Úterý 17. června
Poté, co předsedkyně Klubu zelených Kateřina Jacques odstoupila z funkce, řekly obě kverulující poslankyně, že o to jim vůbec nejde, odložily svůj odchod z klubu, prohlásily (na následné tiskové konferenci), že nehodlají opustit koalici a daly si podmínky, za nichž jsou ochotny v klubu setrvat. Klub má podle nich nadále rozhodovat na základě konsensu všech členů, všechna jednání mají být otevřená členům vedení a republikové rady, poslanci mají respektovat usnesení nejvyšších stranických orgánů. Pokud by Bursík přistoupil zejména na první podmínku, bude poslanecký klub přinejmenším paralyzován a on sám zahájí své politické harakiri. Otázka je, může-li vzhledem k situaci ve straně dělat něco jiného. Mladá fronta Dnes šťastně a zlomyslně připomněla chvíle, kdy po volbách zelený klub svorně demonstroval svou jednotu v tričkách s nápisem „nejsem Paroubkův hlas“. Kde jsou ty časy!

Návštěva francouzského prezidenta v Praze a jeho setkání s lídry Visegrádu se točily kolem Lisabonské smlouvy. Francouzský prezident by byl rád, kdyby se pokračovalo v její ratifikaci, tři visegrádské země ji už ratifikovaly a jsou zjevně taky pro pokračování v proceduře, Topolánek všechno přehrál na Ústavní soud a může se tvářit, že to není jeho problém. Stanovisko ODS a vlády je nejasné, s formulací nespěchají, mají čas do podzimu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Policie obvinila bývalou Čunkovu sekretářku Urbanovou z křivého svědectví. Dopustila se ho údajně tím, že setrvala na své výpovědi i poté, co státní zastupitelství konstatovalo, že skutek se nestal. Urbanová se brání, že Čunka přímo z převzetí úplatku neobvinila (což je, aspoň podle toho, co jsem si mohl přečíst v novinách, pravda). Případ vyšetřuje kriminální policie v Praze 1, protože tu Urbanová byla u výslechu. Urbanové to připadá divné a není sama. Obviněním Urbanové se ovšem případ Čunek znovu otevřel. Vydrží do roku 2010?

Soud v Haagu projednává žalobu, kterou podali pozůstalí po masakru v Srebrenici (pro čtenáře, kteří nejsou zcela v obraze, připomínám, že masakr nezorganizovali zlotřilí Albánci, ale naši srbští slovanští bratři) na nizozemskou armádu, protože nezabránila vraždění. Nizozemští vojáci tam ovšem byli jako ozbrojené síly OSN, je tedy třeba žalovat OSN.

Spolková kancléřka Merkelová při své návštěvě v Polsku podpořila návrh polského premiéra Tuska na zřízení muzea druhé světové války v Gdaňsku. Podle Tuska má muzeum být pravdivou výpovědí o tom, kdo zavinil celou tragédii, kdo byl skutečnou obětí té války. (Cituji podle L. Palaty v LN). Jinými slovy, o tom, že úplně za všechno včetně vyhnání můžou jen a jen Němci, kdežto Poláci vůbec za nic. Na realizaci této koncepce se mají účastnit i němečtí historici. Jakýsi problém je s Rusy, protože v muzeu má být poukázáno i na zločiny komunismu. Ruský odpor, na rozdíl od německého, který neexistuje, má být překonán přizváním ruských historiků k realizaci projektu. Obávám se, že to nebude stačit, Rusové na rozdíl od Němců nejsou dostatečně zpacifikováni a nenechají si to líbit. Kancléřka Merkelová zároveň ujišťovala své polské hostitele, že německý projekt „viditelného znamení“ (ohledně vyhnání Němců) nemá být „přepisováním historie“ (co to je, historie už byla jednou definitivně sepsaná, to mi uniklo). Je ostatně teprve ve stádiu schvalování vládou. Poláci si totiž nárokují právo vetovat účast vyhnaneckých organizací a jejich představitelů na tomto čistě německém podniku (nejde o „Centrum proti vyháněním“, tohle je vládní záležitost). Nebylo by nejlepší vyhnané vyhnat ještě někam dál, jako při stěhování národů, aby při „viditelném znamení“ zbytečně nezacláněli (některé germánské kmeny se tehdy dostaly až do severní Afriky).

Autoři televizního seriálu Příběhy železné opony dali podnět nejvyšší státní zástupkyni, aby posoudila, zda se zřizovatelé tohoto zařízení nedopustili zločinů proti lidskosti a nepatří před soud. Je zajímavé, jak vyčpělé a laciné jsou dnes takovéhle iniciativy, působí jako řev brontosaura z Bbradburyho povídky. Boj s komunismem je passé, komunismus je minulost. Je třeba bojovat s Paroubkem, Rathem, Tlustým, Hovorkou, Kuchtovou, Zahradilem a nepřebernou spoustou dalších. S Filipem taky, ovšem, ale ten je jen jedním z mnoha.

Středa 18. června
U Krajského soudu v Brně se projednává případ dvou dětí z Kuřimi, které se staly obětí mučení jakési náboženské sekty, k níž patřila i jejich matka. Kdo a jak je vinen, bude těžké zjistit, protože všichni zúčastnění zjevně lžou, až se jim od huby práší. Nicméně to, co s těmi dětmi prováděli, vyplynulo na světlo Boží a je to otřesné. Jen se mi nějak nechce věřit, že by to byl projev náboženské blouznivosti, k té má český člověk dosti daleko. Všechno by se stalo transparentnějším, kdyby za tím byly prachy.

Jiří Franěk si pochvaluje, že soudce v tomto případu nevyloučil veřejnost (taky nevím, proč by tam veřejnost nesměla být) a že dokonce připustil, aby televize přenášela „drsné detaily obžaloby“. Tady je ovšem problém, televizní přenos v tak citlivém případě snadno nabudí lynčerské nálady. Přitom je důležité, aby i tady šlo o spravedlnost. Z toho hlediska je mi divné, proč pan Franěk v témže článku píše o „občanech Natvrdlých, kteří též něco podobného zahlédli nebo zaslechli, ale nechtěli se „plést do cizích věcí““. To se mi moc nelíbí, má to v čtenáři nabudit pocit provinilosti, aby byl víc naměkko a dalo se s ním líp cvičit.

Ještě vykutálenější vyjádření poskytl slovenský premiér Fico v případě sexuálního vraha Nováka. Odmítl požadavek Jána Sloty na znovuzavedení trestu smrti, a zdůvodnil to tím, že pro Nováka by smrt byla vykoupení ve srovnání s tím, co ho čeká ve vězení od spoluvězňů. (Je známá věc, že lidé, kteří bez mrknutí oka podřežou pokladní v bance a postřílí k tomu ještě pár náhodných zákazníků, aby nebyli svědci, propadají morálnímu fundamentalismu ve styku s przniteli dětí.) To je pozoruhodný argument: když někdo dostane doživotí (které si v tomto případě, řekl bych, vrchovatě zaslouží), má být do konce života v kriminále zavřen, ale nemá tam být mučen. Pan Fico vlastně říká: „Dáme mu doživotí a ostatní už zařídí spoluvězni.“ To je dobré, tak to fungovalo za Stalina v Rusku – a to i pro třídní nepřátele.

Zelené dosud nepřeběhlice Zubová a Jakubková si daly na tiskovce podmínky, za nichž zůstanou v klubu zelených. Podmínky jsou pro předsedu Bursíka naprosto nepřijatelné, zajímalo by mne jen, zda to přesně ví. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek mluvil o lisabonské smlouvě jako Pýthie, podobně i vicepremiér Vondra. Argumentují tím, že mají dost času. Nejjednoznačnější vyjádření poskytl ministr Svoboda: platí prý, že koalice lisabonskou smlouvu bere jako dohodnutý kompromis a bude dále usilovat o to, aby obsah smlouvy byl naplněn. Což je přece jen, jak se říká, lepší než drátem do oka. (Mezitím horní komora britského parlamentu dokončila ratifikační proces lisabonské smlouvy, dolní komora smlouvu ratifikovala ještě před irským „ne“ a zbývá už jen podpis královny.)

Michiganská guvernérka si dovolila na jakémsi mítinku demokratického prezidenstkého kandidáta Obamy zmínit jeho neúspěšnou konkurentku Clintonovou a publikum začalo pískat. Nato Obama o své protikandidátce prohlásil: „Je to bojovnice a my takové v Demokratické straně potřebujeme, protože máme hodně za co bojovat.“ Dovedete si představit, že by něco podobného utrousil o nějakém svém protivníkovi náš emeritní ekonomický náměstek RaJ? Já ne, a to mi na Paroubkovi vadí, ne jeho „levicovost“. I levicový politik může dělat v mnoha ohledech rozumnou politiku (příklad: Tony Blair).

Petra Procházková v LN píše, že podle světové služby pro výzkum veřejného mínění World Public Opinion je ve světě v důvěryhodnosti na druhém místě ruský prezident, pardon premiér Putin. O důvěryhodnosti průzkumu svědčí, že důvěryhodnějším je už jen generální tajemník OSN, ale jen o dvě procenta.

V LN si vyřizuje účty s Ondřejem Neffem výkonný ředitel Greenpeace ČR Tutter. Nepsal bych o něm, protože se nachází hluboko pod prahem mých rozlišovacích schopností, nebýt toho, že jeho text obsahuje mj. tato slova: „Také se podivuje (Neff), proč odboj Gruzie proti Rusku nespadá do pole působnosti Greenpeace. Ale to jsem Vám již jednou vysvětlil, pane Neffe! Předmětem naší kritiky není jakýkoli konflikt, ale takový, který který souvisí s jaderným zbrojením. Tedy po lopatě: Greenpeace není pacifistická organizace a respektuje právo na nutnou obranu.“ To je opravdu vykutálené: pokud Rusko zmákne Gruzii pouze konvenčními zbraněmi (což je víc než pravděpodobné), nebude to obyvatele korun stromů z Greenpeace vzrušovat: ale běda Gruzii, kdyby někde vyškudlila atomovou zbraň a pokusila se jí ruské invazi bránit! V tom okamžiku aktivisté bleskově opustí koruny a v počtu nejméně dvaceti se shromáždí před gruzínským velvyslanectvím k protestům proti gruzínské nelidskosti. Bránit je samozřejmě možné, nejsme pacifisté: ale jedině hubou. To jsme si vyzkoušeli v roce 1968, ale jen proto, že nám nic jiného nezbývalo. Je to dost blbé. Byl pan Tutter už tenkrát na stromě?

Čtvrtek 19. června
Buď ve Sněmovně, nebo na Hradě se ztratil originál státního znaku České republiky. Je to něco tak potupného, jako když se indiánskému kmenu ztratí totem. Aby byl zdůrazněn sakrální význam předmětu pro naši Státnost, měli by být viníci, kteří ztrátu dopustili, rychle identifikování a zvlášť trýznivým způsobem utraceni. Pokud se ovšem posvátný předmět rychle nenajde.

Opozice chtěla, aby byla na program mimořádné schůze Sněmovny zařazena informace premiéra o tom, jaký postoj zaujme Česká republika na Evropské radě k pokračování v ratifikacích Lisabonské smlouvy. V tomto případě se nedivím, taky by mne to zajímalo (návrh ovšem neprošel). Koalice podle všeho hodlá zaujmout pozici mrtvého brouka s odkazem na to, že u nás se k věci musí napřed vyjádřit Ústavní soud. Ministr Schwarzenberg vyloučil možnost, že by se ČR připojila k nějaké rezoluci vyzývající země, které tak dosud neučinily, aby rozhodly o ratifikaci smlouvy. Z rezoluce bohužel trčí snaha dostat Irsko pod tlak za trest, že jeho občané rozhodli v referendu tak, jak rozhodli. Tady je zdrženlivost na místě. Premiér Topolánek se po návratu z Bruselu údajně sejde s Jiřím Paroubkem k diskusi „o podpoře našich priorit“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministerstvo zdravotnictví připravilo dalších 6 základních zákonů zdravotní reformy (mj. i zákony o převodu státních nemocnic na akciové společnosti), ministr však hodlá předložit jen tři nejméně kontroverzní. Příliš si nepomohl, opozice i přeběhlík-nepřeběhlík Hovorka podpoří jen jeden z nich. Kdyby ministr předložil jen ten jeden, nepodpořili by ani ten. Do druhého čtení prošel pozměňovací návrh poslankyně Šojdrové na zrušení poplatků pro novorozence (vláda k němu něco málo přidala, opozice hodlá dalším pozměňovacím návrhem systém poplatků totálně nabourat). Zdravotní reforma se otřásá v základech. Navíc se ODS nakonec rozhodla nominovat do komise pro vyrovnání s církvemi Vlastimila Tlustého. Tím posílají k ledu další svou podstatnou iniciativu. Už zbývá jen, aby odtroubili i radar. Pak se budou moci odporoučet a nikdo už si toho ani nevšimne.

Na inkviziční dotaz europoslankyně – někdejší komunistické kandidátky na funkci prezidenta Bobošíkové (která si velmi dobře rozumí např. s europoslancem ODS Zahradilem) odpověděl premiér Topolánek: „Zpochybnění poválečných dekretů prezidenta či majetkové nároky (vyhnaných sudetských Němců, bd) jsou pro vládu ČR neakceptovatelné.“ Obávám se, že ani tohle zaklínání mu už příliš nepomůže: tedy u opozice určitě ne.

Ke kritice nejvyššího státního zastupitelství a představitelů justice, kteří žalovali stínovou ministryni ČSSD Benešovou, se teď přidal už i Petr Pithart. Vypadá to s nimi bledě, když si na ně troufne už i on. Zbývá jen, aby se přidal i Jiří Čunek.

Europoslankyně Roithová (za KDU-ČSL, nikoli za ČSSD) v Právu píše na téma irské referendum: „Nesmysly, kterými protievropská klika vystrašila občany v Irsku, jsou trestuhodné lži. Irská vláda by se teď měla pustit do opravdového boje s těmito lživými strašáky, a pak si referendum zopakovat.“ Podobně rady udíleli Brežněv a spol. někdy v dubnu 1968 politbyru KSČ. Měli ovšem k dispozici, jak se ukázalo, víc nástrojů než paní Roithová. Obávám se, že ve své bezelstnosti (pořád ji vidím, jak kdysi coby ministryně vítala naše zlaté hochy z Nagana na ruzyňském letišti přizdobena obrovitou červenomodrobílou mašlí) řekla jen nahlas to, na co dnes potichu myslí hodně západoevropských politiků podstatně významnějších než ona.

Průzkumy volebních preferencí, které provedly dvě důležité agentury (STEM a CVVM) se sice v lecčems rozcházejí, ale celkový obraz je stejný: velký náskok ČSSD před ODS a slabé postavení malých stran (KDU-ČSL, zelení). Paroubek je stále v situaci, kdy si může partnera vybírat ze tří nebo dokonce čtyřech možností. A současné vládní couvání na tomhle trendu nic nezmění.

Stavba té části pražského dálničního okruhu, která má propojit brněnskou a rozvadovskou dálnici, značně pokročila. Budují se na ní i tzv. biomosty, které mají sloužit jako přechody pro divokou zvěř, jíž se to v přilehlých částech pražské aglomerace jen hemží. Doufám, že nechybí i nezbytný přechod pro medvědy.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.