Sobota 7. června
Poté, co se ukázalo, že návrh zákona zakazujícího přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti (hodlal ho podat dr. Rath) má oporu i v koaličních řadách, zavázal se premiér Topolánek výslovně, že k této změně nedojde v žádném případě rozhodnutím vlády nebo ministerstva. Změna se může uskutečnit jen zákonem. Přesto pro Rathův návrh hlasovaly i poslankyně zelených Jakubková a Zubová. Premiérovi se podařilo pacifikovat pouze poslance Hovorku, vzhledem k tomu pak Rathův návrh neprošel. Ministr Julínek nebyl tou dobou v Praze, zdá se, že premiérův slib ho poněkud zaskočil. Premiérova vynucená improvizace není zrovna signál vládní síly.

Strana zelených hodlá ve vládě iniciovat odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké. Není příliš pravděpodobné, že by prošel přes ODS a lidovce (Topolánek se za Veseckou postavil a ministr Pospíšil se rozhodne až podle pravomocného rozsudku). Protože pro odvolání je ministr Liška, vypadá to, že v téhle věci by se byl předseda Bursík, i kdyby měl na věc jiný názor, musel ve vedení strany přizpůsobit většině. Jinak se zdá, že Strana zelených je definitivně rozštěpena, poslankyně Jakubková a Zubová uvažují o odchodu z poslaneckého klubu, kde jsou v menšině, a místopředsedkyně Kuchtová se podle MfD sešla na dvouhodinové schůzce s předsedou ČSSD Paroubkem. Měli jednat o možné vládě ČSSD – zelení, Paroubek pak řekl, že se SZ počítá jako se strategickým partnerem. Taková vláda by sice mohla vládnout jen s podporou KSČM, ale ČSSD by si spíš představovala dočasnou úřednickou vládu a předčasné volby příští rok na jaře. Vládu teď dělí od pádu jeden jediný poslanecký hlas (s Jakubkovou a Zubovou už zjevně nemůže počítat). ČSSD má ovšem jakési problémy s poslancem Snítilým, pravou příčinou neschválení Rathova návrhu (nebyl přítomen).

Jiří Paroubek rozhořčeně dementoval zprávy bulvárního tisku, že trpí dnou. To je, jak známo, nemoc poživačných aristokratů a bonvivánů. Dnou trpěl např. plukovník Gerbich z Haškova Švejka: když dostal záchvat bolesti, ztratil sebeovládání, zařval „všechno ven, podejte mi revolver“ a na poručíka Duba, který nebyl obeznámen s tím, co se v takovém případě má dělat, a zůstal v místnosti, zamňoukal a hodil kalamář. Škoda, něco podobného by velmi zpestřilo zasedání příští vlády.

Návrh poslance ČSSD Miroslava Svobody na výměnu radar za vyrovnání s církvemi (a případně i reformu zdravotnictví) sice špičky ČSSD znepokojil, ale ODS se k němu nestaví zdaleka tak odmítavě, jak by člověk předpokládal. Považuje (asi právem) radar za nejvyšší prioritu. Jenže ochota vzdát se všeho ostatního za tuto jedinou věc svědčí jen o její nejistotě.

Z rozhovoru, který poskytl Právu Vlastimil Tlustý, vyplývá, že jediné, co je ochoten zatím Topolánkovi tolerovat, je existence jeho vlády (nebude hlasovat pro nedůvěru). Nepodpoří Lisabonskou smlouvu, nejspíš ani změnu volebního zákona, je pro radikálnější úpravu manipulačních poplatků pro děti, asi by podpořil snížení daně z příjmu na pohonné hmoty, nesouhlasí se zřízením šestého místopředsednického křesla v PS. Ve věci radaru je „loajální k ODS“, i když se mu nelíbí způsob, jak vláda základnu prezentuje. A ohlásil, že mu jde o radikální změny ve vedení ODS. První místopředseda ODS Bém zaujal po svém zvyku ke konfliktu Topolánek – Tlustý obojetný způsob (v rozhovoru tentokrát pro LN). Tři hlasy si ODS nemůže dovolit ztratit, Topolánek by měl s Tlustým a d. jednat. O čem? O svém odstranění?

A třetí velký víkendový rozhovor, Topolánkův v MfD. Nevyloučil, že vláda může padnout (je opravdu těžké to vyloučit). Vidí budoucnost taky z lepší stránky: „Pokud najdeme kompromisy, tak přežijeme letošní podzim a příští rok české předsednictví EU, a pak si budeme užívat výnosů reforem.“ Problém je, že ten, kdo může už jen nabízet kompromisy, má vlastně prázdné ruce.

Pondělí 9. června
Premiér Topolánek v Otázkách Václava Moravce nadhodil možnost, že koaliční vláda by mohla předčasně skončit, a nastínil několik variant takového předčasného konce. Tématu se týká naše dnešní glosa. Za klíčovou záležitost považuje předsednictví pro koalici ve zdravotním a rozpočtovém výboru. Vidím to jinak: klíčový je americký radar. Pokud neprojde, může si vláda předsednictví ve výborech strčit za klobouk.

Topolánek a v návaznosti na něj i ministr spravedlnosti Pospíšil nepodpořili požadavek na odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké: přesněji řečeno Topolánek se za ni výslovně postavil, Pospíšil v každém případě vyčká pravomocného rozsudku ve sporu s Benešovou. Zejména stanovisko ministra Pospíšila je rozumné, nechci to, co bylo v odůvodnění rozsudku krajského soudu v Praze, nijak bagatelizovat, ale ve věci, která je objektem tak zuřivé politické přetahovačky, by bylo dobré vzít v úvahu až konečné soudní rozhodnutí (problém je, že i ono bude výslednicí zuřivé přetahovačky). Paroubek tu věc politicky využívá, a přitom po svém zvyku hystericky přehání, ale je třeba mu přiznat, že on sám měl vždycky cit na to, kdy se některého svého člověka musí zbavit (nikdy to nebyl předseda koaliční strany). Topolánek zcela zjevně svou příležitost zbavit se Čunka fatálně propásl.

Předseda Nejvyššího správního soudu Baxa se v rozhovoru v MfD zmiňuje o údajném výroku místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery: „Hrozí pád vlády a nezávislost justice musí jít stranou.“ Luděk Navara, který rozhovor pořídil, jej zjevně považuje za hotovou věc. Mně se zdá být to, že Kučera něco podobného takto doslova řekl, pravděpodobné asi tak, jako že Jiří Čunek masturboval před svou sekretářkou.

Jakýsi pan Tarif Ali v MfD mj. kritizuje americké imperialisty za to, že podnikli agresi do Iráku, a Havla a Michnika za to, že invazi do Iráku podpořili. Sám přiznává, že byl vždy socialistou (podle reportérky, co s ním dělala rozhovor, komunistou), ale nikdy nepodporoval vládu jedné strany. Řekl bych, že byl určitě vždycky pro vládu mnoha stran – ovšem za toho předpokladu, že všechny budou komunistické. V té souvislosti si vzpomínám na jakéhosi mladého českého komunistického funkcionáře s lidskou tváří, který mi v roce 1968 na Evropském fóru v Alpbachu zajíkavým hlasem sděloval, že on je pro to, aby u nás dostaly prostor dokonce i antisocialistické síly. A díval se na mne s vypoulenýma očima, co říkám této jeho závratné smělosti. Měl jsem dojem, že mluvím s někým, kdo právě uprchl z cvokhausu.

„Myslím, že vyjadřovat nedůvěru této vládě je v tuto chvíli zbytečné, protože tato vláda důvěru veřejnosti prostě nemá,“ prohlásil Jiří Paroubek v rozhovoru pro Lidové noviny. Z tohoto výroku se mi zdá být zjevné, že pan Paroubek považuje své spoluobčany za idioty. Huba by mu neupadla, kdyby byl řekl docela normálně, že odhlasovat vládě nedůvěru v tuto chvíli nebude možné, a že si rád počká, protože si myslí, že tak nemůže tratit. Bylo by to věcné. To, proč pana Paroubka považuju za nebezpečí pro Českou republiku, je mj. v tom, že takového střízlivého přístupu, který jeho bližní nedegraduje na hlupáky, není schopen.

Demokratický prezidentský kandidát Barack Obama získal hlas významného volitele. Je jím předseda SPD Kurt Beck. Kdekdo Němcům už přes šedesát let otlouká o hlavu druhou světovou válku. Ve stínu tohoto nesmyslného zahanbování historií přítomná nehorázná drzost snáz projde.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.