Pátek 13. června
Událostí dne je nepochybně odmítnutí Lisabonské ústavy referendem v Irsku. Přiznám se, že na věc, jak říká pan prezident, nemám silný názor, dovolím si jen dvě poznámky. Za prvé, zdá se, že představa evropské integrace tohoto typu je v současné době nerealizovatelná, evropské země na to (prozatím nebo tak vůbec, nedovedu rozhodnout) nemají. Jsou dvě možnosti: buď myšlenku další inetgrace opustit, nebo omezit počet integrujících se zemí (zjevným kandidátem na to, by zůstala stranou, je Česká republika). A dále: horlivost obhájců české „suverenity“ (Klaus a jeho zbrojnoši jako Jakl nebo Zahradil) je podezřelá, těm lidem jde hlavně o to, aby jim někdo zvenku nekoukal moc pod prsty a jejich obrana suverenity nápadně připomíná bolševické zdůrazňování „principu nevměšování do vnitřních záležitostí“. Pozoruhodné je také, že se Klaus a spol. s tímto populismem pomalu dostávají v české politice na vedlejší kolej a tak trochu do sousedství směšných iniciativ Miloše Zemana: divoká politická řež se dnes vede o úplně jiné věci. A ještě jen tak mimochodem: představa, že by ta dnešní Evropská unie byla schopna v příštím dvacetiletí zajistit protiraketovou obranu ČR, je mimořádně směšná.

Premiér Topolánek nakonec docela s přehledem zvládl úpornou taktickou bitvu, kterou rozpoutala opozice poté, co bylo soudně zproblematizováno jednání některých vysokých justičních představitelů (rozsudek ovšem dosud není právoplatný). Udělal ovšem ústupek v tom, že připustil vznik parlamentní komise, která se má zabývat vyrovnáním s církvemi. V komisi budou mít koalice a opozice stejný počet zástupců, a to ještě jen v tom případě, že se mezi zástupci ODS nevyskytne nikdo z Tlustého spojenců (v této věci má Tlustý v ODS víc podporovatelů než Ranince a Schwippla). Jde v každém případě o komplikaci a přinejmenším o zdržení v jedné z těch věcí, kvůli nimž si vláda zaslouží jakousi podporu. Za tuto cenu vláda Paroubkovi dokázala, že ještě není na spadnutí. Je otázka, zda ta cena není příliš velká. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Miloš Zeman, poté, co neměl vůbec nic společného se vznikem kruhu jeho ctitelů, hlásá politickou toleranci a snášenlivost. Jiří Paroubek je tím natolik zneklidněn, že vyzvídá u předsedy KSČM Filipa. Pak se vyzvídání pokusil zapřít, leč Filip ho tak říkajíc práskl (médiím, aby nevzniklo nedorozumění). Po prezidentské volbě to mezi ČSSD a KSČM už neklape tak, jako předtím. Paroubek si možná příliš brzy vzal do hlavy, že už komunisty nepotřebuje.

Alexandr Mitrofanov se v Právu hlásí k názoru, že politika je pokračováním války jinými prostředky. V civilizovaném světě platí spíše názor, že politika je snaha řešit spory dohodou, kdežto válka jakýmsi naprosto nenáležitým vykolejením. Politika je tu proto, aby války pokud možno nebyly. Viděl bych to tedy spíš tak, že určitá zcela specifická politika je pokračování války jinými prostředky. Pokud ovšem jde o Paroubka a nynější ČSSD, má pan Mitrofanov do slova a do písmene pravdu.

Sobota 14. června
Tématem dne zůstává irské ne Lisabonské smlouvě. Z čeho pramení potíže EU s integrací? K této otázce se ještě vrátím malou a zela obecnou poznámkou, nejsem odborník na konkrétní problémy Unie.

Jiří Paroubek vydal zvláštní tiskové prohlášení, v němž vehementně popírá, že by se ptal předsedy KSČM Filipa na sdružení „Přátelé Miloše Zemana“. Filip trvá na svém (tj. že o tom mluvili okrajově, že se ho na to Paroubek ptal, že Paroubkovi řekl svůj názor – že sdružení kultivuje politickou scénu -, a že se na tom s Paroubkem neshodnou). Proč na téhle maličkosti Jiřímu Paroubkovi tolik záleží, mi není jasné. Zjevně mu záleží už úplně na všem. Vžil se do role superopozičníka, který, kde to jen trochu jde, kveruluje.

České listy zjevně právem komentují skutečnost, že Topolánek přistoupil na vznik parlamentní komise ohledně vyrovnání s církvemi, jako faktickou rezignaci na tenhle významný bod nynější koaliční agendy. Právo informuje o vyjádření České biskupské konference a Ekumenické rady církví v článku s mezititulkem „Biskupové vyhrožují“. Vyhrožují, sviňáci! Je třeba je proto bít po tlamě. Jako starý, konzervativně založený člověk mám vždycky radost, když věci zůstávají tak, jak byly. Měl bych se tedy vlastně z toho, jak píše Právo, radovat. Zrovna v případě Práva se mi to ale příliš nedaří.

To, že se v opozičních kruzích (ostatně nejen tam) říká poslancům Melčákovi a Pohankovi „přeběhlíci“, chápu. Pro Tlustého a spol., Jakubkovou, Zubovou a Hovorku se naopak razí ušlechtilý titul „rebelové“. Abychom byli vyvážení, budeme je nazývat kverulanty. Jednak u pana Tlustého a paní Kuchtové, jejíž poslaneckou frakci tvoří zmíněné poslankyně, jde velmi zřetelně o zhrzené mocenské ambice (netvrdím, že jen a pouze o ně), a jednak práce ve straně je týmová práce a v situaci, jaká je v PS, vyžaduje od poslanců určitou dávku loajality. Loajalita je pozitivní vlastnost, i když českému člověku se to někdy těžko vysvětluje. Člověk samozřejmě nemůže a dokonce nemusí být vždycky loajální, ale musí to, že nezůstal loajální, nějak přesvědčivě zdůvodnit. Poslanci Tlustý, Raninec a Schwippel, poslankyně Zubová a Jakubková, o poslanci Hovorkovi ani nemluvě, se z hlediska loajality projevili stejně jako poslanci Melčák a Pohanka. Přesvědčivost zdůvodnění, pokud se vůbec o nějaké pokusili, je stejná, tj. nulová. Tedy žádní rebelové, kverulanti.

V USA vyvinuli skenery (pro použití na letištích), které vás virtuálně svlíknou, aby zjistili, zda nemáte u sebe zbraň či výbušninu. Prý se už instalují na některých amerických letištích. Technika volně souvisí s případem herečky Bohdalové, kterou kdosi vyfotil na balkoně nějakého tureckého hotelu v Evině rouše a pak fotografie nabídl bulváru, kde je zveřejnili. K případu se vrátíme.

„Duel policisty Čermáka s aktivistkou Jacques skončil tak, že při potyčce zmrzačený Čermák je vyhozen od policie, a Jacques sedí v parlamentu, třebaže soud dal zasahujícímu – tehdy ještě – policistovi za pravdu“, píše Ondřej Neff v Lidových novinách. To mi nějak nehraje: úraz utrpěl policista tak, že ho někdo úplně jiný než paní Jacques kopl tam, kde mají civilisté zadnici. O míře vážnosti tohoto úrazu svědčí verva, s jakou pak cpal paní Jacques pendrekem do auta. Ten zásah byl, jak z televizního záznamu vyplývá, přehnaný a zbytečný, a to bez ohledu na to, zda policistu paní Jacques předtím provokovala nebo ne. Tak se slušný mužský k ženě nechová, i když je zrovna policajt. A nerozumím tomu, proč a jak by to všechno mělo ovlivnit její poslanecký mandát.

Pondělí 16. června
Republiková rada zelených se zcela vymkla kontrole Bursíkova (dosud) vedení strany. V poslaneckém klubu sice koalice zjevně ztratila (fakticky, ne formálně) dva hlasy, ale koaličníci tam mají převahu. Zatím. Ministr Liška, jak to tak vypadá, se rozmýšlí. Tématu se týká naše dnešní glosa. Na kritiku poslankyň Zubové a Jakubkové reagovala předsedkyně Klubu Kateřina Jacques tím, že odstoupila. Jejím nástupcem se má stát poslední z poslanců zelených, o kterém se zatím nemluví a na něhož se zatím žádná funkce nedostala, Přemysl Rabas. Dosud byl k Bursíkovi loajální.

Prezident Klaus začal z nemocničního lože pohřbívat Lisabonskou smlouvu. Tančit radostí nemůže, je zatím v rekonvalescenci. Stejně razantně se vyjádřil i předseda Senátu Sobotka a první místopředseda ODS Bém, Topolánek a Vondra byli zdrženlivější. Lidovci a ČSSD jsou pro pokračování ratifikace, řekl bych, že mají pravdu, ať se vyjádří všechny členské země. Taky by bylo záhodné, kdyby se vláda a nynější vedení ODS trochu odlišilo od nenávistného ideologického fanatismu Klause a spol. Jde o praktické záležitosti, ne o posvátné ideje. Převálcovat Irsko, i kdyby zůstalo samojediné, ovšem nelze.

Podle sociálně demokratického politologa Jelínka v dnešním Právu se ministr Schwarzenberg provinil tím, že „zarputile postupuje proti usnesení sjezdu strany zelených, která ho do vlády nominovala“. To je skutečně ohavný zločin, doufejme, že obviňování nedojde tak daleko jako v srpnu 1968, kdy s Právem (tehdy rudým) sbratřená ruská komunistická média nazvala jednoho dosti statečného představitele reformního křídla KSČ „pološíleným renegátem“.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.