Pátek 11. dubna
KSČM přišla s plánem, že zakáže vládě uznat Kosovo zákonem. Tím dotáhla paroubkovsko-rathovskou opoziční techniku takřka k dokonalosti (účinnější by bylo už jen zakázat vládě zákonem vládnout, a možná udělat to obecněji, totiž zakázat vládnout všem vládám, které nemají vstřícný postoj ke komunistům). Pod návrh se původně podepsalo i několik sociálních demokratů a není vyloučeno, že by získal podporu lidí jako jsou přeběhlíci Melčák a Pohanka (Zeman je proti uznání Kosova), nepřeběhlík Hovorka a možná i dalších lidí z KDU-ČSL a SZ. Zasáhl však údajně Jiří Paroubek (nejspíš by na podobný úspěch KSČM žárlil a považoval by za nebezpečné, aby komunisté ne sebe strhávali pozornost použitím jeho techniky) a ČSSD z návrhu vycouvala. Poté proběhla neformální schůzka mezi Filipem a Haškem (říkají tomu „informativní konzultace“) a KSČM se rozhodla se zákonem ještě posečkat. Asi ho pak podají společně, aby to nebyla komunistická „partyzánština“. A poslanci ČSSD se teď zaklínají, že pan předseda jim nic nezakazuje. Velmi účinné.

A působí to přesvědčivě zejména v konfrontaci s další zprávou, že se předseda Paroubek chystá zavázat sociálně demokratické poslance usnesením, aby hlasovali proti radaru. Jde prý o klíčové politické rozhodnutí (to určitě ano) a 90% členské základny je proti radaru (to taky ano). Všichni přívrženci radaru v ČSSD (jsou asi čtyři) se horem dolem zaklínají, že budou respektovat vůli většiny. Zdá se, že si přátelé mezi sebou příliš nevěří. V této souvislosti opakuji: v případě radaru jde o tak zásadní věc, že nesouhlas opravňuje poslance hlasovat podle svého vědomí a svědomí i proti vlastní straně.

Mezi ministrem Julínkem a lidovci probíhá spor o zákonné omezení potratů. KDU-ČSL využívá podle své staré osvědčené taktiky zdravotní reformy k tomu, aby se profilovala na účet ODS. Tématu se týká naše dnešní glosa. Poslanec ODS Šťastný podle Práva prohlásil: „Žena má výsostné právo na svobodné rozhodnutí v souvislosti s umělým ukončením těhotenství. Návrh lidovců je krok zpět a lze ho srovnat s upřením volebního práva ženám.“ To je, řekl bych, přehnaně liberální, žena, vlastně oba rodiče, mají závazek k nenarozenému dítěti, jen si myslím, že je nešťastné a nevhodné vynucovat jeho plnění nějakými zákony.

Řeší se otázka, zda se má premiér Topolánek zúčastnit zahajovacího ceremoniálu letních olympijských her v Pekingu. Topolánek to váže na rozhodnutí vlády, zdá se, že devět z osmnácti ministrů je proti, tři by nechali rozhodnutí na něm. Kdybych seděl ve vládě, asi bych taky Topolánkovi doporučil, aby zahájení vynechal, na druhé straně se účasti nebo neúčasti českého premiéra přisuzuje nenáležitý význam. Jsou tu jiné věci, na kterých záleží tisíckrát víc. (To není souhlas s čínským počínáním v Tibetu.)

V LN se o tiskovém zákonu na Slovensku vyjadřuje Daniel Bútora. Řekl bych, že tu záležitost trochu podceňuje. Při srovnávání Mečiara a Fica je třeba vzít především v úvahu, že Mečiar neměl za zády stabilizované Putinovo Rusko, nýbrž jelcinovský chaos. Dále se obávám, že se právě na tomhle případě ukazuje, jak vstup do NATO, EU, schengenského prostoru může být vstupujícím postkomunistickým zemím úplně pro kočku (říkám to jen proto, že to ukazují i české zkušenosti; když to malinko přeženu, zdá se totiž, že například pro EU je v současné době daleko podstatnější zákaz kouření než svoboda projevu). A to, že zákonem nebude dotčen web, znamená rusifikaci mediálního prostoru. Nevím, jak je tomu na Slovensku, ale u nás mají pořád ještě papírové noviny nesrovnatelně větší dosah, než jejich internetové verze (samozřejmě s tím, že spousta lidí čte papírové noviny na internetu). Že s přijetím zákona na Slovensku nebude se svobodou tisku utrum, je samozřejmě zjevné. Ale bude to velká nepříjemnost, něco, co se dělat nemá a nesmí, a navíc nepříjemný precedens pro potenciální napodobitele ze sousedství.

Podle stínového ministra zahraničí Zaorálka (jeho článek vyšel v dnešních LN) se ODS dopustila politicky sexuálního zločinu, připravila totiž o čest Českou republiku. Pan Zaorálek ve své publicistické činnosti šťastně pojí neserióznost s myšlenkovou jednoduchostí. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. V článku vytýká oprávněně vicepremiéru Vondrovi konfúznost vyjádření, že musíme volit mezi Západem a Východem. To je samozřejmě nepřesné, neexistuje žádný „Východ“, ale znovuprocitlé ruské impérium. A nejde o to, že bychom měli volit, nýbrž o to, zda dokážeme čelit jeho pokusům nás znovu sežrat, nebo, k čemuž mocně pracují lidé jako pan Zaorálek, jestli se sami znovu dáme z blbosti sežrat. Přesněji řečeno, teď by to bylo daleko horší než v pětačtyřicátém: především by to bylo už podruhé, a lidé by neměli dělat tutéž hloupost dvakrát, a za druhé, tenkrát nás za účelem sežrání napřed osvobodili a vybudovali si tu mohutné mocenské pozice. Pan Zaorálek také právem kritizuje europoslance ODS Zahradila, který chce přimět ČSSD k souhlasu s radarem tím, že se o Lisabonské smlouvě bude hlasovat v parlamentu až poté, co opozice odmává radar. Jiří Paroubek by takovou infantilní taktiku s chutí omlátil ODS o hlavu. Klausovi bývalí zbrojnoši bohužel ani zdaleka nedosahují technické zdatnosti svého guru. Proto si je ostatně taky vyvolil.

Sobota 12. dubna
ČSSD zahájila volební kampaň před (podzimními) krajskými a senátními volbami. Má to být kampaň nikoli agresivní, ale tvrdá a pravdivá, a hlavní důraz je na tom, že ODS lhala, lže a bude lhát a všechny její lži jsou nejprolhanější, takže se nedá říci, že by některá byla prolhanější než druhá. Zároveň se prý v písemné zprávě předsedy Paroubka pro dnešní zasedání Ústředního výkonného výboru strany praví, že ČSSD v kritice vlády ochabla a musí se vrátit „k běžné agendě radikální a konstruktivní kritiky“ její politiky, tj., jak se zdá, ukazovat její politiku jako ještě prolhanější, než nejprolhanější. Tento způsob opoziční politiky neobyčejně prohlubuje již tak dost vysokou politickou kulturu v naší vlasti. Navíc ČSSD hodlá v dohledné době (řádově v týdnech) vyvolat další hlasování o nedůvěře vládě. Je otázka, zda cílené vytváření hysterické atmosféry povede k dalšímu oslabení již tak velmi slabé a rozhádané vlády, nebo bude mít na veřejnost spíš „kontraproduktivní“ účinek. Předsedu Paroubka podnítily k jeho kritice do vlastních řad poslední průzkumy veřejného mínění, podle nichž se rozdíl mezi ČSSD a ODS snížil, ale to ukázal jen jeden z nich, a mezitím se rozestup opět zvětšil. ODS chce této kampani čelit tím, že se před volbami soustředí na regionální problémy a že do ní nezapojí členy vlády, protože by ji na regionální rovině mohli kompromitovat. To je na první pohled dosti defenzivní a kapitulantská taktika, být ve vládě, cítil bych se skoro jako obětovaný člověk. Dá se otevřeně konfrontační politice ČSSD čelit uhýbáním? Pokud ODS nic jiného nezbývá, tak je na tom hodně špatně a volby nejspíš výrazně projede (že by dopadla stejně triumfálně jako posledně, je nejspíš vyloučené).

Ministr Jehlička pojede do Číny podepsat dohodu o kulturní spolupráci, přitom radil Topolánkovi, aby nejezdil na zahájení OH. V tom snad žádný rozpor není, něco jiného jsou běžné mezistátní styky a něco jiného je účast na spektakulární propagandistické akci. Čína ale zrušila návštěvu delegace ministerstva školství (protože ministr Liška vyvěsil na budově tibetskou vlajku). To snad by měl být důvod, proč návštěvu ministra Jehličky zvážit, může si Čína vybírat, kterého našeho ministra připustí a kterého ne?

Paroubek nabízí (samozřejmě až po podzimních volbách) vládě nabídku klidu zbraní po dobu českého předsednictví EU. Je zjevné, že by předseda ČSSD na podobné ujednání vážně přistoupil, jen kdyby jeho straně přineslo v konfliktu s ODS body (viz známá sentence „a co z toho budu mít?“). A protože přistoupit na jeho podmínky není v silách žádné vlády, obzvláště ne té nynější, je třeba počítat s tím, že ČSSD využije českého předsednictví EU v duchu „radikální a konstruktivní kritiky“ k tomu, aby jí dala co nejvíc zahulit.

Místopředsedkyně Kuchtová se v Právu obouvá do Martina Bursíka a do zdravotnické reformy. Poukazuje mimo jiné na to, že možnost zaplatit si nadstandardní ošetření v nemocnicích je problematické v situaci, kdy není definováno to, co je standard. Na téhle námitce něco je. Je se obávat, že snaha stanovit nadstandard a standard sklouzne po česku do toho, že tu bude standard (za nějž se bude platit), a podstandard, který bude zadarmo.

KSČM zuřivě protestuje, že smlouva s USA o radarové základně má být podepsána 5. května, tj. v den, kdy pražský lid povstal proti americké okupaci. Mají pravdu, správné datum je 9. května.

Jsou situace (velmi řídké), kdy napíše něco rozumného i Martin Hekrdla. Proto je na ně třeba upozorňovat, což zde činím. K problematice „zda zakázat tělesně trestat děti“ dnes v Právu napsal: „Nedá se nic dělat, rodíme se jako přírodní bytosti a do kultury vrůstáme násilím. Nejen myšlení, ale i slušnost, nesobeckost atd. zpočátku bolí. Domestikace psa i socializace potomka je boj, který nesmí skončit jejich vítězstvím ve „smečce“. Jinak na to doplatí (a už doplácí) celá společnost.“

Ministr Liška prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Často slyším: tak si vyber! Moskva, nebo Washington? Odpovídám Brusel. Protože tam mají svá sídla Evropská unie i NATO.“ Je zjevné, že NATO je (pokud jde o obranyschopnost členů) USA, pak dlouho nic, pak armády západoevropských států, a pak už skoro nic, a že EU nikdy nebude moci hrát roli dalšího pilíře světové politiky vedle Ruska a USA, nýbrž daleko spíš voňavé a lákavé kořisti pro Rusko, z níž při jejích pokusech o „suverenitu“ vůči USA nebude obtížné si něco ukousnout. Taky nepůsobí velmi přesvědčivě, když Kramerovi (a čtenářům) do očí tvrdí, že je v naprostém rozporu s realitou, že by Strana zelených byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. To je přece naprosto zjevné.

Tažení slovenské vládní koalice proti tisku se setkalo s velkým zájmem v Moskvě. Tam jsou sice v praxi už podstatně dál než Fico, ale v zákonech ještě ne, a hodlají svou legislativu upravit podle slovenského vzoru. Paroubek, až se dostane do Strakovky, bude tedy až druhý. Ruská inovace by ovšem měla být dokonalejší než slovenský vzor a měla by se zabývat i normalizací internetu: jde o jakýsi balík zákonů, který předložila generální prokuratura a jehož součástí je i návrh, aby ruští poskytovatelé internetového připojení omezovali přístup zákazníků ke stránkám s „extremistickým“ obsahem. Což jsou všechny, které nejsou provládní.

Karel Steigerwald se pozastavuje nad tím, jak může jakýsi čtenář srovnávat operu o Horákové, kterou teď dávají v Národním divadle, s operou o Meresjevovi z šedesátých let minulého století. Srovnávání Meresjeva s Horákovou mu připadá nenáležité. Srovnávání Meresjeva s Horákovou jistě, ale srovnávání opery o Meresjevovi a opery o Horákové je, řekl bych, docela na místě.

V rozhovoru pro MfD reagoval exministr Rath na poznámku, že vystupuje vždy razantně, slovy: „K těm nejrazantnějším politikům v cizině máme ještě hodně daleko.“ Ano, např. k Robertu Mugabe.

V LN tvrdí politolog Kubáček, že církve tlačí přes arcibiskupa Graubnera na ministra Julínka, aby do připravované zdravotní reformy začlenil zpřísnění interrupcí a pravidel pro umělé oplodnění. Obraz církví, seřazených za katolickým arcibiskupem, mi nějak neštymuje. Bylo by dobré např. zjistit, jaké stanovisko v té věci zaujímá naše největší protestantská církev, Českobratrská církev evangelická. Teď v sobotu večer nejsem schopný to udělat, ale hned v pondělí se pokusím.

Rozhovor s Topolánkovým kritikem, místopředsedou pražské ODS, pořídila pro LN Renata Kalenská. Podařilo se jí velmi plasticky vystihnout politický i intelektuální profil odéesáckého funkcionáře. Myslím, že pan Topolánek se celkem nemá čeho bát, pražská ODS zato ano, zvlášť má-li intelektuálů tohoto typu ve vedení více. Některé výroky pana místopředsedy: Zelení a lidovci ve své podstatě vládnou této republice… někde jsem četl, že kdo není úspěšný, nemá víc ženských… atd.

Pondělí 14. dubna
Jiří Paroubek kritizuje návrh, který na svých internetových stránkách zveřejnil europoslanec Zahradil. Podle něho by měla ODS zablokovat přijetí Lisabonské smlouvy do té doby, než ČSSD vysloví souhlas s americkým radarem. O návrhu píšeme na jiném místě, je to nehorázná blbina, protože Paroubkovi může být ve skutečnosti Lisabonská smlouva ukradená, kdežto rozzlobit si Putina souhlasem s radarem rozhodně ani on, ani jeho strana nechtějí („hrají ruskou kartu“, abych použil oblíbené fráze pana prezidenta). „Je to neslýchaná a nestydatá drzost, ale také je to ukázka toho, jak se tato vláda dívá na evropskou integraci,“ prohlásil Paroubek se svým obvyklým uhlazeným šarmem. Zahradil tlumočil svůj (nesmyslný) názor, nikoli stanovisko vlády. Jiná věc je, že Topolánek si ho před časem nechal od hradního křídla své strany vnutit jako jakousi spojku s Bruselem – zdá se, že to byla velká chyba.

V pohádkovém perském městě Šírázu vybuchla nálož v mešitě a zabila a zranila spoustu lidí. Původně to vypadalo, že jde o teroristický útok, ale ukázalo se, že explozi mají na svědomí tamější historici. Neudělali ji schválně, nýbrž bezděčně. Je to po české státotvorné historické ofenzivě za Benešovy dekrety a za zametení sudetoněmeckého problému pod koberec další hmatatelná ukázka toho, že i historici dovedou napáchat spoustu škody.

Jak číst Právo: Právo přináší srdceryvnou fotografii plačící rodiny jakéhosi amerického seržanta, kterému se stala ukrutná křivda, byl totiž, jak z popisku vyplývá, „odvelen k bojové jednotce“. Američané mají profesionální armádu a ten chlap si své povolání vybral dobrovolně. Úkolem vojáků je bojovat, kdežto například úkolem metařů je zametat. Kdyby si zvolil druhou profesi, nemusela by rodina bědovat, ale měl by zase podstatně míň peněz. A Právo by muselo hledat jinou fotku.

„Dvě menší strany vládní koalice se vydaly na cestu, o níž zatím nikdo neví, jestli neskončí rozpadem vlády a přechodem do opozičního tábora,“ píše v MfD Bohumil Pečinka. To je aspoň v případě zelených poněkud nespravedlivé, strana se nikam nevydala, strana se bortí.

Evropští zelení, ovlivněni výmluvností české deputace na zasedání v Lublani (hlavní zásluhu má prý předseda Bursík, jak se zdá Jan Rokycana českých ekologistů) přijali usnesení, které dovoluje jejich české odnoži, aby v otázce radaru postupovala podle vlastního uvážení. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V LN dnes píší o případné dostavbě Staroměstské radnice. Primátor Bém, který se kdysi opřel do znovuvztyčení mariánského sloupu (právem) je teď (neprávem) pro dostavbu radnice. Všichni si už zvykli, že tam sloup není a ohavná novogotická radnice, kterou si pamatuji jako malé dítě a už tenkrát mi připadala šeredná, taky ne. Jako nechtěné odstrašující příklady působí čtyři starší návrhy na dostavění budovy. Vznikly v době, kdy stará radnice stála, a jsou pozoruhodné svou obludností – jednička je nesporně Gočárův zikkurat, kongeniální návrhu prokopat Letenskou pláň od Čechova mostu do Stromovky. Proboha, nechte Staroměstské náměstí na pokoji, je hezké tak, jak je.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.