UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Podle Práva se soustava státních zastupitelství zmítá jakýmsi vnitřním neklidem způsobeným nespokojeností osazenstva s nynějšími vedoucími pracovníky v čele s nejvyšší státní zástupkyní Veseckou. Lidé jsou překládáni na místa pro ně nevhodná, údajně v souvislosti s jejich angažmá v případu Čunek. Jiní prý sami odcházejí. Informace o údajném pozadí změn jsou poněkud relativizovány tím, že je za nimi náš důvěrný známý, totiž „důvěryhodný zdroj, který si nepřeje být jmenován“. Kdo si nepřeje být jmenován, nezaslouží si, aby se mu moc věřilo. Na nezasvěceného pozorovatele zvnějšku to celé ovšem dělá tristní dojem: vypadá to, jako kdyby za osm let sociálně demokratických vlád byly tyto orgány obsazeny kádrově věrnými osobami a teď probíhala výměna, samozřejmě zase za jiné kádrově věrné osoby. Politicky neutrálního státního aparátu se v tomhle Kocourkově asi hned tak nedočkáme.
Protiradaroví aktivisté Tamáš a Bauer šestnáct dní protestně nepapají a jsou středem všeobecného zájmu. Přijal je ministr zahraničí a navštívil je Jiří Paroubek (na sociálně demokratického bonvivána a někdejšího manažera Restaurací a Jídelen zjevně dělá šestnáctidenní půst velký dojem, v někdejších RaJ byli k následnému půstu občas nepřímo vedeni strávníci, nikoli ovšem personál) a přemlouval je, že už trpěli dost a je čas se našťouchnout. Tématu se týká naše dnešní glosa.
V Praze probíhají už několik týdnů zuřivé spory mezi magistrátem a divadly o finanční podporu. Neměl jsem dosavad chuť se k té věci vyjadřovat, jsem totiž přesvědčený, že opravdový, vynikající umělec nemůže počítat s tím, že dostane podporu od nějaké státní nebo municipální instituce. Taky nemůže počítat s tím, že mu budou při zasedání městského zastupitelstva dělat reklamu zjednaní lobbisté na galerii. Nemůže počítat s ničím. Je zajímavé, že opravdoví umělci a opravdové umění přesto pořád existuje, to je optimistické zjištění. Jistě, divadlo (na rozdíl od třeba poezie) se bez peněz dělat nedá. Zároveň neexistují spolehlivá kritéria, co si peníze zaslouží a co ne (samozřejmě kromě toho, že když chce dotace někdo, kdo je schopný si na sebe s přehledem vydělat, je to vlastně drzost). Nelíbí se mi dvě věci: jednak v LN vytýká šifra kož radnímu Richterovi, že má rád drahé věci a luxus. Kurva jedna zbohatlická. Ten, kdo rozhoduje o kultuře, má chodit v žíněném rouše a potravu si opatřovat vybíráním odpadkových košů. Je zajímavé, jak se u nás bolševismus uchytil, když chcete někoho kompromitovat, prohlásíte, že má moc prachů. Je to podobné, jako když na opačném konci politického spektra v Právu píší, že církvím sluší chudoba. K těmto řádkům mne vlastně inspirovala jen drzost kraválistů na magistrátu: zvonili klíči, volali už je to tady, demisi, a zpívali jakousi pitomou píseň, v níž se mj. praví „prezidente, hned ho vyžeň“. Zdá se, že je to jedna parta se Štěchovými kvasiodboráři. Zastupitelstvo bylo zvoleno v řádných demokratických volbách, volili je normální lidé a pár řvounů jim může tak nanejvýš trochu zkomplikovat život. Jejich legitimita je nulová, a to i ve srovnání s listopadovými demonstracemi z roku 1989, jichž se drze dovolávají.
Alexandr Mitrofanov píše v Právu, že to nejdůležitější, co vyplynulo z posledního jednání Ústavního soudu o ústavnosti manipulačních poplatků, je fakt, že Ústavní soud je rozdělen a je ve sporu ohledně samotné ústavnosti svého rozhodnutí, a že je tak ve své autoritě otřesena poslední instituce, kterou bylo doposud zvykem brát vážně, přičemž se vlastně zpochybnila sama. Má úplně pravdu, tuhle zásadní věc jsem opomenul.
Sdružení dárců krve České republiky vyzvalo své členy, aby na protest proti zdravotnické reformě přestali dávat krev. O jak reprezentativní organizaci jde, není jasné, zato je zcela jasné, že výzva je na první pohled obludná drzost, srovnatelná s někdejším tvrzením dr. Ratha, že stávka musí pacienta bolet. Možná ale, že si jen nějaká podružná regionální organizace dělá tímhle způsobem, lacinou reklamu.
Jiří Paroubek se chystá napsat americké ministryni zahraničí po způsobu záporožských kozáků opovědný list, v němž ji důrazně upozorní, že těsně před prezidentskými volbami nemá žádný mandát na to, aby podepisovala tak závažnou dohodu, jako je česko-americká smlouva o radarové základně. To je povzbudivé. Doposud rozhodoval pan Paroubek jenom o tom, kdo má nebo spíš nemá dostatečnou legitimitu v České republice. Nyní se jeho kompetence zjevně rozšířily na celou zeměkouli.
„Pokud bude radar v Česku umístěn pouze na bilaterálním základě, Česká republika do toho nebude moci zasahovat,“ píše v LN vedoucí zahraničně politické sekce SZ Čejka. To by samozřejmě platilo, avšak jen tenkrát, kdyby byl radar umístěn na základě bilaterální dohody mezi USA a Putinovým Ruskem. Naopak, pokud základ bude „multilaterální“ a budou nám do toho jako další účastníci kecat Rakušané, Španělé, Fico, Guido Westerwelle (a Putin samozřejmě taky, v rámci politiky mnoha azimutů), je s námi konec.
Sobota 31. května
Miloš Zeman, který již několikrát odešel definitivně z politiky, má zase roupy. Jeho stoupenci zakládají občanské sdružení „Klub přátel Miloše Zemana“ s cílem představit jeho názory a dosáhnout toho, „aby se politika opět stala věcí veřejnou a ne jenom záležitostí úzkých skupin“ (originální nápad). Zeman je s iniciativou srozuměn, koordinátorem a zároveň mluvčím sdružení má být Miroslav Grégr. S tím Zeman velkou díru do světa neudělá, má ovšem samozřejmě někde v pozadí k dispozici šikovného manažera a pleticháře Šloufa. Jenže návrat Miloše Zemana do politiky je nadlidský úkol: Miloš Zeman připomíná pasažéra expresu, který z něho vystoupil v České Třebové, nechal ho ujet, a očekává, že až si toho osazenstvo všimne, přinutí mašinfýru zacouvat zpátky. Expres je teď už někde v Saarbrückenu a zacouvání do České Třebové víc než nepravděpodobné.
Programová konference ČSSD v Pardubicích se nese, jak se dalo očekávat, v bojovném duchu. Volby budou referendem o nedůvěře ODS, které jde jenom o moc. ČSSD proti tomu staví „Program naděje“. Nynější politická situace je prý vládou jedné strany (Paroubek zjevně lidovce a zelené jaksi vypustil, čeká, že si z nich přinejmenším něco ukousne). Na konferenci promluvil někdejší Klausův protikandidát na funkci prezidenta Švejnar, jeho projev byl natolik pozoruhodný, že se k němu ještě vrátíme. Zdá se totiž, že se vžil do role „stínového prezidenta“, jenže ho do ní nikdo nenominoval, Ani ČSSD (tedy aspoň zatím). Jinak se Paroubek snaží, ve svém politickém zápase pracuje metodou „urvi co kde můžeš“. Teď si pozval architekta Kaplického a slíbil mu, že až se dostane k moci, postaví jeho blob. Protože zjistil, že mají s Kaplickým podobné názory, jmenoval ho na místě svým osobním konzultantem (což se například v operetách stává velmi často). A zároveň vyhlásil jakýsi Kulturkampf: „Já jsem se neodvažoval do těch věcí vstoupit, ale když vidím takovou glajchšaltaci české kultury, ke které dochází v posledních týdnech, tak jsem do toho vstoupit musel.“ Exnáměstek RaJ v čele kulturní revoluce, to tu ještě nebylo. Pro spravedlnost třeba dodat, že ke Kaplickému se chovali nepochopitelně arogantním způsobem, případ zpolitizoval svými stupidními řečmi prezident Klaus, pražský primátor a místopředseda ODS se mu okamžitě přizpůsobil, Topolánek si nad tím umyl ruce a vláda to vyřešila nakonec jednoduše: na stavbu nejsou peníze. Paroubek jen využívá jejich chyby.
Ministr Pospíšil se postavil za nejvyšší státní zástupkyni Veseckou ve věci pěti přeložených moravských státních zástupců. Také to, co se děje na státních zastupitelstvích, přestává být pomalu uchopitelné normálním rozumem, vypadá to, že případ Čunek, respektive jeho dozvuky budou vládu pronásledovat a trápit až do jejího konce (pak udělá Paroubek s Čunkem koalici).
Exministryně Kuchtová navštívila aktivisty Greenpeace, kteří bez povolení okupují místo ve vojenském prostoru, kde má stát americký radar. A prohlásila: „Jejich cíl svým významem daleko převyšuje fakt, že došlo k porušení několika paragrafů.“ To je správné: když jde o vznešený cíl, na paragrafy se nekouká. V příští Paroubkově vládě bude tato osoba určitě ministryní spravedlnosti. Má k tomu, jak se to jeví, základní předpopklady a s komunistickou podporou nebudou mít problém, ta zásada je vlastně jejich.
Pavel Kohout píše v Právu o „Pražském jaru“. Protestuje proti tvrzení, že „obrodný proces“ byl pouhým bojem komunistů o koryta. Upřímně řečeno, s tímto názorem jsem se nesetkal a pan Kohout si jím situaci ulehčuje: samozřejmě, že to „mysleli upřímně“, ale chtěli toho ze (své) minulosti zachránit příliš mnoho, jejich kritika byla polovičatá, dělali si nesmyslné iluze, které jsou cítit i z Kohoutova článku („Když povstání v NDR, Polsku a Maďarsku předvedla s krvavou názorností neúčinnost barikád“ – povstání vypukla ze zoufalství, nebyl to žádný předem pojatý plán, na maďarské revoluci to je vidět velmi výrazně, a na Rusy působilo zrušení cenzury úplně podobně jako barikáda, a to právem, ohrožovalo jejich panství stejně). Ze všech těchto důvodů pak velmi svízelnou situaci po ruské invazi vůbec nezvládli. Třeba nebylo možné neprohrát, ale mohlo se to stát se ctí. Řeči o „mafiánské podobě kapitalismu, opět ohrožující mladou demokracii“ navíc nabuzují dojem, že pan Kohout se chystá o pozdní, leč důkladný návrat do mladých let.
Václav Klaus se v rozhovoru pro The Washington Times vyjádřil k tomu, jak Rusové odmítají radarovou základnu. Upozornil ruskou stranu poměrně důrazně, že je to naše věc, že jim do toho nic není a že navíc (o čemž trochu pochybuji) jejich tlak u nás získává radaru stoupence. Není vyloučeno, že kamarád Putin teď bude chtít, aby mu český prezident vrátit Puškinovu cenu. Zřejmě ve snaze toto nebezpečí poněkud zmírnit Klaus zároveň kritizoval postup USA a EU ve věci Kosova. Prohlásil: „Kdyby do Československa přijeli zmocněnci USA a EU, aby nám říkali, jak se máme rozdělit, pak by se střílelo.“ Problém je, že v Kosovu se napřed střílelo, a to pořádně, a teprve potom tam přijeli „zmocněnci USA a EU“. To, co pan prezident říká, je mimořádně nestydatá demagogie.
Do předvolební kampaně ČSSD se v Lidových novinách otevřeně zapojil Václav Havel. Ve svém článku se ujímá divadelníků proti magistrátu, dělá totéž, co Paroubek s blobem, jenže ve věci daleko míň přehledné, a uzavírá: „Nenapadá mne nic lepšího než doporučit Pražanům, aby v blížících se volbách nevolili stranu, která už tak dlouho Praze vládne a která už tolik nedobrého dopustila, pokud se na tom přímo osobními zájmy svých pražských předáků nepodílela.“ Je pozoruhodné, s jakou jistotou si ten člověk dokáže ze všech variant, které má k dispozici, vybrat vždycky tu nejhorší. K problému se vrátíme. (Havlovo doporučení se může vztahovat jen na senátní volby, do městského zastupitelstva se bude volit až za dva roky).
Pondělí 2. června
„Hladovkáři“ Tamáš a Bauer se rozhodli svou akciu „přerušit“. Nahradí je sociálně demokratické osobnost, které však nebudou hladovět furt pryč (to je osobností nedůstojné), ale postupně, každý jen 48 hodin, načež ho vystřídá jiný a on se může svobodně nadlábnout. Dobrou chuť, totiž přesněji řečeno dobrý hlad. Tématu se týká naše glosa.
Miloš Zeman poskytl Právu rozhovor v souvislosti se svou sice nevyžádanou, avšak ohlášenou kandidaturou na prezidentský stolec (kandidatura se týká roku 2013, takže pan Zeman má dost času na přípravu). Kandidatura poněkud rozzlobila předsedu ČSSD Paroubka, i když se zdá, že ve straně už Zemana podporuje jen pár lidí, kteří se uplatňují jen na regionální úrovni (exministři Palas a Schling, náš čtenář-korespondent Foldyna). Zeman se ve vzpomínkách vrací k hvězdným dnům opoziční smlouvy a s opovržením se vyjadřuje k možné spolupráci ČSSD s malými stranami. Pan Paroubek je ovšem v lepší situaci, než byl kdysi on, bude moci spolupracovat se všemi střídavě a najednou – s komunisty, s ODS i malými stranami. Jinak pokud Zeman vzpomíná na své období jako na období, kdy „pravice“ a „levice“ (řekněme obecněji „politické strany“) spolu ještě dokázaly komunikovat, má v něčem pravdu. Paroubek dovedl k dokonalosti pojetí politiky jako pokračování války jinými prostředky.
Podle MfD vznikl konflikt mezi Zemanem a Paroubkem proto, že Zeman chtěl, aby Paroubek odstranil z vlivných pozic jeho osobní nepřátele a uzavřel opoziční smlouvu s ODS, kdežto Paroubek odstranit ty lidi odmítl a byl pro koalici s ODS. To bych se hrozně divil, Zeman toho chtěl nepochybně o hodně víc.
Poslanec Tlustý vypověděl válku předsedovi ODS Topolánkovi a vládě všeobecně. Obvinil Topolánka, že „táhne ODS ke dnu“ a že mlží ohledně cesty do Itálie, která byla „tak trochu dovolená, trochu výlet s kamarády a trochu jednání s ministry“. Kritika je poněkud nesmyslná, když je někdo na dovolené, může podnikat výlety s kamarády i jednat s ministry, problém je kolem financování cesty letadlem do Itálie. Prohlásil rovněž, že nepodpoří Langrovy zákony o tajných službách a policii, protože prý posilují policejní stát, a aby nadzvedl ministra Kalouska, který sedí na jeho křesle, podpoří poslance Urbana v návrhu na snížení DPH u pohonných hmot. Jiří Paroubek má ve své straně větší pořádek, politiky s takovou přebujelou iniciativou bez váhání vyhazuje. Topolánkovi zjevně nezbývá, než se omezit na rozhořčené verbální protesty, protože Tlustý má ve straně jakousi nezanedbatelnou podporu. Otázka ovšem je buď, anebo. Buď to dokáže Tlustému zatrhnout, nebo vláda končí. Třeba ne hned, ale čím později, tím hůř pro ni.
Špatným znamením je i to, že ministr Liška nehodlá při hlasování ve Sněmovně podpořit smlouvu o radaru. V této důležité věci nemá už zjevně vláda, hladovka sem, hladovka tam, dostatečnou podporu, a není divu, že ministryně Riceová nespěchá s návštěvou Prahy: bude nejspíš zbytečná.
Komentářové stránky Práva se stávají platformou nespokojených poslanců koalice. Dnes tam kritizuje zdravotní reformu poslanec KDU-ČSL Carbol, vyrovnání s církvemi poslanec ODS Schwippel. A Alexandr Mitrofanov píše: „ČSSD si musí vybrat. Buď je ODS skutečné zlo, a pak se s ní nelze spojit nikdy. Anebo jsou to partneři v politickém kšeftování a veškeré bububu z Lidového domu jde jenom kouřová clona, za níž se budou rozdělovat posty a peníze jako za opoziční smlouvy.“ Normální politika se v civilizovaných zemích odehrává mezi těmito dvěma krajnostmi.
Vstoupení stínového prezidenta Švejnara na konferenci ČSSD se v ČSSD nesetkalo s velkým souhlasem. Dr. Rath např. prohlásil, že strana bude, když se koalice rozpadne, usilovat o předčasné volby v příštím roce. S velkou koalicí ani s opoziční smlouvou nepočítají. Též nepočítají s tím, že by vládli s malými stranami. Z toho plyne, že po pádu vlády zavládne zřejmě na rok anarchie.
Ministr Liška chce zavést povinné mateřské školy. Nejlepší by možná bylo odebrat dítě hned po narození matce a svěřit ho státním institucím. Zaplať pánbůh, že jsem se narodil v roce 1940, za protektorátu bylo sice možné leccos, ale tohle ještě ne.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.