Úterý 1. dubna
Lidovci nesouhlasí s tím, aby ČR (už teď, před bukurešťským summitem NATO) uznala Kosovo. Čunek požadoval před středečním jednáním vlády schůzku koaliční devítky, Topolánek to odmítl a souhlasil pouze se schůzkou zahraničněpolitických expertů koalice. Cyril Svoboda, který by se expertní schůzky měl zúčastnit za lidovce, v tom premiéra podpořil. Zcela zásadně proti přijetí Kosova je lidovecký poslanec Březina, bojovník za olomoucké syrečky, který naštěstí ale sedí v tom méně důležitém parlamentu (evropském). Argumentuje, jako obvykle, když se český vlastenec dostane do úzkých, Sudeťáky, a protože je to, jak se na lidovce sluší, zbožný muž, taky tím, že by nevěřící psi měli nakonec veliký stát v srdci křesťanského Balkánu. Tím celý spor dostal lehce švejkovský charakter. Protože mezitím se koalice dohodla na návratu Jiřího Čunka do vlády, nabízí se otázka, zde to nebyl krok ke změkčení lidovecké tvrdé linie v otázce Kosova. Postupu ministra Schwarzenberga ve věci Čunek od začátku úplně dobře nerozumím: bylo přece zjevné, že podmínky, které si položil, jsou natolik tvrdé, že Čunek jim vyhovět nemůže, a on, vázán svým kategorickým postojem, bude muset z vlády odejít. Teď se rozhodl zůstat, a proto si o něho bude kdekdo z opozice pucovat boty (jako první to už v ČT udělal – kdo jiný než dr. Rath).

Jiří Paroubek je navzdory klevetám novinářských šmoků poměrně nuzný poslanec. Jeho příjem činí po zdanění pouhých 77 400 Kč. To mne šokuje. Mé celkové průměrné příjmy činí asi 37% těch jeho, a to se nepovažuji za chudého člověka. Byl jsem vždycky proti tomu, aby se demagogicky manipulovalo výší poslaneckých platů, ale pan Paroubek si o to přímo koleduje. Nejdřív se před novináři vytahoval, na co všechno má, a teď ze sebe dělá málem houmlesáka. Je to směšné.

Vlastenci z Rudého práva podrobili drtivé kritice nové vybarvení policejních vozů. Jejich věrným čtenářům ze serveru novinky.cz totiž připomínají žlutomodré pruhy odznak „nacistické SS“. Strážci národní čistoty. Připomíná mi to hloupé úvahy kolem bundy zpěváka Landy, kolem pochodu extremistů v Jihlavě a obecně vzato známou školskou anekdotu: Na co myslíte, Marečku, když míchám v kádince roztok skleněnou tyčinkou? - Prosím, na souložení. - Proboha, a proč na souložení? - Když já, prosím, na nic jiného nemyslím. (Jinak ovšem nechápu, proč chce ministerstvo vnitra měnit zaběhané a docela hezké vybarvení policejních aut, je to, řekl bych, zbytečné vyhazování peněz.)

Pan Pavel Verner dnes v Právu píše: „Na lidovecké straně může se premiér možná opřít o Kalouska. Ten je Čunkovi silným vnitrostranickým soupeřem, zvláště teď, když jeho nejhlasitější likvidátorka Javorová zneuctila slib manželský, k tomu s „třídním nepřítelem“ z ČSSD. Hleďme, za stejné spojenectví na poli politickém musel Kalousek odstoupit.“ Pan Verner považuje zřejmě své čtenáře za blby: Kalousek musel odstoupit kvůli tomu, že chtěl jít do koalice, která by existovala z milosti komunistů.

Rusové budou pořádat reality show z vězení: trestanci tam budou boxovat a kdo vyhraje, bude propuštěn. Před třemi lety prý soutěžili o propuštění ve zpěvu. Rusko se vyvíjí znepokojivým způsobem, viděl jsem kdysi jakýsi sugestivní film z německého koncentráku (natočený, pokud se dobře pamatuji, na naší straně železné opony), kde se konala podobmá soutěž, jaká se te´d chystá v Rusku, jen s opačným oceněním, poražený šel do plynu. Vida, a pořád je ještě dnešní Rusko humánnější.

Jiří Paroubek poskytl pozoruhodný rozhovor MfD. Tvrdí v něm, že EU jedná o asociační dohodě se Sýrií (moc by mne zajímalo, do jaké míry je to pravda, respektive jak zní tato formulace po jerevansku „očištěná“). V souvislosti se svými výlety do Sýrie a do Moskvy vyčetl Topolánkovi, že se jednou, když zjevně ještě nebyl premiérem, objevil před zasedáním Evropské rady nečekaně na české ambasádě v EU. To je snad trochu rozdíl, ne? Vyčítá Topolánkovi, že na Blízkém východě udržuje dobré vztahy pouze s jednou stranou sporu, s Izraelem. Pokud to dělá, zaslouží si uznání. V případě Íránu doporučuje „liberalizovat ten režim zvenčí“. To dělali různí západní rozumbradové před Reaganem s bolševickým Ruskem (říkalo se tomu „dialog“). Když to dělat přestali, Rusko se zliberalizovalo samo, protože mu nic jiného nezbývalo. Írán prý balistické rakety nemá, opak je pravdou, jen zatím příliš daleko nedoletí. Je otázka času, kdy se to změní. Pokud je o bojkot olympiády, ministři EU řekli, že bojkotovat hry po sportovní stránce nemá smysl. Nu, když to říkají ministři EU, tak je to hotová věc.

Polský ministr zahraničí prý prohlásil: „Jestli administrativa George W. Bushe sází na to, že Poláci a Češi budou skákat radostí a schválí všechno, co jim Američané předloží, čeká ji bolestná srážka s realitou.“ USA prý nabízejí střední Evropě jen větší ohrožení a žádné výhody. Nevím, kdo dal panu ministrovi právo mluvit za ČR. Vztahu středoevropských států (zvlášť ČR a Polska) k velkým spojencům se týká naše dnešní glosa.

Středa 2. dubna
Francouzský premiér se vyjádřil k otázce členství Gruzie a Ukrajiny v NATO, že „to není dobré pro vyrovnanost sil mezi Evropou a Ruskem“. Neměl by se bát, nevyrovnanost sil ve prospěch Ruska je po mocenské stránce tak obrovská, že s ní jen tak něco nehne, navíc Rusko ovládá kohoutky od ropovodů a plynovodů. Bylo by dobré, kdyby se tihle lidé nestarali o to, aby se Rusku nekřivdilo, ale aby jim samotným a nám všem neteklo do bot. S tím volně souvisí problém, který vznikl kolem vyjádření ministryně Parkanové v Izraeli. Je pro to, aby se Izraeli mohly otevřít dveře do NATO, údajně sama za sebe, v izraelských novinách to pak vyšlo trochu jinak. Obou témat najednou se týká naše dnešní glosa.

Poslanecká sněmovna přijala usnesení k Tibetu, a to „vyvážené“: vyzývá obě strany, aby se zdržely násilí. Další dobrovolní rozhodčí, které nikdo nezval. Beránek i vlk se mají zdržet násilí. Je to nestydaté. Stejně, jako když ten člověk v Právu (jeho jméno jsem už zapomněl) napsal, že posláním odpůrců komunismu za totáče bylo trpět. Možná, že by bylo líp, kdyby byli mlčeli a nezařazovali se do chóru evropských alibistů.

Čeští hejslované v čele s exposlancem Foldynou uspořádali demonstraci před Úřadem vlády proti uznání Kosova. Heslo zní: „Kosovo je Mnichov 1938“. Je zajímavé, jak je mainstream české společnosti úplně mimo dějiny. Jakému Hitlerovi vydala EU Kosovo? Je zjevné, že po tom, co se tam stalo, už Srbové a Albánci nemohou žít ve společném státě. Jediný problém je v tom, že se EU nepokusila o to, aby srbské oblasti Kosova, tam kde je to technicky možné, byly připojeny k Srbsku (což se ostatně stejně stane). Vláda zatím rozhodnutí o Kosovu odložila, Topolánek považuje za pravděpodobné, že později, třeba po srbských volbách, Kosovo uzná, ale nevyloučil ani, že se to nepodaří prosadit. V tom případě by ČR chtě nechtě udělala další krok ke svému faktickému zapojení do slavjanofilského uskupení, orientovaného na Moskvu (Španělsko je něco jiného a ohánět se jím v této souvislosti je demagogie).

Redaktoři Práva jsou vybaveni pozoruhodnými pravomocemi, například odnímat šlechtické tituly (člověk by řekl, že to nejde, protože šlechtické tituly byly u nás zrušeny a jejich používání je zákonem zakázáno). Tak pan redaktor Verner odejmul knížecí titul ministru Schwarzenbergovi, protože souhlasil s návratem Jiřího Čunka do vlády. Chytráci z Práva si to představovali jednoduše: knížecí čest přikáže ministru zahraničí, aby svým odchodem zatloukl další hřebíček do rakve této vlády a otevřel dveře do Strakovky Paroubkovi. Ministr sám k této situaci bohužel přispěl, měl si rozmyslit, je-li Čunkova přítomnost ve vládě až takový problém, a pokud ano, pak opravdu odejít. To řešení by bylo myslitelné, Čunek se dost často chová tak, jako kdyby byl s Paroubkem domluven. Anebo dát přednost své účasti ve vládě (kterou považuji za velmi užitečnou), a pak nehrozit demisí. Dělat obojí najednou sice jde, ale jak se ukazuje, bývá to pro toho, kdo takovou politiku provozuje, spojeno s mnohými nepříjemnostmi.

Fotbaloví výtržníci (nevím, proč se tomu dobytku říká něžně „fanoušci“) vymlátili strahovský stadion. Policie ČR by ráda přenesla odpovědnost za pořádek na stadionech na pořadatele. Přitom tu pondělní akci nezvládla pořádně ani ona. Pořádající sportovní kluby nemají přece s rabujícími násilníky nic společného a nemají na ně vůbec žádné páky, napojení těch lidí na kluby je čistě formální, hlásí se ke Spartě nebo ke Slávii jen proto, aby se mohli prát a dělat výtržnosti. Bránit jim v tom je věcí policie.

S maďarskými reformami to vypadá bledě, po prohraném referendu se dostali do konfliktu socialisté s koaličními partnery ze SZDSZ. Ti chtějí v reformě pokračovat, socialisté by ji rádi z „pragmatických“ důvodů zabrzdili (špatná předzvěst pro ČR!). Pokud se dostane k moci pravicový FIDESZ, bude muset dělat podobnou politiku jako socialisté, kteří s radostí převezmou roli zásadních sabotérů. Maďarsko je jakýsi negativ ČR.

Český stát nakoupil v Holandsku na aukci dvacet osm předmětů z umělecké sbírky Lichtenštejnů, aby jimi vybavil hrady a zámky, které byly po roce 1945 týmž Lichtenštejnům ukradeny. Dalo by se to pojímat i jako jakýsi pozdní příklon k poctivé variant, jak nabýt majetku Lichtenštejnů, ovšem jen v tom případě, kdyby bylo i teď teoreticky možno jejich majetek krást jako v roce 1945. Což už jaksi nejde, a proto můžeme s hrdostí říci: dnes už bychom to nedělali, dnes nakupujeme na aukcích. K tématu se, zbude-li čas, vrátíme, je velmi podnětné.

Čtvrtek 3. dubna
ČR a USA se dohodly na první smlouvě o americkém radaru, oznámili to v Bukurešti ministryně Riceová a ministr Schwarzenberg. Podle premiéra Topolánka NATO uznalo, že základna bude chránit spojence před hrozbou balistických střel z rizikových oblastí, a počítá s tím, že radar zapojí do své protiraketové obrany. Pokud by to platilo do slova a do písmene, mohli by zelení pro radar hlasovat. Členské země NATO se údajně už dohodly na formulaci, která bude součástí závěrečného prohlášení, má znít, že základny „se stanou integrální součástí budoucí protiraketové obrany NATO“. Slovensko prý nekladlo odpor. Do NATO mají být přizvány Chorvatsko a Albánie, přijetí Makedonie blokuje Řecko, které má výhrady k jejímu jménu (jižní část oblasti zvané kdysi Makedonie, obývaná Řeky, je součástí Řecka). Už jsem o tom kdysi psal, považuji to ze strany Řecka za skunkovinu. Další problém je s Ukrajinou a Gruzií, jde o to, zda tyto země mají být přizvány do tzv. Akčního plánu pro členství. Proti jsou Němci a Francouzi, nechtějí prý dále zatěžovat vztahy s Ruskem a obávají se nestability v těchto zemích a bezpečnostních rizik s tím spojených. Země nejsou úplně stabilní, proto bude nejbezpečnější je vydat na pospas Rusku, to je pak zestabilizuje raz dva. Jejich přijetí do plánu by přitom bylo jasným vzkazem Moskvě: opovažte se je schramstnout! Protože pokud by se např. Ukrajina opět stala ruskou gubernií (teď jí není), bude to mít pro bezpečnost středovýchodní Evropy katastrofické důsledky: pro nás není prvořadým problémem islámský radikalismus, nýbrž Rusko a jeho obnovené imperiální ambice.

„Ceaušescu se obrací v hrobě, v jeho paláci jedná nepřítel“, zní titulek článku Johanny Grohové v MfD. Zpravodajka deníku pak píše: „… aby se tu scházela za časů studené války nepřátelská vojenská instituce typu Severoatlantické aliance, to si Ceaušescu sotva představoval.“ Řekl bych, že paní Grohová o Ceaušescovi a jeho politice vůbec nic neví. Jeho režim byl sice, pokud jde o vnitřní politiku, neobyčejně krutý, ale zahraničně politicky se choval velmi nezávisle na moskevské metropoli. Využíval mj. i toho, že v Rumunsku jako v jediné ruské kolonii nebyla situována ruská vojska, proto to byla kolonie jen napůl. Rumunsko jako jediná země ruské sféry udržovala diplomatické styky s Izraelem, odmítla se zúčastnit invaze proti Československu (provedla v té době dokonce něco jako částečnou mobilizaci) a udržovala čilé styky ze Západem a ovšem i s maoistickou a postmaoistickou Čínou. Kdyby bylo NATO chtělo, a kdyby se Rusové byli ukázali ještě o něco slabšími, byl by se Ceaušescu nejspíš snažil o neutralitu a do NATO by pak nepochybně vlezl. Byl naprosto cynický a Rusové na něho nemohli, bylo to nad jejich síly.

Vláda včera jednomyslně schválila návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Paroubek pochopitelně prohlásil, že jakmile se ČSSD dostane k moci, zákon zruší. Nejen z tohoto důvodu je nutné dělat všechno pro to, aby se Paroubkova ČSSD k moci nedostala. Proti zákonu se postavili i obvyklé hlásné trouby českého šovinismu Václav Pavlíček (prohlásil zákon za „velkorysý dar“ a požaduje, aby o něm rozhodli občané ve „všelidovém hlasování“) a Zdeněk Mahler, který zase tvrdí, že jeho smyslem je „zajištění provozu mezinárodního kartelu“. Toto pojetí katolické církve (a církví vůbec) je ještě o krok smělejší než Klausova koncepce spolku zahrádkářů a velmi se přibližuje tradiční marx-leninské definici.

To, co píše rovněž v MfD Teodor Marjanovič o tom, jak si Churchill se Stalinem v roce 1944 rozdělili sféry vlivu v Evropě, je nesmyslná legenda. Churchill byl jednak moc malý pán na to, aby mohl činit tak zásadní rozhodnutí (Američané měli své evropské spojence plně pod kontrolou), a různé záznamy o tom, kolik kde bude mít vlivu ten či onen, se ukázaly být jen nezávaznou hrou: Rusové si nechali všechno, kde stanula bota jejich vojáka, a s nikým se o tom nebavili (v Rakousku a Norsku obsadili jen malou část země, ale Rakousku dalo práci vyklouznout z ruských spárů a Tito se z jejich objetí posléze vyvlíkl - to však na zásadě nic nemění). Západ nic se Stalinem nevykšeftoval, to je sprostá pomluva. Prostě bezprostředně po tak kruté válce už na další vojenské střetnutí s bývalým spojencem neměl. A nemohu se zbavit dojmu, že některé středopevropské národy (Češi, Jihoslované) šly Stalinovi pěkně na ruku a teď se to jejich intelektuální elita snaží zakecat alibistickými báchorkami.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.