíhá ve změněné situaci. K tématu se vrátíme.

A jen dokreslení toho, jak vypadá dnešní ODS (přesnější by bylo říci dnešní česká politická strana, platí to i pro ČSSD nebo SZ): poslanec Schwippel má plnou podporu své domovské místní organizaci v Zadní Třebáni na Berounsku. Organizace má šest členů, její předsedkyní je poslancova matka. Jsou-li tam i další poslancovi blízcí a kolik jich je, zpráva ČTK neříká. Naše polistopadové strany jsou strany bez členstva a ty předlistopadové se, jak se zdá, členstva rychle zbavují. Správně! Se členy jsou jen potíže, u strany s přebujelou členskou základnou není dostatečné záruky, že bude dost loajální ke svému vedení.

Podle průzkumu veřejného mínění Klausova popularita mezi příznivci ODS klesá, i když nijak dramaticky (ještě aby stoupala), ve společnosti ovšem posiluje. Získal si levici mj. i svou proruskou a protievropskou rétorikou. Věcně vzato, to i způsob, jakým z pozadí živí krizi v ODS, je důvod pro naprosto zásadní nedůvěru k tomuto politikovi.

ČR chce iniciovat v EU vznik ústavu pro studium totalitních režimů. Vyjádřil se tak v Evropském parlamentu ředitel českého ústavu tohoto jména Žáček. Proč ne rovnou v OSN? Nechci nijak bagatelizovat důležitost takové (české) instituce, ale naší hlavní starostí by mělo být ne abychom se vypořádali s „totalitou“, ale abychom se znovu nedostali do tlap Ruskému impériu, které dnes nikdo nemůže nazvat ani totalitním, ani komunistickým, ale je to nevábný autoritářský stát, v němž by se nám vedlo stejně špatně jako v koloniálním kurníku někdejšího SSSR.

Erazim Kohák v Právu docela správně a jako doposud jediný poukazuje v souvislosti s Mnichovem na hluboké, nevyřešené národnostní problémy ČSR, a upozorňuje, že spoléhat se v takové situaci jen na silného spojence je předem odsouzeno k neúspěchu. Jenže nenápadně naznačuje, že něco podobného je prosazování amerického radaru proti vůli lidu a spoléhání tentokrát na Američany. To je nehorázný nesmysl: i kdyby ČSR měla své vnitřní problémy vyřešené na jedničku, stejně by potřebovala silného spojence. Mít silného spojence a spoléhat se na něho není žádná hanba. Hanba je mít nevyřešené vnitřní problémy, protože ty spojenci brání pomáhat.

Tajemník Sdružení bývalých politických vězňů nesouhlasí s žádostí nejvyšší státní zástupkyně o milost pro Brožovou-Polednovou. „Komunisté taky neměli ohled na nějaké stáří.“ To si bere opravdu inspirativní příklad. Ministr Svoboda (není sám) zase postrádá účinnou lítost, omluvu a pokání jako předpoklad pro udělení milosti. Aby se lítost, omluva a pokání mohly brát vážně, neměly by být vynuceny.

K podpisu smlouvy SOFA o pobytu amerických vojáků na českém území prohlásilo české ministerstvo obrany, že se dokument liší od podobných, které USA se spojenci uzavírají, rozsahem prosazení českých zájmů. Zdá se, že v Evropě probíhá jakási nepsaná soutěž o to, kdo v jednání se spojencem prosadí víc svých zájmů, tj. komu se podaří toho z Američanů víc vyždímat. Stejně jim nezbývá nic jiného než náš prosit, kdežto mi si můžeme spojence vybírat. Je to současně nestydaté a mylné a postrádá to i jen stín loajality.

Robert Gates mluvil na schůzce ministrů obrany NATO o potřebě vytvořit nové vysoce mobilní alianční síly, které by mohly být vyslány do zemí obávajících se ruské intervence. Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer na závěr schůzky prohlásil, že Aliance nevidí potřebu větších změn v obranném plánování. Zdá se, že se ani po gruzínské lekci ještě neprobudili z krásného snu o konci dějin a o definitivním přerodu NATO v humanitární misi. Jasno má nejpovolanější z povolaných, ruský prezident Medvěděv. Podle něj není Aliance s to zajistit bezpečnost v Evropě a je třeba hledat nový bezpečnostní mechanismus. Jen ať si ho Rusové hledají a montují, ale byl bych nesmírně rád, kdyby to tentokrát bylo bez nás.

Sudetoněmečtí lídři vidí v iniciativě ohledně zmapování činnosti sudetoněmeckých antifašistů jakýsi signál, že se mění český postoj k jejich někdejšímu vyhnání. Prd se mění. Rámec vykolíkovaný Benešovými dekrety zůstává (český tisk s uznáním kvitoval, že Posselt se o nich vůbec nezmínil). Tahání sudetských Němců za nos pokračuje i za Topolánkovy vlády (je příliš slabá na to, aby s problémem mohla vůbec něco kloudného udělat), Paroubek v této věci kooperuje.

V LN píší o záznamech z amerických archivů, které prokazují, že USA nestály při Pinochetově převratu stranou. Pro Krista Pána, a proč by měly stát stranou, to měly Rusům strpět, aby si v Jižní Americe zřídili druhou Kubu?

Pondělí 22. září
V nedělních otázkách Václava Moravce se předsedové ČSSD i KDU- ČSL zmínili o problému zveřejňování policejních odposlechů. Jejich vyjádření se týká naše dnešní glosa. Vypadá to, že v MfD použili odposlechů týkajících se Langra a Tlustého jen proto, aby ještě víc rozpumpovali krizi v ODS, oba případy se však nedají srovnávat: Langer lobboval pro známého podnikatele, sotva mohl něco vědět o jeho údajných stycích s Mrázkem. Taky v odposleších není ani slovo o tom, že by měl být za své aktivity odměněn a jak. Tlustý podle odposlechů komunikoval s pouhým Mrázkovým prostředníkem, není jasné, pro koho si myslel, že lobbuje, pro toho prostředníka asi ne. A Mrázek v odposlechu uvažuje o finanční odměně. Mluvím jen o tom, co je v záznamech, je samozřejmě otázka, nakolik jsou autentické a zda jsou pravdivé. Jediná věcná informace, která se dá z toho, co se v MfD objevilo, vysoudit, je, že Langer zjevně patří k Topolánkovým stoupencům (jinak by se mu tak zaujatě nevěnovali). Titulky z dnešního vydání největšího českého deníku („Tlustý selhal. A Langer ne?“, „Jde proti mně Tlustý i Bém, vztekal se Topolánek“) mluví samy za sebe.

Zvlášť pozoruhodné jsou v souvislosti s novou orientací MfD (vlastně nepříliš novou, začala příchodem Michala Musila na místo zástupce šéfredaktora) dva texty z dnešní názorové stránky. Nejprve sloupek šéfredaktora Čásenského. Na nevyřčenou otázku, co se spisem Krakatice, má pan šéfredaktor následující návod: „Normální reakce od ministra vnitra, šéfů policie i politiků by byla následující. Vytvoříme tým, který nasbírané informace o lobbistickém působení Mrázka a spol. zanalyzuje, ověří a do tří měsíců seznámí se vším veřejnost.“ Ve věci však nejsou vůbec kompetentní ani politici, ani ministr vnitra. Příslušný policejní útvar by měl věc znovu prověřit a státní zastupitelství by pak mělo rozhodnout, co s ní. A politici a novináři by se měli postarat o to, aby se tak stalo bez politických tlaků. Řešení, které navrhuje pan Čásenský, je nestandardní a v právním státě v podstatě skandální. Nejmenovaný místopředseda ODS si prý klade otázku, je-li pan Kmenta novinář, nebo zpravodajský důstojník. (Já bych spíš řekl, že je zvláštní a příznačné, když v nějakém státě může mít novinář servis, který by mu záviděl leckterý zpravodajský důstojník – nebo aspoň když to tak vypadá.) Podle Čásenského by se měl dotyčný místopředseda raději ptát ministra vnitra, proč se veřejnost už dávno nedozvěděla veškeré detaily o působení Mrázka a jeho druhů na české podnikatelsko-politické scéně. Pan šéfredaktor si plete funkci ministra vnitra s funkcí ministra informací. Takové ministerstvo nemáme (měli ho po pětačtyřicátém komunisté), zatím ten nedostatek supluje MfD. Druhý pozoruhodný text je komentář Bohumila Pečinky. Pečinka dodává kampani MfD tak říkajíc ideologickou šťávu. Jeho článek mne velmi zaujal tím, že vidí věci skoro úplně stejně jako já, s tím rozdílem, že co je podle něho bílé, je podle mě černé a naopak. Srovnání krize Špidlovy a Grossovy ČSSD s nynější krizí Topolánkovy ODS sedí. První dva se snažili vytlačit z ČSSD „levicové“ (přesněji řečeno postkomunistické, komunistické) křídlo, což je šlechtí, a nikdy se nesnížili ke spolupráci s komunisty tak, jak to potom dělal Paroubek. Tvrdit, že „Paroubkův tah bude zapsán zlatým písmem do historie sociální demokracie“, je z toho hlediska pobuřující. Topolánkovi vyčítá, že ho podporují nehodní (koho asi myslí?): „Nelze nevidět, že lidé, kteří před deseti lety vsadili na kartu Zieleniec, Pilip, dnes spojují naděje na rozštěpení nebo „zúžení“ ODS právě s podporou křídla kolem předsedy Topolánka.“ Podporují ho renegáti a imperialističtí agenti, z čehož je vidět, co je to za ptáka, to známe. Topolánek se – nedůsledně a neobratně, stejně jako kdysi Špidla s Grossem – pokusil předělat ODS ze zatrpklé, zamindrákované a agresivní kliky Klausových podržtašků v normální občanskou politickou stranu, schopnou toho hlavního, co je smyslem politiky – komunikace. Bez přemostění příkopu, který vyhloubil „sarajevský atentát“ v občanském politickém táboře, nemůže u nás poté, co Špidlův pokus o nekomunistickou a demokratickou ČSSD ztroskotal, občanský blok nikdy přehlasovat komunisty a kryptokomunisty (přitom o vině „sarajevských atentátníků“ na vzniklé situaci vůbec nepochybuji, vstřícný krok byl pro ODS těžký, a Topolánek se o něj pokusil). Kromě toho by se ODS měla zbavit závislosti na čestném předsedovi, je to normální, zde by si mohla vzít z Paroubka příklad. Topolánek se o to pokoušel. Cesta, kterou prosazuje pan Pečinka, je pro ODS cesta do pekel bezvýznamnosti: na ODS anno 2002 už u nás není nikdo zvědavý.

Pan Bém působí dojmem, že to má dobře vymyšlené: na rozdíl od cholerického Topolánka vyzývá ke klidu a svornosti. Může si to dovolit, za nesvorností a ataky na Topolánka je Tlustý, s kterým přece on nemá nic společného, že. A předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř dostal od prvního místopředsedy signál, že se to s ním sice houpe, ale když se bude snažit, může to ještě ustát: musí prý nést odpovědnost za to, že se klub ODS zmenšil o dva poslance (proč?), ale jednak odpovídá celé vedení klubu a jednak si Bém „není jistý“, zda by jeho odchod zklidnil situaci v ODS.

Ministr obrany USA Gates vytkl v Oxfordu evropským spojencům, že v procesu odzbrojování zašli příliš daleko, a prohlásil, že by měli obnovit svou obranyschopnost vzhledem k tomu, že současné ruské záměry jsou nejasné. Zároveň současné ruské akce nepředstavují takovou globální hrozbu, jakou kdysi představoval SSSR. To je ovšem problematické, během pár měsíců se může snadno ukázat, že představují, a navíc, jak to bylo s tou hrozbou SSSR? Byl to zbabělý stát, který by rád vyhrál válku se Západem, ale jen tenkrát, když by ji nemusel vést. Studená válka po počátečních stalinských a chruščovovských křečích představovala jakousi jistotu. Pro Západ dobrou, pro nás bohužel špatnou (je to napořád). Bylo to ale proto, že Západ dal se vší tvrdostí Rusům najevo: odtud až potud. To se teď zatím nestalo, jsme někde v roce 1947 a naše vnitropolitická situace nedává záruku, že neskončíme stejně jako tenkrát. Díky rudému bloku, půlce Strany zelených, prezidentovi a 75% podpoře, které se toto uskupení těší ve veřejnosti.

V souvislosti s veleatentátem v Islamabádu vyšel v MfD článek Pavla Novotného s podtitulkem „Mohou za útok (zase) Američané?" Prý kvůli tomu, že občas z Afghánistánu proniknou na pákistánské území. Američané za to ovšem mohou, ale kvůli své necitlivé pseudoidealistické politice. Zbavili se svého spojence Mušarafa a na jeho místo dosadili „demokrata“, přičemž pod „demokracií“ se v těchto zemích rozumí kombinace neschopnosti a korupce (skoro mám chuť dodat „jako u nás“). Pavel Máša cituje v LN bývalého šéfa CIA Scheuera, který prohlásil: „Vykastrovali jsme svého životně důležitého spojence (Mušarafa) kvůli abstraktnímu a nedosažitelnému cíli – sekularizované pákistánské demokracii.“ To sedí.

Lidové noviny uvádějí dnes 76 důvodů, proč by bylo třeba zastavit činnost KSČM. I kdyby těch důvodů bylo tisíc, je každému zjevné, že se tak nestane a že to nejde. Teď už je pozdě.

Taktéž LN přinesly rozhovor s americkou exministryní zahraničí Albrightovou. Zaujme na něm přímočará ženská nenávist k prezidentu Bushovi nabuzující dojem, že kdyby to šlo, oči by mu vyškrabala – možná poněkud jednoduché vyznění způsobilo to, že paní exministryně dávala rozhovor v češtině, která, jak si pamatujeme, jí působí jisté potíže. Jinak je paní Albrightová ovšem Američanka tělem i duší: „Ztratili jsme ve světě morální kredit,“ říká v souvislosti s iráckou válkou. To je omyl, Američané ten morální kredit nikdy neměli, jsou na to příliš mocní, příliš bohatí a příliš demokratičtí – útěchou jim může být, že nemají morální kredit u většinové části světa, která není ani mocná, ani bohatá, ani demokratická. O morální kredit u ní není co stát. Není v první řadě třeba mít morální kredit, je třeba se ubránit.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.