Pátek 25. dubna
V Nejdku se pokusila skupina Romů poté, co způsobila výtržnost v místní hospodě, dobýt policejní stanici. Při akci bylo (podle toho, co píší v Právu) zraněno pět policistů a kvůli uklidnění situace bylo nutno povolat zásahovou jednotku z Plzně. Z krádeže bronzových destiček z hrobů na Národním hřbitově byl obviněn Miroslav Daňo z Mostu. Rovněž Rom, jak uvádí Právo. Zdá se, že šlo o organizovanou skupinu, jejímž byl zadržený členem, a do rukou policie se dostal údajně proto, že tuto skupinu práskla jiná, která asi chystala stejnou akci, ale byla pomalejší. Nepíšu to proto, že bych chtěl vyvolávat protiromské nálady: jen je čím dál tím víc zjevné, že se s “romskou otázkou“ nedaří hnout ani o píď a že si s ní vůbec nikdo u nás neví rady. Tj. vůbec nikdo z těch, kteří se jí profesionálně zabývají a jsou za to většinou taky placeni.

Pozoruhodným vývojem prochází členstvo politických stran. Lidovci měli ještě v roce 1996 osmdesát tisíc členů, dnes jich mají polovinu. Nevím, dá-li se to svádět na problémy předsedy Čunka a rozpolcenost strany, je to trend, navíc komunisté procházejí podobným vývojem. V roce 1999 měli 128 tisíc členů, dnes jich mají 77 tisíc. Roste ODS, loni měla skoro 30 tisíc a za posledních pět let nakynula o 8,5 tisíc. ČSSD má 18 300 členů a roste o dost pomaleji. Snad je to tím, že je zatím v opozici. Zdá se, že se nakonec všechny velké strany sejdou někde kolem 35 tisíců členů. Budou to v drtivé většině lidé, kteří si od strany slibují pomoc v osobní kariéře (stejně jako tomu bylo za totáče s KSČM). Členství postavené na „pragmatismu“ (bez uvozovek bychom řekli cynismu) nedělá českým politickým stranám moc velkou reklamu. To, co je pro členstvo v tomto případě rozhodující, není ani tak program strany, jako její síla a schopnost prosadit pro své členy různé sinekury. Je to mj. výraz politické lhostejnosti a frustrace z politiky ve veřejnosti. Těžko se pak divit, že právě mezi slušnými lidmi se tak snadno ujímá idealistický anarchismus, s nímž přišel kdysi Havel – přesto že se za devatenáct let od převratu jednoznačně ukázalo, že instituce či poloinstituce „občanské společnosti“, založené na tomto základu, vůbec nejsou funkční.

Ministr Julínek navštívil se svým neoblíbeným programem zdravotních reforem poslanecký klub KSČM a by velmi rád, že na něj nebyli moc sprostí. Spokojenost, kterou dal najevo, měla asi být mj. i ťafka ČSSD, ale stejně bych s ní na jeho místě šetřil. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek obvinil při poslaneckých interpelacích premiéra Topolánka, že přisluhuje americkým imperialistům, přesněji řečeno prezidentu Bushovi. Na Ameriku jako celek si Paroubek zatím ještě netroufne, tvrdí jen, že se americká politika ve věci obrany před balistickými střelami po volbách od základu změní a ODS bude namydlená. Je to sice na první pohled riskantní přání otcem myšlenky, ale pan Paroubek bude samozřejmě po prezidentských volbách v USA tvrdit, že se americká politika v této věci změnila, i kdyby zůstala stejná: kdo to tady pozná. Předseda ČSSD zatím rehabilituje jen bolševickou frazeologii: teď je řeč o „přisluhování“, „přisluhovačích“, je třeba znovu zavést i slovo, které bylo v oblibě v době mého mládí, totiž „poklonkování“. Poklonkovat musí víc lidí najednou, kdežto přisluhovač může být jen jeden, i když samozřejmě lepší je, když i těch je víc. Čili: Topolánek přisluhuje (americkému imperialismu), kdežto politici ODS poklonkují (před Topolánkem i americkým imperialismem).

V KSČM se ozývají hlasy o tom, že je třeba vrátit se k politice zahájené v únoru 1948 a vypořádat se s buržoazním parlamentarismem a taky s revizionisty a reformistickými korouhvičkami v KSČM. Vyjádřilo se tak celkem pět okresních konferencí strany. Je to skoro dojemné, v rámci komunistické strany existuje i tento legrační jurský park. K tomu, aby se mohl prosadit, potřeboval by i dnes, stejně jako v letech 1945-8 silnou zahraniční podporu, kterou nedostane. Komunismus tohoto ražení je dnes beznadějně passé. Ostatně KSČM, vsadil bych se, se dnes daleko více orientuje na Putina než na Zjuganova.

Místopředseda ČSSD Sobotka se nechal veřejně slyšet, že na daňovou problematiku má jiný názor než předseda Paroubek. Ačkoli zdůraznil, že rozpor mezi ním a předsedou ani náhodou není, jak se za totáče říkalo, antagonistický, a že jde jen o to, jak lépe a účinněji chytit vládu a ODS pod krkem, bude zajímavé sledovat, zda jeho iniciativu chápe stejně i pan Paroubek.

Europoslanec Fajmon píše v Právu proti biopalivům a spojuje je s ďábelskými reji ekologistů. Kritika je to snadná, akce biopaliva končí, jak se zdá, globálním průšvihem, jenže za biopalivy není jen vyvádění zastánců globálního oteplování, ale taky potřeba civilizovaného světa zbavit se vykořisťování a terorizování ze strany Ruska, arabských států a Venezuely. Dá se říci, jak to dělá guru pana Fajmona Klaus, že když se o pár stupňů oteplí, nic se neděje, bude to vlastně příjemné. Když se o pár stupňů zvýší schopnost Ruska vydírat Evropu ropou a zemním plynem, příjemné to nebude ani trochu.

OECD informovala o názoru hlavních českých politických představitelů, že „před přijetím eura je nezbytné dosáhnout mnohem větší sladěnosti s eurozónou a uskutečnit další reformy“. Jde o odbornou ekonomickou záležitost, do debaty o ní nechci a nemohu zasahovat. Troufnu si jen podotknout, že pokud naši „hlavní političtí představitelé“ náhodou kecají ve snaze uchovat co nejvíc z české tzv. suverenity, kterou spoluutvářejí i papírky s Masarykem, Destinovou, Palackým atp., jde o politický zločin. Protože uchování suverenity vůči EU přes všechny obrovité slabiny této organizace znamená suverenitu pitomého beránka, který se vzdálil od stáda, pejska a pastýře právě ve chvíli, když se kolem potuluje hladový a mlsný ruský vlk.

MfD přinesla pozoruhodnou přednášku Václava Klause, kterou držel ve středu v Bertelsmannově nadaci v Berlíně. Budu se jí věnovat v komentáři.

Sobota 26.dubna
ČSSD vyvolá už po třetí hlasování o důvěře vládě. Proběhne 30. dubna, den poté, co má parlament v prvním četní projednávat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Paroubek zřejmě předpokládá, že zákon díky Tlustému a spol. neprojde, koaliční jednota bude silně otřesena a někteří lidovci by mohli vyjádřit vládě nedůvěru (musí říci vládě ne, nikoli se třeba jen zdržet hlasování, Paroubek potřebuje sto jedna aktivních ne). Vzhledem k tomu, že všichni notoričtí kverulanti ve vládním táboře se horem dolem zaklínají, že vládu nepotopí (proč taky, to by pak mohla vzniknout situace, že už nebudou moci kverulovat), je osud Paroubkovy iniciativy nejistý. Proto také komunisté chtějí vědět, zda předseda ČSSD už jednal s některými vládními poslanci o podporu (bez podpory z vládního tábora, nikoli jen od „přeběhlíků“, se neobejde). Neradi by zjevně šli už po třetí s Paroubkem za kašpary.

Předseda zelených Bursík obhajuje biopaliva (nedostatek potravin ve světě nemá podle něho s pěstováním biopaliv nic společného). Důvody, které Bursík považuje za legitimní pro experiment s biopalivy, jsou ryze náboženské povahy - tj. zeleně náboženské povahy: lidé se prohřešili proti božské Přírodě, a pokud se nebudou kát hromadným pěstováním řepky olejné (takže naše planeta už napříště nebude při pohledu z vesmíru ani zelená, jak tvrdí oni, ani modrá, jak tvrdí Klaus, ale krásně žlutá), nemilosrdná Příroda se rozhněvá a sešle na lidstvo zkázu. Je to podobné modlářství, jaké pěstovaly kanaanské pronárody před příchodem Izraele, jen na první pohled lidštější, protože se při něm přímo neobětují živí lidé. Vzhledem k hrozícímu všeobecnému hladomoru to ale vyjde zhruba nastejno. Jediný rozumný důvod experimentu s biopalivy je přízemně pragmatický: snížit závislost Západu na ropných vyděračích – jenže na základě dosavadních výsledků se zdá, že, jak se říká, „tudy cesta nevede“. Zelení kašpaři teď jako každoročně šaškují s tzv. ropákem. Mohli by si ho udělit sami.

Ukazuje se, že našinci jsou ochotni pracovat až do sedmdesáti let, jen aby mohli jít do důchodu co nejpozději. Není divu, podle propočtů klesnou jejich příjmy na 42% a jen 34% z nich má možnost si pak něco přivydělat. Většina z nich se tedy stává součástí jakéhosi virtuálního fešáckého ghetta, prostupujícího celou naši vlast. Dokud ještě mohou chodit, zůstává jim aspoň pocit jakési svobody. Problém je ovšem v tom, že 39% lidí do devatenácti let a 32% lidí od 32 do 49 let si naopak myslí, že by se (nám) senilákům měla veškerá pracovní aktivita přímo zakázat. A kdo zákaz poruší, bude utracen (dodávám já).

Rusko tichou cestou anektovalo Abcházii a Jižní Osetii a hrozí, že pokud tam „vypukne vojenský konflikt“, „nezbude mu než „reagovat vojenskými prostředky“. Pokud Západ nedá Rusku najevo, že strčí-li svůj drzý nos jen o milimetr dál, bude „vojenskými prostředky“ reagovat zase on, udělá to, co Velká Británie a Francie s Česko-Slovenskem po uzavření Mnichovské dohody. Mnichov tady proběhl potichu, proběhne stejně potichu i 15. březen?

Ruská duma vyslovila „předběžný souhlas s přijetím nového mediálního zákona“, podle něhož je možné „uzavřít“ (rozuměj zakázat) televizní kanál, rozhlasovou stanici nebo tištěné médium, pokud bude „šířit pomluvy“. Důvodem zákazu má být „zneužití sdělovacího prostředku s cílem šíření vědomě lživé informace, která útočí na čest a důstojnost jiné osoby nebo podkopává její reputaci“. Novináři se bouří proti mlhavé formulaci. Pozoruhodné je, že na rozdíl od Ficova zákona může být důvodem pro zákaz jen lživá, nikoli pravdivá informace (na Slovensku ovšem zase nejde přímo o zákaz, ale jen o účinné deptání). O tom, co je na Rusi lživé nebo pravdivé, ovšem od pradávna rozhoduje načalstvo. Do okruhu řízených médií není zatím zahrnut internet, zřejmě ho v Rusku zatím příliš lidí nesleduje. Pokud zůstane jako rezervace pro svobodu slova jen on, změní se to a zákon pak bude nepochybně rozšířen. Až se u nás dostane Paroubek k moci, bude se moci kromě toho negativního (co všechno zruší) pochlubit i pozitivním: totiž zavedením svobody projevu podle osvědčeného ruského modelu, o němž se nepochybně ukáže, že se překvapivě kryje s německým a rakouským.

V Lidových novinách (příloha Orientace) informuje Jiří Pehe o pracích britského autora Johna Graye. Některé teze toho spisovatele mi připadají dosti divoké. Například „studená válka“ prý „byla soubojem mezi dvěma utopickými ideologiemi: komunismem a liberalismem“. To je ovšem nesmysl, studená válka byla soubojem mezi drzým překabátěným ruským impériem, usilujícím rozšířit svou říši kam až to půjde, výhledově na celý svět, a západní Evropou, podporovanou Spojenými státy. Šlo o docela pragmatickou ruskou imperialistickou politiku, ideologie (komunismus) v ní hrála jen služebnou roli, což je pěkně vidět dnes, kdy Rusko tuto ideologii sice odvrhlo, ale ke své imperialistické politice se s chutí vrací. Když Gray mluví o „křesťanské fundamentalistické víře, že zlo může být definitivně poraženo“, měl by dodat, že se tak stane až při Posledním soudu, a k tomu, abychom před něj mohli předstoupit (tj. drtivá většina z nás současných a budoucích) musíme stejně jako ti, co přišli před námi, napřed umřít. Víra, že zlo může být definitivně poraženo už tady na zemi, je výbavou utopických radikálních vizí jako marxismus, vzniklých deformací křesťanství. Křesťanství je optimistické, zavazuje nás věřit, že i když tady na světě zvítězí např. Gray nebo Pehe (a tací zpravidla na světě vítězí), není ještě všechno ztraceno. A konečně Gray se podle pana Pehe vrací „ke své hobbesovské vizi liberalismu, v němž pyšném blouznění, ale je chápána jako pracná koexistence různých životních stylů, o níž je třeba neustále znovu vyjednávat“. Samy od sebe se nabízejí některé příklady takové pracné koexistence – například vyjednávání Chamberlaina a Daladiera s Hitlerem (oba páni se neoddali pyšnému blouznění, že Hitler je syčák, kterému jde jen o to je zničit), „dialog mezi křesťany a marxisty“ (rozuměj e stalinisty s lidskou tváří) z šedesátých let nebo nynější pokusy o multikulturní soužití s islámskými teroristy. Nejistota o tom, zda „dokonce i tato umírněná vize svobodné společnosti není svým způsobem utopická“ je docela na místě, pouze nejde o společnost svobodnou, nýbrž podělanou až za ušima.

Pondělí 28. dubna
Místopředseda Bém napadl tvrdě předsedu KDU-ČSL Čunka, že se pokouší rozbít koalici a projevuje krajní vstřícnost k Paroubkově ČSSD. Na této kritice samozřejmě hodně je, problém je v tom, že pan Bém (mimo jiné i tímto prohlášením) dělá uvnitř ODS totéž, co Čunek v rámci koalice, a není v tom sám. Stejně se chová odvržený expert na rovné daně Tlustý. Jsou to vlastně jen smutné doprovodné jevy vratkosti vládní koalice. Mimo jiné i tomuto tématu je věnována naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek kritizoval na sobotní ideové konferenci ODS v Hradci Králové předvolební velkohubé sliby své vlastní strany. Trochu to připomíná známé vystoupení maďarského premiéra Gyurcsánye (Lhali jsme ráno, v poledne i večer), Topolánek to udělal v rukavičkách (to je v jeho případě co říci) a navíc to neměl zase až tak těžké, protože vlastně z velké části kritizoval svého oponenta Tlustého. Na diskusi se na konferenci nedostalo.

Pražský magistrát se teď vážně zabývá návrhem excentrického ředitele Národní galerie Knížáka, aby se na Národní knihovnu přebudovalo Kongresové centrum na Vyšehradě. Je velmi obtížné zbavit se dojmu, že jde hlavně o to, zbavit se na pokyn z Hradu Kaplického návrhu, který se nelíbí některým významným ústavním činitelům a jejich lobbistům. Nejlepší by bylo přebudovat na Národní knihovnu Svatovítskou katedrálu, patří přece celému národu.

Petr Uhl dospěl v Právu k závěru, že přes četné odporné masové zločiny jsou USA „v zásadě demokratickou zemí“. Být Američanem, pukl bych pýchou. I taková autorita jako Uhl připouští, že jakási demokracie v USA přece jen je. Zároveň píše: „Srovnání mezi vojsky SSSR a dnešním radarem mluví jasně ve prospěch USA. (!!!) Kalí to ale to, že pobyt sovětských vojsk měl svůj, byť zločinný, ale známý smysl, zatím co radar asi ani žádný obraný účel nemá. Má jen zvýšit váhu USA ve světě, nahrazuje diplomacii hrozbami.“ Z toho jsem lehce zmaten. Vyplývá z toho, že pobyt sovětských vojsk měl sice zločinný, ale obranný smysl, kdežto americký radar má smysl žádný, totiž zločinný (nahradit diplomacii hrozbami). Ježíši Kriste, co všechno papír snese!

Za poměrného nezájmu českých médií se v Maďarsku zhroutila socialisticko-liberální vládní koalice. Malá SZDSZ se rozhodla odejít poté, co premiér Gyurcsány odvolal liberální ministryni zdravotnictví, která usilovala o reformy velmi podobné těm Julínkovým. Konzervativní opozice prosadila jejich odmítnutí v referendu a Gyurcsány dává teď odvoláním ministryně najevo, že od reforem upouští. Socialistům nezbude, než vládnout menšinově, SZDSZ ovšem tak dlouho parazitovala na symbióze se silnějším partnerem, že je vůbec otázka, nakolik je ještě schopná samostatné existence.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.