UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Bruselský summit EU skončil podle očekávání. EU se neodhodlala k tomu, aby označila Rusko za agresora, o sankcích ani nemluvě. Rusové jsou krajně spokojeni, EU pochválili a slíbili, že s dodávkami ropy a plynu nebudou prozatím nic podnikat. Mír pro naši dobu byl zachráněn. K tématu se ještě vrátíme, summitu se týká naše dnešní glosa. Evropská unie pošle do Gruzie pozorovatele, budou pozorovat, jak si tam Rusové zdatně vedou.
Česká vláda (přesněji ministr Schwarzenberg a vicepremiér Vondra) zřejmě jako zastírací manévr nad dohodnutou hanebností navrhují bojkot zimních olympijských her v Soči. Hry budou za šest let a o jejich bojkotu rozhodují politici jen v zemích jako je Rusko nebo Čína. Navíc bojkot znamená, že se nezúčastní pár (evropských) zemí a možná ještě ze solidarity USA. A Rusům by nevadil, jen když jim zůstane Gruzie, kterou jím EU servíruje na stříbrném podnose.
České soudy se už šestnáct let zabývají kádrováním Karla des Fours Walderode, který žádal o navrácení majetku, zkonfiskovaného po roce 1945 (delikvent během kádrování zemřel, ale to u kádrování není na překážku). Vyhovuje „polehčujícím okolnostem“ podle Benešových dekretů nebo ne? Nejvyšší soud teď dospěl k závěru, že vyhovuje, státní občanství mu prý bylo v roce 1947 vráceno právem. Vlastenci z Trutnovska tvrdí, že mu nebylo vráceno vůbec a že to byl hnusný nácek. Problém je v tom, že náckové se smějí okrádat, kdežto nenáckové ne. „O tom“ (jak se dnes módně říká) jsou Benešovy dekrety. Dědičku, která se dnes možná k majetku dostane, pokud Klaus nezruší precedenční rozhodnutí Nejvyššího soudu nějakým novým prezidentským dekretem (řekl bych, že je toho schopný) nazývají české noviny stroze „Kammerlanderová“. Je to zjevně zkratka za „ta svině Kammerlanderová“, ve změkčilé a upadlé Evropě by se psalo „paní Kammerlanderová“, ale to si zjevně nezaslouží, protože je sprostá dědička po nacistovi: jeho nacistickou podstatu odhalila osoba nad jiné kompetentní, totiž úředník z Pozemkového úřadu v Semilech (zjevně to tam mají zaknihováno, budu si muset zjistit svůj kádrový profil na Pozemkovém úřadě v Kolíně, do jehož kompetence spadá moje nynější bydliště). Spory tohoto typu se budou nepochybně řešit ještě za tři sta let a budou nepochybně pořád stejně odpudivé jako dnes.
V Právu opakují kolem dokola (naposledy dnes Petr Uhl), že Abcházii a Jižní Osetii daroval pod správu sovětské Gruzie Stalin a Berija. Podle toho, co jsem si o tom přečetl, to je stejná pravda, jako že Slovensko připojil k Česku Stalin poté, co vyhrál druhou světovou válku. Ale k věci by se měl vyjádřit kompetentní historik, snad nějakého seženu.
Další příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“: titulek zní „Gruzie přiznala použití kazetových bomb v Osetii". Článek je o tom, že Gruzie použití bomb přiznala, kdežto Rusové je použili taky, jen se k tomu nepřiznali. To je zjevně polehčující okolnost.
V Ingušsku (které je na rozdíl od Gruzie integrální součástí Ruské federace) přišel o život opoziční politik a publicista Jevlojev. Stalo se tak během transportu na policejní stanici. Byl zastřelen ranou do spánku. K zastřelení došlo „nešťastnou náhodou“ a prokuratura věc vyšetřuje jako “smrt z nedbalosti“. Věc je zjevná: Jevlojev byl natolik nedbalý, že nastavil hlavu před policejní pistoli, která se právě chystala sama od sebe spustit.
Středa 3. září
Předseda SZ Bursík demonstrativně a poněkud trucovitě prohlásil, že v případě vítězství Kuchtové na víkendovém sjezdu SZ odejde z vlády, protož nemůže být zároveň ve vládě i v opozici. Podobně se vyjádřili i ostatní zelení ministři. Kuchtová zdůrazňuje, že výslovně o Bursíka a o Lišku jako o členy vlády stojí. Dosavadní vedení Strany zelených je v defenzívě, dělá negativní kampaň (nestrpíme, odejdeme). Kuchtová je bohužel o dost šikovnější: nechce odchod z vlády, jen dokonalejší uplatňování koaliční smlouvy (přitom je samozřejmě dávno dohodnutá s Paroubkem a vládu při první příležitosti pohřbí, jinak ani nemůže, vsadila na narudlé křídlo ekologických fundamentalistů). Topolánek na poslední chvíli vyšel Bursíkovi vstříc s celoročním zákazem jízdy kamionů v pátek odpoledne (pokud si vzpomínám, porušil tím slovo dané dopravcům). Z toho je vidět, že Bursíkovi asi poněkud teče do bot. Nepůsobí mi to žádnou velkou radost, jen to konstatuji.
Prezident Medvěděv i premiér Putin shodně označili závěry summitu EU za rozumné (přesněji řečeno relativně rozumné). Být představitelem EU, tak bych se za tu chválu styděl. Tématu se týká naše dnešní glosa.
Čeští vlastenci mohou slavit úspěch: poté, co Nejvyšší soud přiřkl kousek lesa zrádné nacistické dědičce po Karlu des Fours Walderode Kammerlanderové (a vytvořil tak precedens pro restituci dosti rozsáhlého majetku), zamítl zřejmě ve snaze vyvažovat nároky Alžběty Petzoldové, dědičky po Adolfu Schwarzenbergovi. Pozoruhodné je, že Schwarzenbwergovi byl majetek zabaven specielně za tím účelem vytvořeným zákonem, šlo o konfiskaci za jakousi náhradu a bez vazby na Benešovy dekrety. Podstata nynějšího rozhodnutí NS je, že paní Petzoldová má smůlu, protože se na ni nevztahuje restituční zákon. Základní problém je v tom, že restituce je možné buď dělat, nebo nedělat. ČR se od počátku pokouší o obojí najednou, a to zjevně nejde.
Čeští vyhnanci z Podkarpatské Rusi se po 70 letech dočkají náhrady. Podotýkám, že jde o státní úředníky a zaměstnance, kteří tam byli po roce 1918 vysláni, aby spravovali nově získanou českou kolonii, která nikdy v minulosti neměla a českými zeměmi nic společného, a dále o ty, kteří tam za zásluhy na vzniku státu dostali jakási léna. Myslím, že ze všech náhrad vyplacených po pádu bolševismu by zrovna tohle bylo možno nejspíš oželet. Tvrzení MfD, že rodiny, které v roce 1939 musely pryč z Podkarpatské Rusi, okradli „maďarští fašisté“ je nehorázná drzost. Podkarpatská Rus patřila k Maďarskému (žádnému „Uherskému!“) království od jeho vzniku v desátém století, rusínské obyvatelstvo tam postupně migrovalo přes Karpaty (tím nemá být řečeno, že Rusíni tam nejsou doma, jsou tam doma stejně jako byli sudetští Němci doma v Čechách, na Moravě a ve Slezsku). „Maďarští fašisté“ se v Maďarsku dostali k moci až v říjnu 1944 po neúspěšném Horthyho pokusu o podepsání mírové smlouvy se SSSR a přechod na stranu Spojenců. A to, že Podkarpatská Rus dnes patří Ukrajině, je (přes početnou maďarskou menšinu, k níž se ovšem současná ukrajinská vláda chová relativně vstřícně) o hodně logičtější, než když kdysi patřila k československému (rozuměj českému) miniimpériu.
Místopředseda KDU-ČSL David Macek píše v LN, že v současné mezinárodněpolitické situaci je nutné, aby byla schválena Lisabonská smlouva, což posílí jednotu a akceschopnost Evropské unie, která pak bude „respektovaným partnerem USA, Rusku, Číně či arabským zemím“. Po tom, co EU teď předvedla, by se normální člověk měl její zvětšené akceschopnosti spíš bát: koho ještě bude schopna prodat Rusům? Jediná šance pro EU není žádné „partnerství“, na které nemá a nebude mít, ale loajální spojenectví s USA. Právě v gruzínské krizi ho prokázala minimálně. Bude loajální, teprve až dostane pořádný strach, ale to bude nejspíš pro mnohé její dnešní členy už pozdě. EU stojící hrdě na vlastních hliněných nohou bude jen to, co už je teď - opovrženíhodný spolek mnichovanů schopný svým členům nadiktovat, jak mají být zahnuté rohlíky, ale neschopný jim pomoci, octnou-li se v rejži.
Česká politická elita vykonala u příležitosti 60. výročí úmrtí dr. Edvarda Beneše servilní pouť do Sezimova Ústí. Většina z nich si o oslavenci myslí své, jen se to bojí otevřeně říci. Protože nejsem politik, mohu si dovolit konstatovat, že dr. Beneš byl politický pletichář bez velkých morálních zábran, soužený navíc nízkou mstivostí. Zlomyslný osud ho postavil do situací, které nezvládl (upřímně řečeno bylo velmi obtížné je zvládnout). Nejprve se mohutně zasloužil o to, aby Češi neměli ve svém sousedství vůbec žádné přátele a spojence, a pak nás z indolence vydal na pospas Rusům (jako mnozí před ním i po něm si myslil, že se mu podaří přelstít čerta). Dopadl jako sedláci u Chlumce: umazal si ruce od krve oloupením a vyhnáním tří milionů lidí, kteří u nás byli stejně doma jako my, vyhnáním, které naplánoval, prosadil a provedl (výmluvy na Spojence jsou lež), a pak ze slabosti a bezradnosti zradil a prodal své politické přívržence a vydal politickou moc komunistům. Věru není co oslavovat.
Čtvrtek 4. září
V Sezimově ústí se konala superpietní vzpomínka u příležitosti šedesátého výročí úmrtí dr. E. Beneše. Zúčastnili se český prezident i premiér, oba uctili „velkého státníka“. Připadá mi to nesnesitelné zvlášť v dnešní době, kdy Rusko znovu ukazuje drápy a čeští politici tutéž bezstarostnost jako po roce 1945.
Topolánkovo rozhodnutí podpořit Bursíka v záležitosti zákazu jízdy kamionů se celkem jednoznačně komentuje jako pomoc předsedovi zelených před nadcházejícím sjezdem. Samo opatření nedovedu posoudit, jako řidiče-amatéra mne omezení pro kamiony těší (cesta dálnicí D1 v plném všednodenním provozu je hrůzný zážitek, je příjemné, že to občas bude trochu jinak), nemyslím si, že je to jediné směrodatné hledisko, nicméně slib je „politicky nosný“. Zda si na něj po případném Bursíkově úspěchu na sjezdu ještě někdo vzpomene, je ve hvězdách.
Na Ukrajině se zjevně rozpadá vládní koalice. Prezident Juščenko obviňuje premiérku Tymošenkovou ze zrady a spolupráce s Ruskem, Tymošenková chce (ve spolupráci s proruskými politiky) omezit prezidentovy pravomoci a jakési kroky v tom směru už podnikla. Pokud by Rusko dostalo Ukrajinu pod kontrolu, bude to mít dosti nepříjemný dopad i v našem geopolitickém regionu a v ČR. K tématu se ještě vrátíme.
Německá vláda schválila vytvoření památníku věnovaného poválečným odsunům. O památníku jsme tu už psali, má být zasvěcen vyhánění všeobecně a v tom rámci i vyhánění Němců po druhé světové válce. Proč Němci nemohou vzpomenout jednoduše jen vyhánění Němců a musí přitom provozovat tento podivný a nedůstojný balet? Jde o události, které se staly před více než šedesáti lety.
Konfederace politických vězňů a Klub Milady Horákové mají problém s pomníkem zavražděné političky. Česká strana národně sociální iniciovala sbírku na jeho zřízení a do ní přispěli i předseda KSČM Filip a europoslanec za tutéž stranu Ransdorf. Konfederaci a Klubu se to dvakrát moc nelíbí a těžko se jim divit. Nicméně - tato komunistická vstřícnost je svým způsobem příznačná: Milada Horáková dnes už nevadí ani komunistům. Stala se hodně vzdálenou minulostí. Jsou ovšem věci, které komunistům velmi vadí: např. kritika znovuzrozeného ruského imperialismu, podpora radarové základny atp. To jsou věci, na nichž záleží (čímž nechci říci, že by si Milada Horáková pomník nezasloužila ani že by měl být pořízen za komunistické peníze).
Protože gruzínský konflikt dopadl pro Rusy dobře, utěšuje v MfD ruský velvyslanec Fedotov českou veřejnost: ve vztahu Ruska a Západu nejde o žádnou krizi, studená válka nehrozí. To, co provedli v Gruzii, byla jen „vojenská akce na podporu našich mírových jednotek“. Velvyslanec má prý dobré vztahy se všemi českými politiky, kteří utvářejí zahraniční politiku. Zkrátka všechno je v nejlepším pořádku. Tohle uklidňování se trochu podobá narkóze.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
